Tak jako se vlaštovky pravidelnì vrací z teplých krajù do svých hnízd, tak se mnozí krajané po kratší èi delší návštìvì bývalého domova vrací zpìt do slunné Austrálie. A pokud se nìkde setkají, aby si popovídali o zkušenostech naèerpaných bìhem pobytu v Èeské republice, døíve èi pozdìji pøijde na øadu otázka, kdo a kolik pøibral bìhem návštìvy na váze.
Skuteèná èísla jsou ovšem závislá na upøímnosti tázaného, ale nesetkal jsem se ještì s nikým, kdo by se vrátil z Prahy s podstatným úbytkem váhy. Rozhodl jsem se tedy podrobit tento jev vìdeckému bádání, o jeho¾ výsledky bych se rád s vámi podìlil.
Tedy útoky na vaši štíhlou linii pocházejí ze tøí do jisté míry nezávislých stran, které bychom mohli nazvat: a) Rodina a pøátelé b) Restaurace c) Supermarkety. A nyní mi dovolte, abych se ka¾dému z tìchto nebezpeèí vìnoval trochu hloubìji.
Rodina a pøátelé
Nemyslím si, ¾e naše zkušenosti jsou v tomto bodì ojedinìlé a patrnì mnozí krajané je s námi sdílejí. Hlavní stan naší pìtitýdenní návštìvy republiky byl u sestry a švagra mé ¾eny Jany, kde jsme sice nebydleli, ale kam jsme se pravidelnì vraceli k hodùm témìø lukulským. Mnohdy jsem si pøipomínal „moudrá slova“ Antonína Zápotockého, (také Ušaté Torpédo zvaného) z jednoho jeho novoroèního projevu, kdy hlásal „Stùl pracujících opìt bohatší“. Na rozdíl od naší skromné snídanì doma v Austrálii (a to není prosím stí¾nost), ke které nám obvykle postaèí lehce pomáznutý krajíèek chleba nebo „muffiny“ a hrneèek kávy, pøípadnì nìco málo sladkého, naše pra¾ská snídanì pøipomínala dobøe pøipravený „švédský stùl“.
Ale nemohu svádìt všechnu vinu v tomto bodì na nebohou sestru mé ¾eny, ale i na ostatní pøíbuzné a pøátele, které jsme bìhem naší návštìvy navštívili a kteøí nás „napadli“ podobným zpùsobem. Jako ilustraci tohoto fenoménu bych tøeba popsal návštìvu, domluvenou, jak se øíká, „na kafe“. Ano, na to dojednané „kafe“ tam nakonec došlo, ale museli jsme se k nìmu probojovat pøes barikádu do zlatova usma¾ených øízeèkù, horu bramborového salátu, který snad ani nepocházel z tohoto svìta, a dortíkù rozlièných.
Na tomto místì musím sebekriticky pøiznat, ¾e jsem se v tomto pøípadì nedr¾el jiných moudrých slov ji¾ zmínìného velikána èeských dìjin, který nabádal lid slovy: „Støídmì z bohatého stolu“ a konzumoval jsem zmínìné dobroty bez ohledu na tìlesnou váhu a nebezpeènì vzrùstající hladinu cholesterolu. Vyvrcholením hodù, zejména pro našeho ètrnáctiletého vnuka bylo, kdy¾ ho tito pøíbuzní vypustili na malou zahrádku s angreštovými a rybízovými keøi a jinými zralými plody.
Restaurace
Na toto téma by se patrnì dala úspìšnì napsat disertaèní práce. Waldemar Matuška zpíval v jedné písnièce o zemi, kde …hospod jak máku a holek jak much… A pravdu mìl. Zejména v centru Prahy, a hlavnì na Starém Mìstì, kde jsem po mnoho let ¾il, pøibylo k hospodám a restauracím, které si pamatuji, ještì mnoho nových. Trochu jsme byli pøekvapeni exotickými jmény, které „krášlí“ mnohé z tìchto nových restaurací, ale tì¾ko jsme hledali vysvìtlení, proè napøíklad hospoda, kam údajnì chodil na pivko i kat Mydláø – „U zelené ¾áby“ se nyní pyšní jakýmsi jihoamerickým názvem.
To jsme ale odboèili od hlavního tématu jídla a èím jsou tyto podniky nebezpeèím pro naši štíhlou linii. Na rozdíl od porcí, které nám byly pøedkládány v restauracích za dob socialistického ráje (pokud jsme tam ještì ¾ili), kdy bylo mnohdy obtí¾né najít mezi knedlíky peèlivì ukrývaný kousek masa, jsou ve vìtšinì pøípadù podávána jídla mnohem štìdøejší, mnohdy a¾ moc. Nejsem odborníkem v tomto smìru, ale zdálo se mi, ¾e podávaná jídla jsou nejen mnohem vìtší co do obsahu, ale i do kalorické hodnoty. (Soustøedìný útok na naši váhu). Za zmínku stojí i jídelní lístky.
Marnì jsem hledal na seznamu pochoutek, nabízených hladovému poutníku, moji oblíbenou koprovou omáèku s hovìzím masem a knedlíkem, èi dobrou drš»kovou s køupavým rohlíèkem. Na koprovku jsem nenarazil ani jednou, na drš»kovou pouze jednou a ta se tak pouze jmenovala, vedle poøádné drš»kové ani nele¾ela. Zato se však jídelní lístky hem¾í nejrùznìjšími jmény a pouze po peèlivém studiu popisu pøípravy a ingrediencí pou¾itých lze nìkdy, ne ovšem v¾dy, získat vìdomost, o jakou lahùdku se jedná. Jména èerpají z pøebohaté studnice lidské fantazie, odrá¾í se v nich mnohdy kraj, pøípadnì proslulá osobnost. Tak napøíklad v restauraci v Ruzyni (kde také jinde), jsme mìli vzácnou pøíle¾itost pochutnat si na „Ruzyòské kapse“, co¾ je usma¾ený øízeèek, zapeèený v bramboráku (plná cholesterolová bomba).
Nepochybuji, ¾e stejnou „kapsu“ lze ochutnat i jinde, patrnì však pod jiným jménem. Je pochopitelné, ¾e v oblasti Krkonoš se jídelní lístek neobejde bez toho, aby se zmínil o Krakonošovi. Mnohé jídelní lístky nabízely pokrm, nazývaný „Katùv šleh“, patrnì katova sláva sahala daleko. Oblíbeným tématem jídelních lístkù jsou rùzné rendlíèky. Tu je to „Rendlíèek hajného toho a toho“, jindy je redlíèek pøisouzen panu faráøi a tak dále. Nejvìtší dojem na mne udìlal zmrzlinový pohár nazvaný „Chladný polibek sestøenice Bìtky“. Naskýtá se otázka. Byly rudé rtíky zmínìné sestøenky chladné po po¾ití zmínìného zmrzlinového poháru, èi se jedná o sestøenku znaènì frigidní? To se patrnì nikdy nedovíme.
Kvalita i kvantita podávaných jídel v restauracích v Èeské republice se, alespoò podle mého názoru, pøíliš podstatnì neliší. Moje zkušenost je v tomto bodì ponìkud neúplná, nenavštívil jsem jak ty restaurace nejvyšší cenové skupiny, ani „špeluòky“ ètvrté tøídy, ale dosti bohatou škálu mezi tìmito dvìma extrémy. Pokud pova¾ujeme kvalitu a kvantitu jídel mezi rùznými podniky za nepøíliš rozdílnou, nelze tak rozhodnì øíci o cenách na jídelním lístku. Zde zále¾í, a to zejména na místì, kde se restaurace nachází.
Po mnoho let jsem bydlel na Starém mìstì v ®atecké ulici. Ve sklepních prostorách domu, kde jsem s rodièi bydlel, byla tiskárna Lapáèek. Po „Únoru, který vše zmìnil“ pan Lapáèek pochopitelnì o tiskárnu pøišel a po mnoho let tam byly nìjaké sklady. Kdy¾ jsme jednou po letech pøijeli do Prahy a zašli do ®atecké ulice, mile jsme byli pøekvapeni, ¾e kdysi nehostinné sklepní prostory byly promìnìny v pøíjemnou restauraci, navíc vyzdobenou reprodukcemi Svatošových obrázkù.
A tak jsme tam nejen pøi naší první návštìvì, ale i pøi nìkolika dalších posedìli sami i s pøáteli a dobøe pojedli a chladného moku popili. Ovšem ®atecká ulice le¾í právì v centru zájmu turistù a z tohoto svého postavení pochopitelnì velice tì¾í, jak o tom svìdèí jejich jídelní lístek. Staèí však ujít pár krokù a ocitnete se v místech, kam turista nezajde ani náhodou a zjistíte, ¾e za naprosto stejný pokrm zaplatíte pouhou polovinu, pøípadnì ještì ménì. Lokalita však není v¾dy tím rozhodujícím faktorem. Kamarád nám doporuèil pøíjemnou restauraci na rohu Betlémského námìstí a Liliové ulice, kam jsme zašli tuším dvakrát nebo tøikrát.
Jednou se nám stalo, ¾e jsme se tam mìli s nìkým sejít, restaurace byla však plnì obsazena. Nechtìlo se nám èekat, a¾ se nìjaké místo uvolní, a tak jsme pøešli pøes Betlémské námìstí, patrnì ne více jak padesát metrù, do restaurace U Jelínka. A výsledek? Obsluha, i kdy¾ jsme byli témìø jedinými hosty, jistì o polovinu pomalejší ne¾li naproti, zato ceny podávaných jídel byly nejménì dvojnásobné, i kdy¾ jejich kvalita byla více jak podprùmìrná.
A tak nám ještì zbývá nebezpeèí poslední a tím jsou samoobsluhy.
Samoobsluhy
Kdy¾ jsme v roce 1990 pøijeli po letech do Prahy a navštívili místní samoobsluhy, nevìdìli jsme, zda se smát, èi nad jejich úrovní zaplakat. V porovnání s tím, na co jsme byli zvyklí z Austrálie, jevily se jejich „sámošky“, jak jim øíkali, jako velice chudé a zanedbané Popelky. Toto se však pøi ka¾dé naší další návštìvì zaèalo pomalu, ale jistì mìnit a nyní, po návštìvì nìkterého z velkých „supermarketù“ èi „hypermárketù“ v Praze získáte oprávnìný dojem, ¾e porovnáním s našimi dnešními Colesy a Woolworthy vycházejí èeské samoobsluhy mnohem lepší, co se do výbìru a i kvality zbo¾í týèe. Zatímco nám zdejší samoobsluhy nabízejí zmenšující se výbìr zbo¾í a v podstatì nás donucují nakupovat jejich „Home brand“ a mnohé zbo¾í, které jsme byli zvyklí kupovat, naprosto zmizelo z trhu, pra¾ské obchody nabízejí nejen zbo¾í místní výroby, ale vzhledem k jejich pozici ve støedu Evropy i zbo¾í ze všech evropských zemí.
A v tom je to pro¾luklé nebezpeèí pro vaši štíhlou linii. Všechny ty libì i nelibì vonící sýry, od tìch Olomouckých syreèkù po uzenou „parenicu“, salámky a uzenky rozlièné, krkovièky uzené a k tomu pár køupavých rohlíèkù, z bohatého výbìru a ještì pár èerných Kozlù a to by v tom byl èert, abyste nìjaké to kilo, nebo dvì, pøípadnì více navíc nevezli sebou zpátky do Austrálie.
V tomto i v mých dvou pøedchozích èláncích jsem se letmo zmínil o vùních domova, a» to byla zlatistá Jelínkova slivovièka, vùnì èerstvého chleba a peèiva, uzenek rozlièných, èi typické aróma starých pra¾ských hospùdek. Je však jedna „vùnì“, kterou já bych oznaèil jiným, ménì lichotivým jménem a bez které bych se mile rád obešel.
Je to zápach cigaretového kouøe, kterým bezohlední kuøáci vesele zaplòují prostory restaurací v Èeské republice. Jak se zdá, i kdy¾ bylo v Èeské republice uva¾ováno o omezení kouøení v restauracích a jiných prostorách, kuøáci se stále úspìšnì brání zákonu, který by jejich „radovánku“ omezil.
Na toto téma bych si dovolil ještì malou poznámku. Dostala se nám do ruky nahrávka, podle mého názoru dobrého televizního seriálu „Hrabìnky“, který byl natoèen v roce 2007. Nìkdy však má divák dojem, ¾e seriál byl sponzorován nìjakou tabákovou spoleèností, nebo» mnozí z úèinkujících hercù se neobjeví na obrazovce bez nezbytné cigarety. Této neomalené inzerce kouøení, stejnì jako kouøení ve veøejných prostorách, jsme v Austrálii na štìstí ji¾ delší dobu ušetøeni. (Uveøejnìno v èasopise Èechoaustralan)
Nebezpeèí kulinární