Dnes je „Květná neděle“, tedy svátek, který připomíná Kristův příchod do Jeruzaléma. Květná neděle je poslední postní nedělí a začíná po ní Svatý týden. Při bohoslužbách se poprvé čtou pašije. Květná neděle a události s ní spojené mohou být i podnětem k zamyšlení nad sebou samými a naším dnešním životem.
Všichni byli nadšeni a všichni volali "Sláva", a vlastně titíž lidé za pár dní volali: "Ukřižuj ho, ukřižuj ho," a tak je to zamyšlení i nad námi, jestli my také neměníme postoj v závislosti na tom, co kde kdo řekne a jsme schopní otočit o sto osmdesát stupňů.
Smrtná a Květná neděle
Květnou nedělí začal křesťanům pašijový týden předcházející velikonočním svátkům. Křesťanské Velikonoce nejsou nic jiného než staré svátky jara s přeměněným obsahem náboženským. Už dávno v době předpísemné se období po prvním jarním úplňku oslavovalo jako vzkříšení přírody po zimě. Kalendář starých národů, nejen Slovanů, vycházel z lunárních fází; když měsíc rostl, byla vhodná doba něco začínat, když měsíce ubývalo, hodilo se končit započaté. Šest dní se pracovalo a sedmý den odpočívalo také dávno před přijetím křesťanství, ukazují na to stará pojmenování dní v týdnu podle pohanských božstev.
Nepřekvapí proto, že dvě neděle před prvním jarním úplňkem měly mimořádný význam a pěstovaly se velmi dávno kulty spojené s jarem. Vynášení smrtky je lidový zvyk pěstovaný první neděli po novu připadajícím do doby jarní rovnodennosti; pojmenování neděle dva týdny před Velikonocemi nedělí Smrtnou je jméno slovanské, nikoli překlad liturgického názvu Dominica iudica, který by měl znít „soudná neděle“.
Rovněž jméno neděle Květná je prokazatelně slovanské, podle většiny filologů vzniklé na Velké Moravě. Latinské jméno této neděle je Dominica palmarum a je přeloženo z řeckého výrazu pro palmu, jejíž ratolesti podle Janova evangelia posloužily lidem vítajícím Ježíše při příjezdu do Jerusalema týden před židovským svátkem pesach. U nás ani v severnějších oblastech západní Evropy však palmy nerostou a Konstantin ze Soluně, když pro naše předky překládal evangelium, použil výrazu finik, tj. palma datlová. To se neujalo, patrně proto, že Velkomoravané takovému spojení nerozuměli. Už od nejstarších textů se u nás neděle pojmenovávala podle květů, které je známo také u germánských národů, až nověji se i latinsky říkalo Dominica florum. Z Velké Moravy se dostalo jméno neděle dle (prvních) květů i do ruského nědělja cvetonosnaja, polského (prokazatelně bohemismu) kwietna niedziela, jihoslovanského cvetnica. Kupodivu staré církevní pomůcky pro kněze se k tomuto termínu nehlásí, pro ně je to prostě „šestá neděle postní“. Takže zřejmě jde o jméno původně lidové.
Pašijový týden
Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Hod boží velikonoční byly hlavními dny pašijového týdne. O Zelený čtvrtek, který byl k Velikonocům přidán ve středověku, omýval biskup a řeholní představení při mši dvanácti starcům nohy. Po obřadu je pohostili a obdarovali. Tento úkon byl symbolicky spojen s Poslední večeří Páně.
Nejvýznamnějším dnem pašijového týdne byl však Velký pátek, den přísného půstu a smutku nad smrtí Ježíšovou. O Bílé sobotě bylo zvykem, že se konala slavná mše, po níž se lidé rozcházeli domů, aby se bavili při dobrých pokrmech. Naproti tomu Velikonoční neděle, kdy se provádělo svěcení velikonočních pokrmů, byla dnem, který se prožíval pouze v rodinném kruhu. Nejveselejší bylo Velikonoční pondělí, den pomlázky, hodování a mrskání, aby dívky a ženy zůstaly mladé a čilé. Leckde také mládenci dívky polévali vodou. Smysl obojího byl totožný - mladá míza v letorostech a proudící voda předává dotekem životodárnou sílu.
Dnes je „Květná neděle“, tedy svátek, který připomíná Kristův příchod do Jeruzaléma. Květná neděle je poslední postní nedělí a začíná po ní Svatý týden. Při bohoslužbách se poprvé čtou pašije. Květná neděle a události s ní spojené mohou být i podnětem k zamyšlení nad sebou samými a naším dnešním životem.
Křesťanské Velikonoce nejsou nic jiného než staré svátky jara s přeměněným obsahem náboženským. Už dávno v době předpísemné se období po prvním jarním úplňku oslavovalo jako vzkříšení přírody po zimě. Kalendář starých národů, nejen Slovanů, vycházel z lunárních fází; když měsíc rostl, byla vhodná doba něco začínat, když měsíce ubývalo, hodilo se končit započaté. Šest dní se pracovalo a sedmý den odpočívalo také dávno před přijetím křesťanství, ukazují na to stará pojmenování dní v týdnu podle pohanských božstev. 
