Jak mne džípíeska dovedla až tam
Obdarovat starého muže může být mnohdy pro potomky bez fantazie značný problém.
Na „měkké“ dárky si chlapi nepotrpí, prostředky na holení mu nahrazuje elektrická mašinka, alkohol a sladkosti vzhledem k cukrovce nesmí, knihami má zcela zaplněný byt a pro novinky si pravidelně chodí do městské knihovny…
„Tiskárnu k počítači jsme mu koupili loni, foťák si koupil sám, mobil má sice starej, ale chytrej tvrdošíjně odmítá… už to mám!... koupíme mu džípíesku!“
A tak jsem se o loňských Vánocích pod stromečkem dočkal autonavigace. Podobných vymožeností se děsím, ale ujištění šestiletého vnuka, že „je to, dědo, brnkačka“, jsem se upokojil. Stejně na to moje ježdění na nákupy, případně dvacet kilometrů sem a dvacet zpátky navigovat nikdy potřebovat nebudu.
Jenže, jak se říká, nikdy neříkej nikdy.
V červnu přišla pozvánka na sraz naší někdejší třídy ze základky. Pravidelně tato setkání pořádala aktivní spolužačka Junková, provdaná Selingerová, ale když si ji na přelomu roku povolal Nejvyšší – bohužel se kácí v našich lesích – ujal se tohoto zodpovědného úkolu Lojza Koláček. A protože bydlí v bývalé hájovně nedaleko Bačkova na Vysočině, což je, jak jsem si našel na mapě, veřejnou dopravou poměrně nedostupná lokalita, a pozval nás k sobě, došlo k rozhodnutí použít k přepravě moji rozhrkanou škodověnku.
„Alespoň vyzkouším navigaci!“ rozhodl jsem se.
Pamětliv vnukova poučení, že stačí zadat cílovou adresu a přístroj si sám podle předem navoleného algoritmu a nahraných map najde trasu, uvedl jsem onu chytrou mašinku do provozu a vyrazil. Příjemný hlas jakési elektronické slečny mi říkal, jakým směrem mám jet, kde uhnout, že se blíží křižovatka nebo kruhový objezd…
Cesta hezky ubíhala, ukolébán oním hlasem, jenž mne ujišťoval, že jedu správným směrem, jsem v poslední chvíli zaregistroval červenou značku s bílým pruhem, ale zoufale zabrzdit jsem stihnul až za ní. Stojím čumákem v jednosměrce… kouknu do zpětného zrcátka, že couvnu… a co nevidím: za mnou přistálo auto s nápisem „Pomáhat a chránit“. Uniformovaný policajt už vystupuje z vozu a evidentně mě nechce ani chránit, ani mi pomáhat, a když, tak mi chce pomoci od tisícovky.
„Do prdele!“ ulevil jsem si.
„Pokračujte rovně a po dvaceti metrech odbočte doprava. A jste tam!“ řekla džípíeska.