Příhody Pošlýho Žibřida (6/7)
Začala dospělá etapa mého soukromého života.
Jistě by vás zajímalo, jestli mé kroky zkřížila ještě někdy nějaká žena. Ano i ne, by zněla moje odpověď. Nikdy jsem neměl v plánu držet celibát a ani jsem ho nedržel. Přece jen to druhé pohlaví patří neodmyslitelně stejně k životu, jako třeba Slunce a Měsíc. Ani bez jednoho z toho by to nemohlo být ono, protože to patří ke šťastnému žití. Ale žádný trvalý vážnější vztah jsem si již nikdy nevybudoval, a tudíž jsem se ani neoženil. Nelituji toho, nebyl jsem pro to zřejmě zrozen… děti mám rád, to ano, nevadí mně jejich divoké hry doprovázené nadšeným křikem, v kterém se velmi rády předhánějí. Mám radost, když ony ji mají také a jsem šťastný, když vidím v jejich rozzářených očích to světlo života, které dovede tak krásně potěšit. Není nic krásnějšího na dětech než jejich ničím nepředstíraná touha a moment, kdy se jim splní jejich tajné přání, to dokáží tak emotivně vyjádřit a je to ta největší odměna pro jejich rodiče, kteří si tak moc přáli jim tu radost udělat. Ano tento pocit, ten sám na vlastním dítěti již nezažiji, člověk se však musí s takovýmito věcmi dokázat smířit a nepodlehnout jejich destruktivnímu protipólu špatné nálady. Je nutné si v životě dokázat uvědomit hranice svých možností a zbytečně se nepouštět na nesmyslné výlety, které postrádají svůj hluboký význam a víceméně jsou to obyčejné pytlácké pokusy v nějakém cizím, nám zapovězeném revíru.
Jedna žena však ale za zmínku rozhodně stojí a delší chvíli pro mě představovala určitou světici, ne snad proto, že by byla ještě stále poctivá tělem, ale proto, že byla naopak poctivá svojí duší a její opravdová nebezpečnost byla přímo v jejím dokonalém pohledu na svět. Ne pro mě, já jsem si s ní velmi rozuměl a měl jsem ji také rád, ale osud tomu chtěl, že jsme se do sebe vzájemně vůbec nezamilovali, i když jsme spolu strávili skoro dva roky, téměř by se dalo říci společného života.
Ptáte se, jak je to vůbec možné? Mohu vás ujistit, že je. Fyzická láska nemusí být vždy láskou zcela úplně dokonalou, se vším všudy, kdy jeden někam odchází a druhý se o něj automaticky začíná bát, aby se mu snad po cestě něco zlého nepřihodilo, nebo aby ta cesta, kterou právě podniká, nebyla zbytečná a vše, co potřebuje, se mu vydařilo. Ano, tady již nám podává ruku ta láska opravdová, ta která ani svého Amora nepotřebuje, protože je natolik silná, že ji nemůže od sebe oddělit vůbec nic… a když myslím vůbec nic, tak tedy ani smrt. Je to cit, který mohu zažívat i se svými věcmi a také je, když se opotřebují, nebo rozbijí, nepůjdu vyhodit do prvního kontejneru, který mně padne zrovna do oka. Ne, já si je ponechám i nadále, jen tak pro svoji potěchu, pro pocit, že mě stále neopustily a budu je nadále hýčkat ve svých myšlenkách a ony v nich budou mít to svoje stálé místečko, pěkně v teplíčku u krbu rozjímání, který každý sice vlastníme, ale ne každý s ním umíme patřičně zacházet.
Tato žena byla v mém nepříliš pestrém životě druhou ženou, samozřejmě opět po mamince, která, když jsem se jí představil, se nesmála. Pouze tázavě pozvedla mlčky své přírodní neupravované obočí a zeptala se: „Vážně?“ a bylo to za námi, to, z čeho jsem měl strach, se vůbec nekonalo a tím mmě snad tak učarovala. Ne, nebyla to nikdy žádná krasavice, ale zásady, podle kterých se řídila, nebyly sice žádné biblické desatero, ale byl to její vlastní průchod realitou, kterou si podle své potřeby upravovala. Ale tak zvláštně vnitřně srdcem, protože když viděla, že nastal někde nějaký problém, který se musel řešit, postavila se mu čelem a já za celou dobu, co jsem s ní žil, jsem nepoznal ani jeden jediný okamžik, kdy by nad ní zvítězil. Ano několik patů, ty si pamatuji, ale totální fiasko to nikdy.
Jmenovala se tak krásně osvíceně, Dorotka, a já jí s oblibou říkával Dobrůtka a ona tak skutečně i dokázala chutnat. Mnohdy jsme seděli sami naproti sobě v potemnělém bytě a nepotřebovali jsme si nahlížet do tváří a zkoumat jejich mimiku, my mysleli city i potmě, nás osvětlovalo něco zevnitř a vůbec jsme to nedělali z nějakých šetrných důvodů, to právě naopak, když jsme potřebovali světlo, svítili jsme klidně až do východu Slunce, které nás svými paprsky oblažilo a tahle moje Dobrůtka, když projevila touhu po milování, tak to z ní vyzařovalo na metr daleko a byla jako nístěj vysoké pece, čekající na odpíchnutí.
Já Žibřid a moje Dobrůtka, kterou jsem tak rád ochutnával na všechny způsoby a pak, když jsme si navzájem leželi bezmocně v náručí, oba vyčerpaní a dokonale odšťavněni, tak se nás obou zmocňovala nadpozemská síla, která nám umožňovala se znovu probudit do dalšího rána, které se dokázalo usmívat a my do něj radostně přímo vskočili, protože jsme se báli, že nám něco z jeho kouzla unikne a už to nestačíme zachytit a navždy přijdeme o ten jedinečný pocit, kdy ospalost z celého okolí opadává postupně jako voda při odlivu, a tak jsme byli dychtiví každé vteřiny, abychom byli svědky úplně všeho.
S touto ženou, jak jste jistě poznali, to nemohl být vůbec nijak fádní život a také samozřejmě, že nebyl. Ona byla svá a dokázala být i silná, nebo by se snad dal použít příměr, že myslela rychleji.
Stáli jsme jednoho dne v jakési celkem nepodstatné frontě a uvažovali s Dobrůtkou po svém, po tom našem způsobu myšlení, kdy jsme chvílemi říkali pouze jednotlivá slova, která jsme doplňovali vzájemnými dotyky a byli jsme taková zvláštní souhra přírody, která by mohla vše nazvat plnými jmény, ale my nechtěli, my si hráli se svojí fantasií a náš rozhovor připomínal právě vznikající křížovku, které chyběla napsaná legenda, ale přitom byla přítomna, jen nebyla pouze vidět… no byla a nebyla. My ji viděli, cítili, tvořili a luštili zároveň, stalo se z nás duo, které se snaží předehnat ve svých myšlenkách jednoho před druhým a tak to bylo až do našeho vzájemného rozchodu.
Ale k té frontě.
Dopředu se začal drát celkem neurvalým způsobem jakýsi nevychovanec, který se pouze snažil všechny ostatní odstrašit svojí mohutnou postavou a svérázným postojem ke svému okolí.
„Kam se cpeš chlapče,“ řekl jsem mu jenom tak mimochodem, protože jsem musel zrovna čelit Dobrůtčiným hbitým prstíkům, které mě dráždily. „Ani jeden z nás tady nestojí jenom proto, že by nemohl spát, a nebo se doma nudil…“ dodal jsem a považoval celou věc za vyřízenou.
Ten člověk se pojednou zarazil, protože evidentně nebyl zvyklý na nějaký vážnější odpor a ani zde nepředpokládal, že by na něj narazil, a najednou sám nevěděl, jak se má vlastně zachovat, protože jeho povaha neznala pocit, který by se snad dal nazvat něžností.
„Cože?!“ řekl nevýrazně a otočil se jako Golem v Rudolfínské době a z jeho rozšklebených úst se mu linula přímo ta dobová alchymie, které bylo najednou všude okolo docela plno.
„To řekl kdo?!“ zeptal se výhružně a pojednou, jak už je to mezi našinci zvykem, měl až příliš mnoho prostoru.
„Já,“ odvětil jsem a díval se do jeho nepříliš bystrých očí.
„To je kdo já?!“ mlel stále strojověji dokola.
„Žibřid Pošlý,“ odpověděl jsem stále stejným tónem.
„Cha,cha,“ vybuchl kolohnát. „Mně tady nebude žádnej Žibřid…“ a to bylo všechno, co stačil vyslovit, protože v tom okamžiku mě posunula moje Dobrůtka kousek stranou, rozmáchla se a do té jeho smějící se huby se opřela takovou silou, že se silák jen mírně pootočil a těmi svými rozesmátými ústy se zabořil do betonového soklu, který byl těsně přede dveřmi.
Nepřál bych vám vidět jeho oči, byly v té chvíli úplně prázdné. I ten chabý náznak civilizace se pojednou vytratil neznámo kam, on se postavil jako malý zpráskaný uličník a beze slova opustil toto bojiště, kde již mezitím i ta fronta přestala existovat, protože my nejsme národ hrdinů, kde, když je potřeba, zastane se jeden druhého… no a moje Dobrůtka, díky této národní zbabělosti, si vysloužila první místo v této frontě a i ti, co se nakonec vrátili zpátky, se neodvážili požádat ji, aby by je pustila před sebe, protože tam už jednou stáli.
Moje Dobrůtka chtěla hned na počátku našeho divokého vztahu vidět mého camprdlíka, neměl jsem problém se studem a rád jsem jí vyhověl, ji to sice potěšilo, ale na expozici do muzea by to asi nebylo. Nejsem výstavní, jsem pouhý Žibřid a to, co ke mně přichází z celého mého okolí… cítím to v sobě, ale pojmenovat to přímo nedokáži, ale vím, že něco přichází samo. Plíží se to jako stín v horkém létě a má jednu ošklivou vlastnost, že se mně to chce načervit do myšlenek. Jsem šašoun, dívám se okolo sebe pořád dál a vykládám ty moje ostrosti… Kdo byl špatně pojmenován, naučil se žít s posměchem, který pro něj je denní krajíc chleba, obyčejný suchý, místy i okoralý, ale tak už ostatně chutná posměch. To není žádný salámek či paštika, to je drásač dásní do krve. Mám sílu v sobě a ona sama vrhá něco, co metá mě proti ní, nevím však, jak zachovávat se mám, a pokud to život dovolí a dá, tak budu svůj, jen si přeji, ať to příliš nebolí. Moje hlava je restaurant na úrovni fantasie, kde veškeré úvahy jsou plaché a mnohdy se schovají do houští, kde je větvičky poškrábají a také polechtají.
S touto ženou, jak jste jistě poznali, to nemohl být vůbec nijak fádní život. Samozřejmě že nebyl, ona byla svá a dokázala být i silná, nebo by se dalo říci, že myslela o moc rychleji, ani ne hloupě, ale někdy to byla docela fuška ty její myšlenky stíhat. Já se pouze ploužím pohledem, který není ničím jiným, než moje soukromá fikce. Vidím Dobrůtku a vidím její vrásky, ale v těch vráskách je taková zvláštní moudrost, že si zachovávám pohled na tu její skutečnost, protože kdybych se měl představovat každý den, tak ta moje fantasie, kde se točí kolečka proti směru hodinových ručiček, to jen pro případ, aby to nebylo fádní, a proto se také mnohdy tak často zastavují. Přemýšlet nad věcí je mým údělem, s kterým jsem se narodil… prostě se to stalo. Přichází krok a jeho důsledek je šlépěj, ta, která není mnohdy vůbec vidět, ovšem o to více dokáže bolet tím, že ji nikdo nevnímá.
Za celou dobu, co jsem s touto ženou strávil společný život, jsem nebyl nespokojený a jistě se mnohý z vás zeptá, co že mě vedlo k tomu, abych ji opustil. Ale tak to nebylo, náš vztah byl jako pneumatika, která se jednoho dne stane nepoužitelnou, sjede se a začíná ohrožovat svoje okolí. I to byl náš případ. My ovšem prostě tuto situaci řešili způsobem, kde jsme si podali vzájemně ruce, dali si poslední polibek a otočili se k sobě zády. Žádná ostrá slova, žádné emoce, nic, co by připomínalo tu hrůzostrašnou scénu, kde se třesou celé zdi a řinčí rozbíjející se nádobí. Tomuto my jsme se vyhnuli velikou oklikou a myslím si, že jsme udělali dobře, hlavně pro sebe.
Dobrůtka se ode mě odstěhovala a já jí pomohl zabalit všechny její věci a doprovodil jsem ji na vlak, který ji unášel do místa jejího narození, kde chtěla začít úplně nový život. Považovala tuto naši společnou kapitolu za určitý přínos, ale s dodatkem, že se řítila do nějaké slepé uličky, z které není na konci žádného úniku, a proto raději vycouvala, dokud to ještě nezačalo být složité. A já na ni dodnes rád vzpomínám, procházím se mezi náhrobky a toto společenství je nyní moje obecenstvo, které se mně nikdy nesměje.