Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lenka,
zítra Petr.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 

Luky, šípy, samopaly

Sousedovi kluci. Martin a Jarek. Bez těch dvou by mé dětství nebylo úplné. Bez společných výprav do útrob opuštěného statku v naší ulici. Bez šplhání po stromech. Bez plastových vojáčků a cvrnkacích kuliček. Bez luků z prutů zlatého deště a kusu rybářského vlasce, bez pistolí kapslovek a špuntovek koupených na pouti.

Indiánské čelenky z gumy do trenýrek s našitými pery holubů našeho dědy jsme doplnili pery papoušků, které choval táta obou kluků. Někde jsem vyštrachal vestičku z pravých králičích kůží, kalhoty musely být s třásněmi. Děda mi daroval zub na provázku, tvrdil, že z medvěda, já jsem ale dobře věděl, že mu v puse chybí jedna stolička.

Film Poklad na stříbrném jezeře jsme viděli snad stokrát. Pokaždé, když ho u nás v kině dávali, jsme ho museli vidět. I když se nás naše maminky snažily zadržet: „Tys to ještě neviděl?“ „Viděl, ale...“

Jako bychom jim mohli něco vysvětlit. Ne, to žádná máma nikdy nepochopí, jak opojné je sednout si do lavice v kině, vrazit si do pusy lízátko a zajíst ho sladkými tyčinkami, počkat, až se setmí a ozve se hrom, tam někde v zákulisí to duní a zase přímo tady, jednou, dvakrát a potřetí. To už se rozevřela opona a zjevilo se plátno, svítí stříbrně jak úplňkový měsíc, ještě pohasnou světla a potom už to spustí.

Jak můry lampa nasávalo nás kino silou příběhů plných dobrodružství, napětí i humoru. Takovou sílu mělo, že jsem někdy prošel kolem pokladny bez placení, ne že bych chtěl, ale protože jsem se tak těšil, až si přisednu ke klukům, a paní pokladní jsem vůbec neviděl.

Vrátil jsem se, zaplatil dvě koruny a dostat kousek papíru. Někdy i plakát pro nás zbyl a jednou jsem dokonce směl nahlédnout do kabiny pana promítače, ale žádní indiáni tam nebyli. Ty bylo snazší spatřit u nás na zahradě nebo na louce za domem, kdekoliv, kde se našlo pár stromů, kde se dal napnout luk a zavěsit terč. Taky oštěpy jsme měli a praky a nádherný samopal, nevystřeloval náboje, zato však krásně řehtal a blikal.

Ve školce na zahradě jsme si udělali tank, ze tří starých pneumatik, jedné velké od traktoru a dvou menších, větev byla hlaveň, každý z nás partyzán.

 

Sbírali jsme pohledy s Vinettouem, milovali ohníčky a stanování na zahradě. Kouřili jsme trávu, ale ne jako dnešní mladí, obyčejná stébla suché trávy, taky orobinec - čibuk, ten vůbec netáhl, zato však vypadal jako opravdový doutník.

Všude jsme měli své bunkry, všude bylo něco zajímavého, všude se dal objevit poklad. Ve sklepě, na půdě, v dutině starého kaštanu. Všechno rostlo na louce za domem, švestky a jabloně, lesní jahody, maliny, občas jsme našli pár hříbků. Z koziček byl dobrý čaj na zimu, kopřivy jsme nosili Pašíkovi.

Šplhali jsme po zdech starého statku a vyhlíželi nepřítele, málo kdy nějaký přišel, to jsme se spíš poprali sami mezi sebou. I to patřilo k našemu přátelství zpečetěnému na opáleném listu papíru úmluvou, kterou jsme zakopali u potoka v lese.

Chtěli jsme se taky píchnout do prstu a stvrdit naši smlouvu vlastní krví, tak jako Vinettou s Old Shatherhandem, ale nakonec jsme to neudělali. Obyčejný podpis obyčejným perem stačil, stejně jsme už dávno byli bratři, nebo skoro bratři, přinejmenším rodina jsme zaručeně byli – přes naše prababičky, které byly sestry. Tak či tak naše přátelství trvá dodnes.

 
Michal Čagánek
* * *
Zvukový záznam Michala Čagánka -  Spisovatel a písničkář byl vším možným, kromě jiného pracoval jako policista, Vyprávění v rádiu Vysočina.rozhlas.cz
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 23.09.2022  15:03
 Datum
Jméno
Téma
 23.09.  15:03 Michal Čagánek Luky, šípy, samopaly
 17.09.  22:59 Václav Doporučení
 12.09.  13:14 Ivan Vaclavovi
 12.09.  06:18 Václav
 08.09.  11:34 Eva Střížovská
 08.09.  10:13 olga janíčková
 08.09.  10:03 Vesuviana
 08.09.  09:19 Renata Š.
 08.09.  08:57 Von
 08.09.  01:11 Ivan