Vyhodili by mě z práce…
Před nedávnem jsem si poslechla jednoho sympatického politika, senátora a starostu obce Hluboká pana Jirsu. V rozhovoru se mluvilo o nesmyslnosti přímé volby prezidenta, o energetické krizi a dalších tématech. V jednom momentě zazněla informace, že člověk, který byl odpovědný za dost ošklivou energetickou chybu, to vysvětlil slovy: kdybych to neudělal, vyhodili by mě z práce. A bingo!
Že to pan starosta ani nekomentoval, chápu. Je to totiž dost častá argumentace. Ale blbá!
Mnozí (asi většina) lidí má v sobě jakési vzorce strašení, podle kterých se řídí. Začíná to odmalička. Dej pozor, ať neupadneš, odřel by sis kolínka. Musíš se dobře učit, abys mohl vystudovat. Kdybys neměl školu, nebudeš mít dobré zaměstnání. A málo si vyděláš. A nebudeš šťastný. Tuhle práci nedělej. To nevadí, že tě nebaví, ale je tam víc peněz. Musíš poslouchat šéfa… atd., atd. A co když ne, zboří se svět? Nezboří, protože vedle (spíš nad tím) takového blbého vzorce jsou ještě zákony vesmíru. A ty fungují úplně jinak.
Na konci osmdesátých let jsem pracovala v jedné redakci, kde to bylo moc fajn. Volná pracovní doba, milí spolupracovníci, kteří si navzájem pomáhali a měli rádi humor, pěkný plat. Šéfka, která se v redakci objevila jen sem tam, aby nám oznámila, že sehnala hezkou novou sukni a že jí pes opět rozkousal bačkory, ale jinak je to miláček.
Byla to doba perestrojky a bylo to hodně legrační. Protože se k nám zakazovaly dovážet ruské noviny a naopak se za jistých podmínek mohlo jet na Západ. Tady vzniklo i pár nových jakoby progresívních novin. Jedny mne požádaly o článek na téma hudebních pořadů v čs. televizi. Dost jsem se v tom vyznala a tak jsem souhlasila. Článek jsem psala docela dlouho, hodně se nad ním zamýšlela. Zkrátka, napsala jsem to nejlíp, jak jsem uměla. Když jsem ho odevzdala, přišla moje šéfka za mnou se zamračenou tváří, řka: Dozvěděla jsem se o tom tvým článku. Ten ale nesmí vyjít. Radím ti, abys ho stáhla. Pokud ne, sice nerada, ale musím tě vyhodit.
Pár dnů jsem chodila jako tělo bez duše. Proč? Vždyť bylo všechno podle pravdy, nic zlého, jen sem tam mírná kritika. A ona mě vyhodí? Co mám dělat? Mlelo se ve mně moc. Taková hezká práce za slušné peníze, milí lidé…Najednou se mi z nitra jakoby ozval hlas: hele, tak tě vyhodí, no a co? Pořád to budeš ty, nic se na tom nezmění.
A tak jsem se poslechla a nechala se vyhodit. Nikdo tomu nemohl uvěřit, nakonec ani sama ta šéfka. Ale já jsem si moc oddychla, ze srdce mi spadl balvan. Uteklo jen pár dnů a ozvala se mi šéfka z jiné redakce. A nabídla mi místo. Ještě o kousek lepší než toto. Myslím, že člověk se nemá bát a podsouvat si něco zlého dopředu. Pokud ano, tak se to stane. Pokud ne, může být překvapen z příjemných novinek. Které život přináší…
