Pøed lety probìhla tiskem šokující zpráva. V indickém státì Èchattisgarh se narodilo dìvèátko se srdcem na dlani. Dva dny poté, pøes snahu lékaøù, zemøelo. Mo¾ná, ¾e by se ho podaøilo zachránit, ale na transplantaci nemìli rodièe dítìte peníze a infekce na výsledek pøípadné sbírky neèekala…Tolik krátký pøíbìh, plný bolesti pro rodièe a nás ostatní vyzývající k zamyšlení.
Lidský druh prošel od svého vzniku mnoha pøemìnami. Pojednání o evoluci èlovìka nás zavádí na africký kontinent pøed 22 - 5,5 mil. lety, kde se v té dobì zaèal mìnit charakter zemského povrchu. Vznik Velké pøíkopové propadliny, kde se vyvinuly nové ekologické podmínky, byl, podle antropologa Y. Coppense, prapùvodní pøíèinou oddìlení spoleèných pøedkù opù a lidí. Klimatické podmínky byly pøíènou dalších zmìn, prudké ochlazení v Africe pøed 5 – 6 mil. lety dalo impuls ke vzniku nìkolika linií hominoidù. Jak šel èas, podmínky pro ¾ivot lidského druhu se mìnily. A s nimi se mìnil i èlovìk.
Zatímco Australopithecus afarensis mìl objem mozku maximálnì 400 cm3 (tedy jen o nìco málo vìtší ne¾ šimpanz), jeho následovník africanus ji¾ dosáhl na 520 cm3. Funkèní zdokonalení mozku mu umo¾nilo výrobu a u¾ívání nástrojù. Z hlubin vìkù se vynoøuje další pøedek – Homo habilis – èlovìk zruèný. Jeho mozek opìt nabyl na objemu (650 cm3), ale ani to mu nezaruèilo dlouhý pobyt na povrchu zemském. Za pouhých 400 000 let ho nahradil Homo erectus, jeho¾ mozek se pozvolna, v období mezi 1,6 mil let a¾ 100 000 lety, zvìtšoval na objem 1300 cm3. Ale i Homo erectuc odchází, aby ho nahradil moderní èlovìk, jemu¾ Afrika zaèíná být tìsná. Na úsvitu dìjin se objevují neandrtálci, pøizpùsobení drsnému klimatu, a kráèejí dnešní západní Evropou, Blízkým východem i støední Asií. Jak se zdá, lidská rozpínavost roste pøímo úmìrnì k velikosti mozku, nebo» neandrtálec se mohl pyšnit mozkovnou s kapacitou v prùmìru 1500 cm3… Nu a pak jsme se objevili my – Homo Sapiens Sapiens.
Náš vývoj je jedním velkým dobrodru¾stvím. Èím více o nìm pøemýšlíme, tím víc otázek si musíme klást. Napøíklad proè po pouhých cca 100 000 tisících letech zmizel neandrtálec? Co kdy¾ docházelo, celkem pravidelnì a v závislosti na vnìjších ¾ivotních podmínkách, ke „skokùm“ ve vývoji lidstva? Co kdy¾ máme v naší DNA zakódováno, ¾e za urèitých okolností musí nutnì dojít ke zmìnì? Tøeba se v tìch dávných dobách zaèali rodit lidé s vyšším èelem, s menšími nadoènicovými oblouky, se zmìnìnými ústy a s vyvinutým hrtanem, který zajistil pøesnou artikulaci zvuku. Mo¾ná ti první umírali, ještì nebyli tak dokonalí, aby mohli pøe¾ít. Jejich následovníci byli pro svou odlišnost urèitì vyhánìní a zatracováni, ale pak si pøeci jen vydobyli místo na slunci…
Ve vìdeckofantastické literatuøe má tahle teorie dost zastáncù. Dost mo¾ná ¾e ta indická dívenka byla pouze první. Trochu nedokonalý pokus pøírody, po kterém budou následovat další a povedenìjší. Tøeba se na lidech fyzicky u¾ nedá mnoho zmìnit. Koneckoncù, uchránila nás snad naše vìtší mozková kapacita pøed válkami a nièením ¾ivotního prostøedí? Co kdy¾ je potøeba zmìnit nìco pøímo v nás, v našem nitru a my jsme dostali sice metaforické, ale o to drsnìjší varování. Toti¾, ¾e narodit se se srdcem na dlani se krutì nevyplácí. Ještì vloni a pøedloni urèitì. A co letos?