Také jste pověrčiví, ctíte tradice, nebo máte rádi pohádky či legendy? Pak asi víte o čem bude řeč. Ale zajímavé to snad bude i pro ty, kteří se cítí nad těmito věcmi povzneseni. Možná si řeknete pohádky, legendy, ty se nosily tak ve středověku a pověry, v dnešním uspěchaném světě (?), na ty prostě není čas!
Zkusme se ale zastavit a zamyslet se nad významem pověr a hloubkou tradic. Rituály a tradice v průběhu staletí vytvořil člověk. Něco ho k tomu přivedlo, k něčemu mu sloužily jako vysvětlení jevů, tehdy mu neznámých. Je proto docela přirozené pátrat po jejich podstatě a příčině vzniku. Některé jsme již samozřejmě zařadili jako nedílnou součást svého života (Vánoce, Velikonoce). Že jde ve většině případů o pohanské zvyky možná některé překvapí. Takže v mnoha případech, při pohledu zpět se dostaneme až do pohanské doby Keltů. To, že si o Vánocích zdobíme obydlí větvičkami borovice či jmelí (totéž dělali staří Keltové o zimním slunovratu), že zapalujeme svíčky o Hromnicích, pálíme "čarodějnice“ v předvečer prvního května nebo ctíme "Dušičky" jako vzpomínku zesnulým, to všechno jsou keltské zvyky, které přežily v našich srdcích přes dva tisíce let. A je jich mnohem víc. Moc o jejich původu nevíme nebo lépe řečeno jsme nevěděli. Několik desítek let zpět jsme vše, co bylo „pohanské“ či „křesťanské“ zatracovali nebo zkreslovali.
Svátek Lugnasad (1. srpna)
Oslavy tohoto svátku trvaly několik dní. Zvyklosti přešly částečně do dožínkových slavností. Byl svátkem oslavujícím úspěšnou sklizeň, vyjadřoval vděčnost bohům za ochranu kmene a za úrodu. Během oslav se obvykle uzavíraly sňatky a pořádaly různé lidové veselice. Během oslav byly zakázány jakékoli projevy nevraživosti, násilí a také vymáhání dluhů. Během shromáždění lidu, pořádaných obvykle na nějakém posvátném vrchu, byla uctívána Matka země v některé ze svých podob a především jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších keltských bohů Lug, po němž nese jméno i tento svátek.
Byl bohem moudrosti a všech umění, patron řemeslníků i válečníků, mocný kouzelník nadaný neobyčejnými intelektuálními schopnostmi a jeden z "nejuniverzálnějších" keltských bohů. Zobrazován byl zpravidla jako mladý muž ušlechtilých rysů s velkým oštěpem a doprovázen havrany, symboly moudrosti a proroctví.
Dožínkový obřad
Při východu slunce prvního dne Lugnasadu odsekl slavnostně jeden z druidů několik klasů obilí z první úrody. Ty položil na kámen a vyřkl zaklínací formuli (díkůvzdání bohům). Poté se zrno z těchto klasů umlelo, zpracovalo na těsto z něhož se vytvarovala placka. Ta se pak upekla na ohni, který byl rozdělán pouze z větví jeřábu. Placka se po drobtech rozdala všem účastníkům oslavy.
Často se na konci žní vytvaroval poslední snop do tvaru lidské postavy. Podle toho, jaká byla úroda, dostal podobu panny nebo babizny. Poslední vůz, vezoucí obilí z polí zdobili květinami. Zvolil se "pán žní" a "královna žní", kteří jej doprovázeli a dohlíželi na to, aby se dostalo obilí suché pod střechu. Poslední dožínkový snop se po celý rok ponechal na nějakém významném místě, někdy se také obřadně pálil nebo zaorával do půdy, nebo přidával do krmiva pro nějaký obzvlášť ceněný kus dobytka. Věřilo se, že v tomto snopu je zakletá síla plodnosti a růstu.