Dopoledne jsme se koupali v moři, odpoledne jsme trávili u sladkovodního bazénu v hotelu a občas si dali nějaký ten drink. Už nám bylo hej, a tak nám ve stylovém bistru pod kulatou palmovou střechou opekli navečer i nějakou tu podlouhlou žemli se sýrem a salámem. To abychom se domů nevraceli příliš vyhublí.
Nastal dvanáctý den, den odjezdu. Autobus pro nás přijel krátce po poledni, oběd jsme již nestihli. Odvezli nás na letiště a vstoupili jsme do celního prostoru. Celník v uniformě pečlivě studoval naše pasy, sledoval navštívené země a vyzval nás k otevření zavazadel a prohlídce. Nevěřil jsem svým očím, takové pozornosti se nám nedostalo ani v Izraeli, a to je co říct. Pečlivě prohlížel všechny vrstvy, prohlédl i pečeť na lahvi s rumem. Pak jsme směli zavazadla urovnat, zavřít a předat k odbavení. Teprve potom jsem si všiml v hale velkých plakátů varujících před užíváním a převozem drog. Věc se rázem vysvětlila.
Následovalo dlouhé čekání na přílet našeho letadla, které mělo hodinové zpoždění. Cestující na Kubu v něm opět zůstali, osádka se vyměnila. My jsme si zatím prohlíželi skromné letištní obchůdky. Zaujala nás 50cm loutka Chaveze v uniformě . Prodavačka nám ji ochotně předvedla: stačilo zmačknout vzadu a Hugo nadšeně řečnil. Byli tací, co si ji koupili, mně se však koupě zdála jako příliš drahý fór.
Pak jsme vstoupili na palubu, letadlo se vzneslo a za dvě a půl hodiny jsme přistáli na kubánském Varaderu. Všichni jsme museli vystoupit, letadlo bylo uklizeno. Čekání se protáhlo, protože Kubánci nezajistili doplnění jídla. Zdálo se mi, že se Fidél snaží imperialisty porazit dvěma zbraněmi: alkoholem a nikotinem. Alkohol a doutníky byly na letišti, pominu-li zobrazení Che Guevary na plakátech a tričkách, hlavním obchodním artiklem.
Na dalších dlouhých devět a půl hodiny se airbus stal našim domovem. Když jsme přistáli, byli jsme rádi, že jsme zase doma.
V tuto chvíli nemám nejmenší chuť zase cestovat. A za oceán už tuplem ne!