Cesta po Španělském království
Peniscola
Ujíždíme z Gibraltaru, nad tou prazvláštní skalou se co chvíli honí mraky a všichni jsou tiší a soustředění. Čeká nás tisíc a po nich ještě asi dvě stě kilometrů cestování na severovýchod. Celou noc budou naši řidiči vzhůru, aby nás dopravili nejdříve do Peniscoly a potom až nad Barcelonu do míst, kde naše putování po Španělském království vlastně začalo. Nečeká nás nic příjemného, ale nutnost, které se nevyhneme a která je avizovaná už v nabídce zájezdu. Osobně jsem ještě noční přejezd uprostřed zájezdu nezažil. Všechno je jednou po prvé. Pokud je ještě vidět, sledujeme pobřeží moře a na něm nablýskaná letoviska s golfovými hřišti, bazény a diskotékami, také přímořská sídliště jednotných fasád a jednotné architektury střídaná výškovými budovami a paláci. Pak už je tma a není poznat, kde je co a kdo je s kým, a tak si spím.
Nejdřív občas a pak vytrvaleji pracují stěrače, aby setřely dešťové přeháňky. Asi se zítra budeme schovávat před deštěm a ne se koupat.
Do Peniscoly přijíždíme ráno kolem sedmé. Řidiči musí spát a my musíme zabíjet čas až do pěti hodin odpoledne. Tentokrát ale bude na všechno času dost. V Peniscole je temný hrad a na hradě žil Papa Luna. Ten byl taky chvíli papežem, či spíš vzdoropapežem, ale hlavně antikristem, protože na něj byla vyhlášena klatba. To ale nás Čechy nemůže ani trochu rozházet, ba naopak mu to pro nás dává podobu sympaťáka, neboť na tyhle situace my jsme přece z historie zvyklí. Kampak na nás s nějakou klatbou. Měl prostě smůlu ten Luna, že to tenkrát byla doba tří papežů, v podstatě vlastně ani tak o moc nešlo, jenom o moc, a on byl dost nekonvenční člověk, který se nevešel do toho správného katolického šuplíku. A tak je Peniscola vlastně historicky třetím papežským městem po Avignonu a Římu. Ona vůbec historie je někdy k uchechtání a co teprve přítomnost. My jsme teď dole na parkovišti pod hradem, ten se nad námi mohutně a zlověstně tyčí, před námi je moře a malý přístav a moře je i na protější straně za námi. Všude samé moře a na jeho břehu dlouhá, nekonečná pláž táhnoucí se až do nevidím. Tedy "do" já nevidím. Máme čas, pijeme kávu a čaj, koušeme do housek a tatranek, vlny se probíhají po písčité pláži tam a zpět a řeči se vedou ze široka. Zatím nefunguje únava, ba ani rozmrzelost ne, jen to počasí je nejisté jak stabilita světových bank. Zatím skoro neprší, a když tak jen pár mlžných spršek, a pak už nic z těch dramatických mraků nevypadne. Není zrovna vedro, což je po tom nedávném infernu moc příjemné.
Padne osmá a jde se na "rais". Do kopce na horu, pak na horu až úplně nahoru. Zase je to moc příjemné vidět něco skromného po těch předešlých velkolepostech. Chodit si jen tak v úzkých členitých a bílých uličkách a přitom se ani v náznaku netlačit. Co chvíli se před námi objeví výhled na nekonečné moře rozprostírající se až na horizont. To nekonečno vypadá doopravdy nekonečné, neboť konce nemá. Moře si hraje z tím svým azurem, jak se mu zrovna líbí, a všem se nám to moc líbí. I krámky jsou zde takové sympaticky skromné a obsluhované jsou rozvernými dědoušky a panímámami právě odběhnuvšími od ploten. Nikdo nevyvolává, nikdo nevnucuje a nikdo nechválí to svoje zaručeně originální a nepřekonatelné zboží. Dojdeme až k hradu a až na pár lidí jdou všichni dovnitř. Já jsem “pár lidí” a tak jdu z kopce k moři. V české igelitce s názvem německé firmy si nesu jen pití, plavky a ručník. Maximální minimalismus. Na pláži je jen několik turistů, je teprve půl deváté, slunce jen občas jukne z díry mezi mraky a pofukuje ten normální a pravidelný vítr od moře. Sundám si boty a pak taky ponožky, jdu si jen tak mezi těmi třemi skupenstvími tak, abych nepatřil ani vodě ani písku a ani vzduchu. Moře není vařící, moře je tak akorát, vpravo mě hlídá hrad, nahoře na dřevěné věži plavčík a v dáli už trochu zakulacený horizont. Mluví se tu německy, taky francouzsky, samozřejmě španělsky a kupodivu i česky. Už tu leží dva páry od nás z autobusu. Natáhnu si ručník nedaleko nich a pak usínám.
Když se probudím už tu vládne většinové sluníčko, sice vládne, ale bude muset ještě na chvíli uzavřít koalici s přebíhajícími mraky. Je půl jedenácté a já se určitě nepotím. Žádných čtyřicet, spíš dvacet pět. Jdu do vody. Pomalu, tak jak je to mým zvykem. Nořím se do ne zrovna příliš teplé vody. Trochu si zaskotačím, zaskáču, zapotápím se a zaplavu si a pak jdu zase na břeh. Sprcha je jen kousek ode mne. Přede mnou leží moc krásný párek Američanů. Ona se k němu vine, on jí objímá, pak jí něco nehezkého řekne a ona se urazí. Chvíli s ním nemluví a naschvál kouká po okolních mužských. Ani ne tak na ně, ale nahodí takový ten vzdálený, sklovitý a dotčený pohled skrz všechny. Neexistuje nic nedostupnějšího než právě uražená žena. Ale pak se ti dva zase udobří, zase se k sobě trochu povinou a jdou spolu na oběd. Nebo si užít ten úžasný usmiřovací sex, kdy se mísí vztek s odevzdáním a láska s právě dohořívající nenávistí. Kolik těch příběhů v tom životě vlastně člověk potká? Kolik se ho, byť jen letmo, dotkne. Asi nespočitatelně. Chvíli protnou
ty vaše a zase zmizí někde hluboko v čase. Jdu znova do vody. Tentokrát doplavu až k bojce, podplavávám vlny, jak se má, ale pak už mě to nebaví, přepadla mě lenost a chvilková nezodpovědnost a tak se za trest napiju a ta voda mi ale vůbec nechutná. Věž s plavčíkem se nějak zmenšila, je sotva třetinová a mě se zpátky na břeh ani moc nechce. Moře se mnou kolébá, pohupuje si se mnou nahoru a dolů a vlny teď mám v zádech. Najednou jsou to kamarádi a tlačí mě ke břehu. Je to stejné, jako když v Jizeře plavu po proudu, a jsem najednou šíleně dobrý plavec. Ještě čtyřikrát si to stihnu zopakovat, zaplavat si, zaskotačit, ale pak se už musím jít najíst.
Zase to spravila pizza. Zlatá a univerzální pizza. A já si beru digitál do ruky a jdu teď už sám až na hrad. Dovnitř nejdu, ale všude kolem šmejdím, nakukuji a fotím a dívám se vám na ten nejobyčejnější, nejvšednější život v přímém přenosu naostro a bez střihů. To je nádhera. Mám čas, moře času, je tu střídmě a vlastně vůbec nic nemusím. I ti místní se na vás usmívají zadarmo a já si vzpomenu na poslední CD Michala Prokopa a jeho “španělské” písničky a je mi jasné, že tady někde musel být a určitě taky Zuzana Navarová, když ještě žila, a je mi líto, že už není, protože jsem ji měl moc rád. Tohle je to Španělsko, o kterém ti dva zpívali. Španělsko ospalé, rozmarné a pohodové. Taky maňana jako Madrid, ale moc hezky a obyčejně maňana. Asi bych měl být taky víc maňana. Obyčejně. Aspoň občas. Aspoň navzdory. Pak dojdu k soše Papa Luny, ten se mračí jako čert a ihned bych na něj zase vyhlásil klatbu. Ale tomuhle by to bylo určitě jedno protože je kamenný a tak jdu dolů. Pak už jedeme do Pinedy na hotel Stella a vlastně se vracíme na místo činu, protože Pineda je jen malinkatý kousek od Calelli. Tam, kde jsme náš španělský zájezd vlastně začínali. No tenhle den byl ale pohodička, to jsem si užil, to jsem si požil. První doopravdy pohodový den za celý zájezd. A zítra nás čeká další pohoda. Jedeme na ančovičky a do evropského ráje potápěčů, na ostrovy Las Medas. Rychle ubytovat, dospat a doodpočinout. Tak zatím…….
Jiří Suchánek
Fotogalerie - Madrid a El Escorial