Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Matěj,
zítra Liliana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Chirurgie byla můj život – (2)
 
Nedávno jsem tu psala o obdivu k bývalému primáři čáslavské chirurgie, MUDr. Jiřím Kunáškovi, který letos slaví 94. narozeniny, a o jeho knize. Zpaměti mi nadiktoval své lékařské vzpomínky, tady jsou. Dovolte mi začít několika předlékařskými…
 
Na gymnázium do jeho třídy se přistěhoval nový spolužák, jistý Jan Moravec. Stal se terčem posměchu a strkanic, neuměl se prát. Budoucímu primáři se to hodně nelíbilo. Svou velkou postavou neměl problém provokatéry „usadit“, postupně se s novým spolužákem stali nejlepšími přáteli. Jeho strýcem byl slavný generál František Moravec, který na poslední chvíli, v březnu 1948, uprchl před komunistickým žalářem. Neměl čas ani příležitost vzít s sebou všechny přechovávané dokumenty, proto je schoval ve sklepě pod uhlí.
Honza s tatínkem se rozhodli, že je třeba, aby o tom věděl ještě někdo třetí, kdyby náhodou… Svěřil své tajemství právě Jirkovi, protože mu bezmezně věřil. Až do roku 1989 pan primář nikdy nikomu nic neprozradil.
 
Jako student medicíny byl zvolen předsedou semestru, který byl jakousi spojkou mezi studenty a profesory. Horké chvilky mu nastaly v březnu 1953, kdy náhle zemřel Stalin. Spolužáci měli na ten den připravený mejdan na který se těšili, a ani je nenapadlo ho zrušit.
To „rozhněvalo“ jednoho uvědomělého soudruha, který si na ně šel stěžovat.  Byl z toho velký průšvih, spolužáci měli být půl roku před promocí vyloučeni ze studia. Pan doktor byl několikrát zván „na kobereček“, obhajoval kluky ze všech sil, do poslední chvíle nebylo jisté, jak celý případ dopadne. Nakonec použil argument, že na Slovensku je velký nedostatek lékařů  a mladí lékaři by tam byli velmi prospěšní.
Vyprávěl mi, že ještě těsně před promocí se utíkal podívat do kanceláře, jestli jsou jejich jména opravdu v seznamu. Když po své promoci vycházel z Karolina, všech sedm zachráněných studentů se svými dívkami vytvořilo špalír, na jehož konci stál jeden z nich s děkovnou řečí.
Byl dojat a šťastný, že to dobře dopadlo, určitě to musel být krásný zážitek.

A teď už k lékařským příběhům, které jsou v knížce a z nichž některé vybírám.
 
Hned několik dní po promoci nastoupil -  ke své finanční situaci, do nemocnice, do služby o silvestrovské noci. Šlo o malou nemocnici, takže kromě chirurgie měl dohled i nad gynekologií. Stal se „asistentem“ při komplikovaném porodu 4 kg chlapečka, který se narodil 41leté mamince, prvorodičce. Vše dopadlo dobře.
Po 20 letech se mu tohle „miminko“ dostalo znovu na sál, a to v 200 km vzdálené Čáslavi, kde jako voják podstoupil operaci slepého střeva. Pan primář ho poznal podle jména a data narození, a tak mu to nedalo: „Víte, kdo vás rodil?“ zeptal se. A přišla odpověď: „Maminka říkala, že to byl vysoký, silný a šikovný chlap.“ „Tak ji pozdravujte, ten chlap jsem byl já!“
 
Často se říká, že operace slepého střeva je jednoduchý, zcela bezpečný chirurgický výkon. Pan primář by ale určitě protestoval. V knížce je hned několik případů, kdy šlo pacientům o život.
 
Při anestezii jednomu z nich najednou přestalo tlouci srdce. Byl to mladý muž, otec malého dítěte a nastávající otec druhého. Zevní masáží se podařilo dostat krev do důležitých orgánů, srdce ale nepracovalo. Doktor otevřel hrudník, srdce přímo masíroval- nic. Nakonec požádal o dlouhou jehlu, tou vpravil přímo do srdce adrenalin, a to se rozběhlo. Operace slepého střeva mohla konečně proběhnout.
Po zástavě srdce bylo povinností převézt pacienta do Prahy na pozorování. Už po 4 dnech se vrátil s tím, že je všechno v pořádku. Pacient doktorům v Praze děkoval, ti ho ale odkázali na dr. Kunáška. Ten, kdo se rozhodl vám v kritické situaci otevřít hrudník, ten vás zachránil. Život mu prodloužil o 50 let, stali se přáteli.
 
Legrační historka se stala panu primáři při druhé atestaci z chirurgie. Napoprvé byla zkouška odvolána, protože dva ze čtyř lékařů se odhlásili. Napodruhé byli opět jen dva, to už ale zkouška proběhla. Byla velmi náročná a vynervovaný druhý kandidát se najednou rozhodl odstoupit, vzal „nohy na ramena“ a utíkal chodbou k východu.
Pan primář jako zdatný sportovec vyběhl za ním. Chytil ho, uklidnil a vrátil zpátky. Pacienti na chodbě měli prima povyražení. Zkoušku udělali oba.
 
Případ s mladým učněm, který běžel večer po dvorku, nevšiml si vozíku s ojí a narazil do ní, se zpočátku zdál být jednoduchou lapálií. Měl jen malou oděrku a stěžoval si na neurčité bolesti zad. Během chvilky se ale jeho stav výrazně zhoršil, spolu s přednostou oddělení se rozhodli pro operaci. V břišní dutině se ale vše zdálo být v pořádku. Nakonec přišel spásný nápad zmáčknout žaludek. Těsně pod dvanáctníkem se objevily malé bublinky, které znamenaly trhlinu.
Na zadní straně nalezli dírku o velikosti necelého 1 cm. Stačily tři stehy, aby byl život pacienta zachráněn.
 
Velmi těžké zlomeniny utrpěl 70letý podnapilý pacient. Při první operaci srovnal pan doktor kovovou dlahou a šrouby zlomeniny obou stehenních kostí a na zlomeninu bérce použil s asistenty dvě kovové dlahy, které přes postiženou kost propojili pomocí hřebů.
Po dvou dnech došlo k náročné operaci paže, kdy bylo třeba opracováním konce kostí vytvořit novou hlavici. Vše se podařilo, po třech měsících odcházel pacient po svých z nemocnice. Holdovat alkoholu prý ale nepřestal…
 
Zaujal mě příběh ženy, která do nemocnice přišla s chronickým zánětem žlučníku. Stejnou diagnózu měla i druhá pacientka. Byly na jednom pokoji, operace proběhla ve stejný den.
Po několika dnech dostala první pacientka teplotu, která se držela ráno i večer ve stejné výšce, zdánlivě bez příčiny, operační rána byla v pořádku. Pana primáře napadla diagnóza – břišní tyf. Začal pacientce podávat příslušné léky. Mikrobiologickým rozborem se zjistilo, že druhá z pacientek byla bacilonosičkou břišního tyfu a svou spolupacientku nakazila. Obě byly odeslány na specializované oddělení na Bulovce, kde se vyléčily.
 
Jednou z místního letiště přivezli vojáka, který se z nešťastné lásky pokusil o sebevraždu, střelil se do břicha. Při operaci se zjistilo, že utrpěl průstřel tenkého střeva, průstřel žaludku, roztříštění jedné ledviny. Operace měla velmi těžký průběh, rodiče museli být připraveni na to, že šance na přežití je minimální. Zoufalí se ubytovali v místním hotelu a ráno přišli s obálkou s penězi. Pan primář je odmítl, promluvil s nimi o tom, že má stejně starého syna a jako o syna se o něj postará.
Voják měl velké štěstí, přežil. Po návratu domů si našel jiné děvče a šťastní rodiče přijeli nejen poděkovat osobně, ale také prostřednictvím novin.
 
Příběhů v knize je daleko víc, vždyť pan primář je za svůj život podepsán pod neuvěřitelnými 20 tisíci operacemi. Stovky pacientů měly štěstí, že se dostaly do rukou odborníka, který nikdy neztratil nervy, dokázal se ve vteřině rozhodnout i v těch nejkritičtějších situacích. Udělal pro pacienty to nejlepší, co v dané chvíli mohl. Dnes se může s hrdostí ohlédnout za svým profesním životem.
 

Hodně zdraví a velké díky, pane primáři.
 
Eva Procházková
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 06.10.2023  15:29
 Datum
Jméno
Téma
 06.10.  15:29 EvaP
 06.10.  15:26 Von
 06.10.  12:35 Přemek
 06.10.  11:07 Vesuviana
 06.10.  10:13 olga janíčková
 06.10.  09:49 Eva