Obrázky a slovem o mnohém kolkolem
SRDCE
Jsem sice blázen, ale jsem tvůj kamarád. Jsem sice vrahem, ale mám tě strašně rád. Jsem jako vláha, co chladí tvoje rty. Jsem jako pára, co pálí tvoje sny. Jsem tvoje srdce, co za tebe ruku líbá. Jsem tvoje srdce, co velký šrámy v sobě mívá. Jsem tvoje srdce, tvoje mysl špinavá, jsem a budu první, kdo v perný chvíli zaváhá. Jsem jako truhla, co dáváš do ní vzpomínky. Jsem jako pusa, co podá všechny novinky. Jsem jako síla, kterou zvládneš překážky. Jsem jako žíla, co vede všechny urážky. Jsem tvoje srdce, co za tebe ruku líbá. Jsem tvoje srdce, co velký šrámy v sobě mívá. Jsem tvoje srdce, tvoje mysl špinavá, jsem a budu první, kdo v perný chvíli zaváhá.
SKON HVĚZDY
Padá hvězda, něco si přej. Nějakou skladbu, prosím, mi hrej. Jak zlatá a zářivá nocí tajemnou putuje nad námi, krajinou nádhernou. Opřeš se o mě, hladím ti tvář. Hvězda tu nechala čarovnou zář. Vítr tě obejmul teplou peřinou, je to tu krásnější každou vteřinou. Před námi dolina jako dlaň semknutá horami. Jsem jako saň. Zmítá mě vášeň, chaos a krása. Mé srdce bezpečí a spokojenost hlásá. Jsi jako Caesar a já jsem tvá Kleopatra. Já jsem tvůj mikrofon a ty jsi můj Sinatra. Hvězda už zapadla, noc stále bdí. Jsi princem, co na mém klíně spí. Přání skryté v oblacích, za chvíli se svítá. Jsem obchodník u krámu, co štěstí k sobě vítá.
TAK TO JE
Na světě nestačí, aby ses bál, však možná postačí, kdybys miloval. Někdo se narodí, jakoby nic, jiný zas umírá, a tak řve z plných plic. Když tě přepadne žal, ptáš se, kde se asi vzal, nemáš pro to vysvětlení, cítíš jenom lidskej žár. Přichází tíha nesmrtelná, stáří je blíž a blíž, dětství dveře zavírá. Proč se život vzdaluje? Proč víc lidí umírá? Je to tím, že stárneme? Nebo že smutek vraždí rád? Neumím odpovědět na tyto otázky. Život jsou peníze, jež riskujem do sázky. Co jeden nemůže, jiný nespraví, co druhým pomůže, jiní nedají. Cítím se bezbranná, v duši stále dítě, bojím se dospět, bojím se vidět. Musím se postavit, na vlastní pěst. Už to není: “Maminko, musíš mě vést.” A tak to je a bude bývat, jednou je svit, jindy se bude stmívat.
CHÁRON
Přicházel za mnou denně, hrozivý, černý sen, postava v černé kápi, v lodi, již tvořil padlý kmen. Z mlhy se vynořila a zdálky na mne kynula, zalil mne chladný pot a hrůzou jsem se budila. Připlouval za mnou převozník a vracel se zas zpět, z druhého břehu řeky, kde mrtvých je jen svět. Svírá se hrdlo, srdce, dochází mi dech, budila jsem se ze sna, bála se stínů na okolních zdech. Né, křičím, já nechci ještě s tebou jet, tam, kde ptáci nezpívají, stromy jsou bez listí, kde studená je zem a slunce nesvítí. Uběhnou léta, ztratí se i sen, vychovám děti, vnoučata, smířím se s osudem. Bráním se stále, ale stejně dobře vím, že jednou, jednou přijede a já mu zaplatím.
ŠEPTEJ MI DO TICHA
Šeptej mi do ticha, šeptej mi krátce, jak život utíká, šeptej o lásce. Šeptej mi o tvářích, co vidíš v dáli. Šeptej ať uslyšíš, kde housle hrály, šeptej mi do ucha, chci slyšet tvůj hlas. Ani tvá předtucha nezlomí nás, než si nás odvede shon, půjdu snáz, uslyším-li šeptat tvůj hlas.
Text: Markéta Šestáková
Koláž © Marie Zieglerová