Věčný slunovrat
Slunovrat je astronomický termín pro den, kdy, nejjednodušeji vysvětleno, slunce vystoupí v poledne nejvýše (letní slunovrat) nebo nejníže (zimní slunovrat) z celého roku.
Slunovrat je též magický okamžik všech lidských civilizací, na jehož přivítání se mnohdy stavěly velkolepé svatyně – v Evropě nejznámější Stonehenge na britských ostrovech.
Letní slunovrat nastává na severní polokouli obvykle okolo 21. června a zimní kolem 21. prosince, při čemž jejich přesný čas se může mírně měnit. Letošní zimní slunovrat nastane u nás 22. prosince v 5:30 hodin ráno.
Už od dob našich pohanských předků byl při oslavách slunovratu nejdůležitějším dnem 21. a 22. prosinec.
Oslavován byl nočním bděním a přísným půstem. Konaly se rozličné obřady, které měly zajistit bohatou úrodu, hojnost potravy a zdraví pro nadcházející rok. Ráno 22. prosince vítali lidé Slunce, přibližující se opět k Zemi.
Návrat Slunce se oslavoval celých 12 dní a 12 nocí. Každý den tak symbolizoval jeden měsíc v roce. Naši předkové podle počasí v jednotlivých dnech usuzovali na počasí v následujících dvanácti měsících příštího roku. Různými přesuny v kalendářích došlo však postupně k rozdělení původně jednotného svátku na dva – na Vánoce a na Nový rok.
Pohanské obřady byly postupně vytlačovány svátkem církevním, oslavujícím narození Krista. Přestože se církev snažila pohanské zvyklosti vymýtit, je ještě dnes oslava vánoc prostoupena jak církevními, tak pohanskými zvyky – například schovávání šupiny z kapra, kladení mincí pod talíře, rozkrajování jablek, pouštění skořápek se svíčkou a dokonce chození na půlnoční mši a podobně, to jsou dávné zvyky pohanské.
Jak se prolínaly zvyky pohanské a křesťanské v českých zemích?
Štědrovečerní večeře začínala se soumrakem po zapálení "vánočního ohně" slavnostním přípitkem, který pronášel hospodář, když popřál domu zdraví, štěstí, úrodu a blahobyt. Večeře bývala vždy postní, přísný půst se držel celý den. Na stůl se přinášelo vždy co nejvíce jídel, které dala zahrada, pole i les, aby tak byla zajištěna hojnost po celý rok. Vařil se na příklad hrách, nikdy nesměla chybět jablka představující zdraví, ořechy symbolizující hojnost a česnek pro svoji ochrannou roli.
Významné bylo i pečivo, které se jedlo hned jako první po přípitku, a které lámal a rozděloval hospodář. U nás to byla staročeská calta, což byla vánočka nebo houska. Koláč se dělil vždy na tolik dílů, kolik bylo členů domácnosti, navíc se nechával jeden díl pro předky. Někde se ještě zvláštní díl dával dobytku a nosil na pole. Do koláče býval často zapečen stříbrný peníz nebo jiný magický předmět; kdo ho našel, ten měl mít štěstí po celý rok.
S večeří bylo spojeno i mnoho dalších magických úkonů. Značně rozšířená je věštba z ořechových jader. Dobré a zdravé jádro věštilo člověku zdraví a hojnost, scvrklé a špatné jádro pak znamenalo nemoci a bídu, kdo vylouskl černé vysušené jádro, mohl i umřít. Dobrým znamením byl zdravý jádřinec ve tvaru hvězdy v rozkrojeném jablku. Ze starých dob je známé i pouštění svíček po vodě nebo lití olova. Čas po večeři rozhodně nebyl žádnou dobou smutku a melancholie. Ve středověkých Čechách si církev často stěžovala, že se muži i ženy po štědrovečerní večeři bujně veselí a dokonce hrají v kostky.
K jedněm z nejstarších zvyků zimního slunovratu patří koledování. Původně se jednalo o obchůzky mladých mužů po štědrovečerní večeři, kteří nosili masky nebo byli přestrojeni za různá zvířata. Často se převlékali do ženských šatů, aby co nejvíce zmátli "zlé síly". Jeden z koledníků nesl na tyči šesti nebo osmicípou hvězdu, která údajně znamenala betlémskou hvězdu, ale stejně tak dobře mohla představovat i nové zářící Slunce. Koledníci chodívali dům od domu, všude zazpívali několik koled, které oznamovaly fakt narození "mladého boha", potom přáli domu zdraví, úrodu a blahobyt. Za koledování dostávali dary; jídlo, pití nebo peníze.
V Čechách se ustálil zvyk koledování na sv. Štěpána. Jasné pohanské elementy v maškarních průvodech koledníků však vadily církvi, která proti nim tvrdě vystupovala. A tak dávný rituál z celého slovanského světa postupně vymizel, nebo se proměnil na "nevinnější" dětskou koledu.
Neméně rituálů se vázalo i na první svátek vánoční – Hod boží vánoční. V Čechách se tradičně obědvala husa. V jihoslovanském a východoslovanském prostředí se k obědu peklo prase, protože pro svou ˝kulatost˝ je starobylým posvátným zvířetem některých slunečních bohů. Ne nadarmo se ještě dnes dětem říká, aby se na Štědrý den postily, jinak neuvidí "zlaté prasátko".
Do tohoto období patří i Nový rok, kdy si příbuzní a známí chodí přát štěstí a zdraví, popřípadě se i obdarovávají drobnými dárky. Podle českého zvyku se ten den nemá jíst drůbež ani ryby, aby neuletělo, či neuplavalo štěstí. Na koledy se chodilo až do Tří králů.
Podoba vánoc a Nového roku podléhá proměnám neustále. Idylické ladovské vánoce odnesl čas a nové generace jakoby se vracely zpět do pohanských dob, kdy doba slunovratu – vánoc, byla dobou nevázaného veselí. Kdo může, spojuje si vánoční dny s Novým rokem jako jedinou slavnost a i to je svým způsobem návrat k dvanáctidennímu slavení životodárného slunovratu. Prastaré zvyky, které vzešly z dávných zákonitých životních cyklů, připomínají se svou magickou silou i v moderní době.