Stěhování do Melbourne
Lítání z kadeřnictví do kadeřnictví mě také přestalo bavit, byly to spíš nervy a Vladimír měnil jedno zaměstnání za druhým a nebyl také moc nadšený. Zrovna byl nazlobený na poslední pracovní poměr v nedalekém nově postaveném obchodním středisku Macquary shoping centru. Potřebovali někoho k úklidu. Bylo to pěší chůzí kousek od našeho bytu. Šel to tedy zkusit. Nejdříve se styděl, když ho potkal někdo z okolí, kdo ho znal,ale potom si říkal, vždyť to nevadí, nemám se za co stydět, vždyť každá práce je přece užitečná.
Jeden den tam probíhala nějaká „show“ a pracující Vladimír se zastavil a na moment zapomněl, že je v pracovní době. Stal se z něho divák. Za malou chvíli mu klepe na rameno nadřízený a zlobí se na něho, co že si to dovoluje, že je placený za práci a ne za to, že se dívá na show. Způsob, jakým mu to vedoucí úklidu předhodil, Vladimíra nadmíru ponížilo a rozčílilo, a když ho tedy vyslechl, předal mu koště do ruky a poprosil ho, ať to za něho uklízí sám, že prostě končí. Ani si tenkrát nenechal zaplatit, co odpracoval. Přišel rozzlobený domů a že na takové jednání není zvyklý a zvykat si nebude.
V nejbližších dnech jsme obvolali známé, rozloučili se a začali balit a připravovat se na stěhování do Melbourne. Myšlenka na něco nového, na další dobrodružství nás naplňovala nedočkavostí. Snažili jsme se v Sydney všechno ukončit co nejrychleji.
Smlouva bytu nám končila, byla sepsaná na půl roku, a tak místo obnovy nové smlouvy pojedeme do státu Victorie, kde je hlavním městem Melbourne. Za rok a půl v Sydney se nashromáždilo dost věcí. Dokonce jsme měli i nějaký nábytek. Peníze na zaplacení personálního převozu těchto věcí jsme však neměli.
Museli jsme se rozloučit se spoustou věcí. Vzdali jsme se všeho v Československu již před emigrací do Austrálie, a tak jsme to nebrali jako tragédii. Nejsme vůbec materialisticky založení a nová poznání v nás vyvolávají zvláštní pocity svobody. S Vladimírem se děje stále něco nového a zajímavého. Důvěřovala jsem vždy jeho klidu, tak ani o tomto rozhodnutí jsem nezapochybovala, že by to snad nevyšlo. Takže co pobereme do auta, to přestěhujeme, bylo naše rozhodnutí.
Nastal tedy den, kdy jsme opouštěli Sydney a naše auto se pohybovalo krokem, jak bylo přecpané věcmi a námi. Zahrádka na střeše auta byla naložená tak vysoko, že auto budilo dojem poschoďového.
Hned v nedalekém městečku „Golburn“ za Sydney jsme píchli kolo. To nám tak scházelo. Nebylo jednoduché vyměnit kolo u tak přetíženého vozidla. Museli jsme vyndat, co se dalo a nevím, jak jsme působili na projíždějící auta a kolemjdoucí. Kolem dokola našeho auta rozložené věci, které měly mít konečný cíl v Melbourne. Dětem se vše líbilo, poskakovaly kolem dokola z auta roztahaných věcí a naše starosti šly úplně mimo ně. Přála jsem si v té chvíli být bezstarostné dítě a nenadálé příhody ať si řeší dospělí.
Zanedlouho po vyměnění kola jsme vše zase spakovali a pokračovali k vytčenému cíli.
Po setmění děti už spokojeně oddychovaly na zadních sedadlech a my jsme si povídali a plánovali co dál. Vtom jsme se dostali za velký nákladní vůz. Řidič tohoto vozidla jel celkem pomalu, my s naším nákladem také, a tak nás ani nenapadlo ho předjíždět. Znenadání nám řidič náklaďáku pokynem ruky z okénka ukazuje, ať ho předjedeme. Vladimír tedy přidal, a když jsme ho z poloviny předjeli, náklaďák očividně zvýšil rychlost a my jsme měli co dělat, abychom se zařadili zpět za něho. Vtom projelo auto z protisměru. Štěstí v neštěstí. Jednání řidiče náklaďáku nás tak vystrašilo, že jsme radeji zastavili. Museli jsme se uklidnit a mezitím se nám silniční pirát vzdálil z dohledu. Neuměli jsme si to vysvětlit. Proč někdo vědomě chce způsobit druhému havárii?! Muselo to být z nudy, nebo byl nadrogovaný...
Další cesta probíhala bez obtíží, a tak se podařilo po třech úmorných dnech a dvou nocích spaní na sedadlech dorazit k Lence a Gočemu. Zase to vyšlo až po půlnoci a opakovalo se to, co předešle. Děti do postele a rodiče řešili budoucnost až do rána.
.jpg)