Vzpomínky na New York
Koncem ledna jsme měli možnost jet s našimi mladými do New Yorku na zásnuby v našem rozšířeném vyženěném příbuzenstvu. Byla by to sice příjemná změna odskočit si z montrealských mrazů do příjemnějších teplot v NYC, ale když už jet v zimě tak jedině na Floridu. New Yorku se většinou vyhýbám celý život a vždy jej objíždím pokud tam nemusíme. Naposledy jsme tam byli před rokem a půl s našimi kamarády a s návštěvou z Česka téměř týden. I když by člověk pokaždé mohl vidět nové a nové věci, tak většinou pokaždé navštěvujeme ta samá místa, stejně tak jako i v jiných městech. Jediné co se tak trochu liší je počasí.
New York má co nabídnout a proto si ho tolik lidi zamiluje. Samozřejmě má i své stinné stránky, ale záleží kam se člověk dostane. Jezdit autem v New Yorku je snad jen pro sebevrahy, i když tuto chybu jsem již několikrát bláhově udělal. Ono stačí i jen chodit po přelidněných ulicích, které připomínají ve švech praskající Karlův most. Teprve tak ve 2 - 3 ráno ulice trochu prořídnou. I když mám dost vzpomínek na všechny naše návštěvy New Yorku, tak stále ty nejsilnější jsou z naší úplně první návštěvy před 43 lety, kdy děti už trochu povyrostly a mohli jsme se začít vydávat na delší výlety.
Ráno jsme naložili děti do auta a vydali se na cestu. Za hranicemi jsme se stavili v obrovském zábavním parku "Frontier town", který byl jako skanzen z dob osídlování Ameriky. Pozdě odpoledne jsme pokračovali v cestě a před New Yorkem se ubytovali v motelu. Záhy po snídani jsme již s blaženým pocitem vjeli do New York City. To jsem ještě nevěděl, že New York je skoro třikrát větší než Praha.
Když už jsme jeli New Yorkem hodně dlouho po dálnici, tak jsem raději vyjel ven, že se podívám do mapy. Najednou mi bylo divné, že se kolem začíná dělat neobyčejně černo. Šel jsem se podívat na roh, kde vlastně jsme. Když jsem zjistil že jsme na Harlem Drive, skočil jsem do auta a už jsme ujížděli pryč. Nějak jsem však zpanikařil a vjel omylem do Bronxu, holt z bláta do louže. Párkrát jsme se ocitli v uličkách jako z krimi filmů. Když nám padla červená a museli jsme zastavit, vrhli se k nám hned otrlí žebráci, takže jsem raději i v těch vedrech zavíral okna. Pak jsme zase bloudili v Chinatownu, kde to už bylo lepší. Trvalo mi však celou věčnost, než jsme se konečně dostali do centra města na Manhattan.
Bohužel bylo 4.července a já neměl ani potuchy, že toto je největší americký svátek, takže všude miliony lidí navíc (New York má asi 8 milionů, takže v tento svátek jich je prý asi 12 milionů). Nebylo kde zaparkovat, pouze jsem vždy “přibrzdil” někde u hydrantu, když se dětem (2 a 4 roky) udělalo špatně. Bylo snad 45 ve stínu, naše staré auto nemělo klimatizaci, a navíc staré osmiválcové bouráky pěkně houpaly. Měl jsem však kliku, že když se dětem udělalo opět nevolno, zastavil jsem rovnou před nemocnicí. Vyšla velice příjemná stará paní, Polka, která v New Yorku žila už asi 70 let. Při svém vysokém věku v nemocnici pracovala jako dobrovolná ošetřovatelka. Hned nám nabídla, že nás vezme k sobě domů, dá nám napít a studený meloun, že se můžeme osprchovat a pak že nás provede městem. Bydlela v domech pro chudé, hned vedle Fish marketu. Jezdila s námi městem a nutila mne i zahýbat, kde se nesmělo, že prý zná všechny policajty ještě jako malé kluky. Dokonce nás vzala i lodí na Staten Island, (lodní lístek od roku 1905 jen za 5 centů - později cenu zvedli na desetinásobek, ale nyní je úplně zdarma). Přestože byl všude zákaz parkování, vlétla u přístaviště do kanceláře a nařídila jim, že musí nechat zaparkovat auto návštěvy z Evropy a ať prý na ně dávají pozor. Tato babča měla ve svých asi 75 letech tolik energie a kuráže, že procestovala v teplákách, zástěře a jen s baťůžkem celý svět, i stopem, a to i do míst, kterým by se normální turista obloukem vyhnul. Na svých cestách spala u Armády spásy, v hostelích, a kde se dalo. Vypadala pomalu jako “houmlesačka”, takže jí nikde žádné nebezpečí nehrozilo. Po celodenním trmácení v New Yorku jsme se večer rádi vraceli domů šťastni, že jsme viděli “Big Apple”.
Když jsme ještě zastavili v severním bohatém předměstí a hledali v mapě další trasu, nabídla nám jedna rodina přenocování v jejich velkém domě. Hrdě jsme to odmítli, ale později litovali, protože noční cesta domů byla úmorná. Takže jsme si po Harlemu a Bronxu vylepšili naše dojmy z New Yorku také díky dobrým lidem, které jsme potkali.
Jednou po letech mi zavolali z montrealského autobusového nádraží, že k nám přijela na svých cestách madam Pristowski a jestli ji znám a chci s ní mluvit. Já nedám na to, jak člověk vypadá, ale jaké má srdce. Rád jsem proto pro ni v noci zajel a během pár dní jsme se snažili jí oplatit její péči o nás.
Celý život jsme jezdili dolů do Ameriky několikrát za rok (na dovolené, či kampovat na dlouhé víkendy), ale New York jsem vždy raději objížděl. Byli jsme tam později jenom párkrát na skok, když příbuzní mermomocí chtěli vidět New York a umřít. Naši první delší návštěvu jsme udělali až před deseti lety, kdy jsme tam byli skoro týden s kamarády Jirkou a Vendy z Prahy. Kamarád Jirka byl hasič a jeho snem, mimo uvidět New York, bylo položit věnec zahynulým NYC hasičům od pražských hasičů, což se mu podařilo. Na rady známých jsme se však raději ubytovali v pěkném hotelu ve vedlejším státě New Jersey, kde je to o hodně levnější. Hotelový autobus nás vždy zdarma dovezl na místní vlak, kterým jsme se dostali tunelem pod řekou Hudson River na stanici metra v New Yorku (málokdo ví, že celé staré newyorské metro bylo obloženo českými kachlíky z Horní Břízy). Pak jsme měli vždy celý den na poznávání města. V té době (po 9/11) tam bylo všude bezpečno i ve 3 ráno. Policejní helikoptéry létaly 24 hodin denně a v metru i ve městě všude policejní hlídky se samopaly (třeba i na Wall Street), takže se člověk cítil hned bezpečněji. Prohlédli jsme, co se dalo, jen nás mrzelo, že jsme se nemohli dostat nahoru na Sochu Svobody, protože byla v rekonstrukci. Zato jsme si však prohlédli město z Empire State Building. Moc se nám líbila newyorská “Stromovka” - Central Park, i s jejich policajty na koních. Jak denní, tak i noční New York má opravdu svá kouzla, a opravdu, jak Američané říkají, je to město, které nikdy nespí. Třeba Pátá Avenue vypadá i v noci úchvatně. Všechny módní salony a butiky jsou sice zavřené, ale jak venku tak uvnitř osvětlené. Měl jsem raději zavřené butiky, protože jsme u každého nemuseli čekat hodinu na ženy jako ve dne, protože vše musely vidět a omakat.
Big Apple má opravdu co nabídnout, muzea, kostely, katedrály, překrásné budovy všech stylů, parky, sochy, restaurace všech národností, atd. Bohužel by člověk na to potřeboval aspoň měsíc. Jeden den po výletu k Soše Svobody a courání po Manhattanu jsme si zašli na večeři do honosné čínské restaurace poblíž Battery Parku a byli velice spokojeni jak s jídlem, tak i s cenami. Další večer jsme si zajeli i do Queens k Jirkovi Suchánkovi do jeho vyhlášené restaurace Zlatá Praha. Povídání o Jirkovi a jeho restauraci by vydalo na další článek. Jenom óda na super výběr všech českých specialit by vydala na pár stránek. Byla to snad nejhezčí restaurace, jakou jsem kdy viděl. Mimo tradiční výzdoby čerpající z národního folkloru, obrazů a fotografií Prahy, se na vás dívají ze všech zdí desítky a desítky fotek známých českých a slovenských umělců, které Jirka hostil a pořádal jim představení. New York byla pro všechny umělce další štace po Montrealu, takže tam byli nejen umělci, kteří byli u nás, ale pan Suchánek si zval i další a další. Bohužel jsem slyšel, že restaurace již dnes neexistuje.
Když každého Silvestra před půlnocí odpočítáváme spolu se zástupy na Time Square poslední vteřiny roku, pokaždé se mi vybaví všechny naše zážitky z tohoto jedinečného města.
Další foto ve Fotogalerii
Ladislav Křivánek
* * *
Zobrazit všechny články autora