Když jsem ještě žila v pevnosti
Váš příběh
Budí mě nejdokonalejší, a žádným technickým zázrakem nepřekonaný budík. Slepice kdákají, mouchy a včely bzučí, příroda hlasitě dýchá, od sousedního pekaře voní chleba. Tento budík má takovou schopnost, že mě budí pozvolna, až když ho moje mysl sama nenásilně přijme. Tělo a příroda jsou synchronní. Slunce již udělalo kus cesty na nebeské pláni, ale mně je to jedno. Ještě neznám ustavičný pocit musismu, kombinovaný se starostí a spěchem, jsem jenom já se svými krááásnými starostmi, co bude k obědu a kam si dnes půjdeme hrát.
Ještě nevím, že jednou, až přijdou děti, se já změní na my a starost o ně mě již do konce života neopustí. Už nikdy nebudu mít klid v duši, jako když jsem dítě.
Babička již naplno topí v kamnech, ačkoliv je léto a teplo. Kde by také jinak pekla vdolky? Dnes bude zapražená polévka a vdolky s ovocnou omáčkou. To já moc ráda. Ke snídani dostávám culifindu s mlékem a chleba s máslem. Kafe sice nemůžu ani cítit, ale podle babičky je zdravé, a abych ho tedy vypila, dostávám ten nejkrásnější hrneček. Babička neví, co by vymyslela za metody, aby do mě nějaké zdravé (podle ní) jídlo dostala. S masem je to ještě horší a tvaroh, ten já můžu jedině v buchtách. Vajíčka, ty já miluju, jsou rovnou od slepiček. Každý večer máme takový rituál, že babička umíchá syrový žloutek s cukrem a jako medicínku, šup do bříška. Po každých prázdninách jsem jako kulička, ale ještě v normě. V Praze se při nemocech kila rozplynou jak mlha nad lesy.
Babička zastele duchnami manželské postele, které jsou široké jak bitevní loď a v pohodě tam spáváme všichni tři i s dědečkem. Přes ustlané postele přehodí babička krajkovaný přehoz a jako lodní stěžeň umístí do čela lodi parádní, vyšívaný polštářek. Je uklizeno. Babička s dědečkem bydlí v jedné místnosti, kde se vaří, jí, spí, a když prší, tak se hrají různé hry. V sobotu se koupeme v plechové vaně, kterou ze síně postaví doprostřed místnosti a dědeček do ní nanosí vodu částečně od pumpy a částečně ohřátou na kamnech. Jsem první na řadě. Mně to samozřejmě připadá úžasně útulné, ale pro ně je to asi náročnější. Kadibudka je na dvorku, a když je v noci nutnost, tak se svíčkou či baterkou je to štrapáce. Já se mám dobře, mám bílý plechový nočník, s modrým okrajem, moc ho nevyužívám, spím jak dub, ale prý neklidně. Dokážu se po posteli točit a prý i někdy dědečka lechtám na patě. Než usneme, učí mě babička zpívat písničky, většinou táhlé a tklivé, jako - už mě koně vyvádějí, nebo darovalo mě děvčátko prstýnek zlacený a já jí za to růži dal na důkaz lásky svý ...
Opláchnu se na lavóru, přejedu párkrát kartáčkem zuby, hrábnu do vlasů hřebenem, ani copánky nezapletu a uháním ven. Čeká na mě Berta, moje věrná, snědá kamarádka. Zajdeme pro pekařovic Jiřinku, ta je jako já, taky se budí, až se vzbudí. Rozložíme panenky, kočárky a všechny panenkovské propriety a zcela se ponoříme do hry, svět lidí pro nás neexistuje. Berta toho sice moc nemá, protože se svojí širokou rodinou vandruje z místa na místo, ale to nevadí, její panenka se vozí v našich kočárcích. Vaříme z písku a trávy jídlo pro panenky i pro nás a děláme, jakože jíme. Hra na jako, je stará známá, dětmi osvědčená hra s fantasií.
Dnes je také den, kdy pojedu s dědečkem za město, na skládku s velkými odpadky. Na skládku jdu po svých, ale na zpáteční cestě mě dědeček poveze ve vyprázdněném vozíku - žebřiňáku. Sice mi drkotají zuby, když vozík nadskakuje po dlažbě, ale připadám si náramně.
V neděli, chodíme s babičkou do parku, kde dědeček hraje v místním orchestru na fagot a korzujeme kolem dokola a stále někoho zdravíme. Mám nedělní šaty, bílé ponožky, mašle v copech, zkrátka žijeme společenským životem.
Náruč mojí babičky a dědečka je pro mě bezpečná a nedobytná pevnost, kterou jednou zdolá jen ubíhající čas.
Čím je člověk starší, tím více na něj dotírají vzpomínky, hlavně ty krásné, ty nepříjemné se nějak samy vyfiltrují. Ty krásné vzpomínky jsou záchytným bodem, když je člověku nejhůř, když je nemá, jeho život je chudší. O tom by mohla vyprávět většina dětí z dětských domovů.
Naďa Dubcová