Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Poblíže hranice, za níž je velká neznámá


Možná se vám to také za život stalo, octli jste se až v příliš těsné blízkosti té těžko uchopitelné vzrušující hranice, za níž je velká neznámá, hranice mezi životem a neexistencí. Také se mi to přihodilo, dokonce nejednou…


Ta první vzpomínka je z dětství a vybavila se mi po přečtení nedávné novinové zprávy: ve vodním víru se topil psík, majitel za ním skočil, zvířátko zachránil a sám už se nedokázal z náruče víru vymanit. Lidský život obětoval za život milovaného zvířete.


Bylo mi všeho všudy tak 12-13 let, když jsem se sílou toho živlu utkal. Má milovaná řeka se po vydatné letní bouřce rozdováděla. Pod vývarem naší vodní elektrárny, kde byl proud vody mimořádně silný, voda valící se z vedlejšího koryta, jindy mírného, pomalého, valila obrovským proudem a na místě setkání živlu s živlem se vytvořil celkem nepříliš nápadný vír. Točivý, svým, jenom tušeným tvarem připomínajícím tornádo, na hladině poměrně prostý rotující útvar sahající do značné hloubky… Nevím, jak se tam dostal, nevím, komu patřil, uprostřed toho trychtýře se octl malý čoklík. Marně se pokoušel vymanit se z té rotující, jindy vlídné hmoty, střídavě se ocital pod vodou, aby se pak pokoušel odplavat, ale síla vody byla větší, nepřekonatelná... Byl jsem už poměrně dobrý plavec, ani chvíli jsem neváhal, několika tempy jsem ho dostihl a jediným energickým pohybem ramene ho z nepochopitelného pouta vyhodil, z nedobrovolného zajetí vyprostil.

 

 


Vodní vír


Nastal jiný, neočekávaný problém, živel se rozhodl záměnu přijmout a vír pro změnu uvěznil mne, jakýkoliv pokus odpoutat se z jeho náruče končil nezdarem. Bojoval jsem hezkou chvíli a přiznávám, mé síly ochabovaly. Kamarádi, kteří můj zápas pozorovali z břehu, na mne něco volali, ale dlouho se jim nedařilo překřičet burácející vody. Konečně jsem pokyn pochopil: nechat se vtáhnou do hloubky a nemilosrdný trychtýř prorazit hluboko pod hladinou. Zkusil jsem: nádech, hluboký ponor, několik energických temp a byl jsem volný.


Nebezpečí, které mi hrozilo jsem si nějak ani neuvědomoval přesto, že uplynulo jen několik dní ode dne, kdy jsme na poslední cestě doprovodili dvě sestry, které rozdivočená řeka v podobné situaci už nepustila ze své náruče; když je vyprostili, ještě se drželi za ruce... Prostě jsem si jakékoliv hrozící nebezpečí jednoduše nepřipustil. Řeka je nádherná, dovede potěšit, pohladit, ale…


Můj druhý příběh se odehrál někdy snad v sedmdesátých, nebo osmdesátých letech na rumunském černomořském pobřeží, v některé Eforii. Přivedlo nás tam podzimní pracovní zasedání. Sotva jsme se s přítelem Josefem vybalili, vyrazili jsme na pláž, suchozemci chtiví mořské vodičky. Malinko nás rozladilo, že od moře silně foukalo, po pobřeží plápolaly černé vlajky (zákaz koupání), byli jsme oba dobří plavci, takže proč se nechat odradit mořskými vlnami, které u pobřeží tak nádherně masírovaly a dále od břehu dopřávaly tu jedinečnou houpačku...


Josef byl rychlejší a během několika minut byl už u vzdáleného konce vlnolamů, takových těch betonových kotev a zdálo se, že si tam hoví, hraje si se živlem. Bylo to jinak, když jsem se k němu malinko přiblížil, překvapilo mne jeho volání „pomoc“ a pochopil jsem, že má co dělat, aby ho energie vln nehodila na ty kusy betonu. V klidné vodě bych asi věděl jak nato, v mohutných vlnách jsem měl co dělat, abych se sám udržel nad vodou. Jediné co mě napadlo, zavolal jsem mu „drž se, plavu pro pomoc“.


V té chvíli jsem ještě netušil, že moře se rozhodlo tento můj záměr překazit. Zdánlivě jsem se vydal směrem k břehu, jenomže můj úmysl se mohutným proudům vody nezamlouval. Po metru vpřed mě mohutný proud vody sebral a nemilosrdně hodil o tři zpět, pomalu ale jistě jsem se od břehu vzdaloval, dokonce se zdálo, že oč více bojuji, o to více se vracím. I sil ubývalo... kdesi hluboko v pozadí mozku se vkrádala myšlenka, jaké to asi je, když síly docházejí a najednou nezkrotný živel převládá, vítězí, když se člověk octne na té hranici nepoznaného a zvolna ztrácí kontrolu nad svým osudem, nad svým životem...



Vlnolamy


Po chvilce se přece dostavil spásonosný nápad, možná se vynořil díky té první příhodě: když to nejde na hladině, co to zkusit pod ní! Nádech, ponor, několik energických temp, nádech, ponor, několik mohutných temp... pláž se přece jen pomalu ale jistě přibližovala. Zbývalo snad 200 metrů, kolem se procházely hloučky turistů, začal jsem na ně mávat, snažil jsem se tak vyjádřit potřebu pomoci. Nepochopili, mysleli, že je zdravím, zamávali a šli dále. S vypětím všech sil jsem přece jen doplaval, svalil se na písek jako běžec po vysilujícím pokusu o světový rekord, periferií svého zraku jsem ještě stačil zaznamenat, že Josef se také vrací. Pochopil mé počínání a přidal se, hezkou chvíli jsme ho křísili z mimořádného zatížení...


Ta třetí příhoda měla zcela jiný charakter, ohrožen jsem nebyl já, ale... Léto jsme se rozhodli užít na černomořském pobřeží Bulharska, na Zlatých pískách. Vzali jsme sebou naši tříletou vnučku, její drobné zdravotní problémy přímo volaly po mořské vodě, po mořském ovzduší.


Náš pobyt jsme se snažili co nejvíce zpestřit. V ten den jsme se vydali na výlet pro suchozemce mimořádně přitažlivý, celodenní výlet velikou mořskou lodí, týdně vozila rekreanty z přímořských oblastí SSSR a v týdnu kotvila v Nesebaru a pro zájemce pořádala nevšední výlety.


Podobně vypadala naše výletní loď

 

Na horní palubě byl docela rozměrný lákavý bazén, počasí bylo nádherné, manželka se někde v ústraní bavila v okruhu podobně založených dam, a my jsme se rozhodli pro nevšední vykoupáni. Vnučku jsem povětšinou držel v náručí, chvíli jsme se ve vodě pro ni dosti hluboké čvachtali, potom jsem ji posadil na břeh a šel si zaplavat několik bazénů tam a zpět, procedura se dokola opakovala.

 

A tehdy se to stalo. Sotva jsem odplaval na vzdálenější konec, otočil se... a byl to šok! Vstala, uklouzla, a střemhlav se zřítila do pro ni obludné hloubky. Voda byla průzračná, jasně jsem viděl, jak se blížila ke dnu. Jsou situace, kdy náš mozek nečeká na uvědomělé příkazy, jedná samočinně, zasahuje okamžitě. Snad ještě nikdy, ani kdysi při závodění jsem nezabral tak energicky a mířil si to otevřenýma očima pod hladinu. Trvalo to jen sekundy, už jsem ji držel v náručí a vynořil se s drahocenným břemenem. Rozplakala se, celá událost se odehrála ve vteřinách, ještě si nestačila ani loknout.

Šetrně jsem ji odevzdal manželce, ohleduplně vysvětlil, co se stalo. Naštěstí lodní bar byl otevřen, nechal jsem si nalít deci koňaku, nemám to ve zvyku, ale tentokrát jsem to jednoduše nalil do hrdla.

 

Možná se vám to také za život stalo, octli jste se až v příliš těsné blízkosti té těžko pochopitelné hranice, za níž je velká neznámá, hranice mezi životem a neexistencí. Ale pokud čtete tyto řádky, znamená to, že jste se nevzdali. Žel, nebylo to každému dáno.

 

Ilustrace: Internet

Imrich Lencz

 



Komentáře
Poslední komentář: 01.09.2011  20:41
 Datum
Jméno
Téma
 01.09.  20:41 imraL
 30.08.  19:53 Dixi
 28.08.  07:09 ZdeňkaT.
 26.08.  17:21 ferbl
 26.08.  16:09 her.vera
 26.08.  09:22 jisuch53
 26.08.  06:13 Bobo :-)))