SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Lejdyna a parta

Ještě předtím, než jsem se seznámila s Honzou Střížovským, jsem si od starší kolegyně v práci asi za tři tisíce koupila auto Praga Lady z roku 1938. Lejdyna byla úžasná. Měla tmavomodrou karoserii a po stranách měla stupátka pro bandity, jak to známe z gangsterských filmů. Měla tři rychlosti, ale když se pořádně rozjela, bylo těžko ji zastavit. Vážila x tun, prostě moc. Jednou mě zastavili policajti a začali mi vypočítávat, co je na mém autě špatně. Konverzovala jsem s nimi docela vesele a nakonec jsem se s nimi vsadila, že když mě roztlačí, zaplatím pokutu, když ne, nechají mě jet. Ale s několika tunami prostě nehneš. Vesele jsem odjela.

V té době jsem se také seznámila s prima partou (byli to samí sportovci na rozdíl ode mne) a začala jsem s nimi a s dětmi jezdit pod stany a na výlety. Děti lejdynku milovaly a nejen moje děti. I děti kamarádů z party chtěly jezdit lejdynou a ne okoukaným embéčkem. Bylo to kolem roku 1975 a to ještě nebyly povinné sedačky pro děti a všechno kolem auta bylo volnější. Takže se mi do autíčka nacpalo najednou třeba sedm dětí. Byla to báječná doba a je to popsáno v mé knížce Lejdyna a já. Ale přece jen něco sem napíšu.

Byl 1. máj. Lásky čas. A také čas slavnostního průvodu za rozvoj komunismu po Praze a i jinde. Naše parta se rozhodla, že se nebudeme věnovat ani lásce, ani komunismu, ale pojedeme do přírody, pod stany. Na Lužničanku. Šéf party Petr Novák (jinak basista skupiny Chrpy) rozhodl, že se sejdeme (asi tři čtyři auta lidí) v šest navečer u vchodu do jakéhosi tábora u vody Lužnice.

A protože moje lejdynka vykazovala časem všelijaké mouchy, na které jsem jako amatérská opravářka nestačila a často jsem žádala Petra o pomoc, rozhodl se také, že: – Evičko, přestože tě mám moc rád, mám také rád svou rodinu, své tři děti i auto, o které se musím starat, a proto se už nemohu starat o autíčko tvoje, byť je krásné. Máš kolem sebe plno kamarádů, vrhni tento úkol na záda někoho jiného, mladého, schopného a žádostivého se ti předvést.

Jo, tak to jsem učinila. Jmenoval se Honza a skutečně mi cosi na lejdyně opravil. A pak přišel ten první květen. Chtěla jsem vyjet, ale ráno mi Honza zavolal, ať nejezdím bez něho, že bude třeba do auta lít cestou vodu, benzin a že on je přitom nepostradatelný, nemluvě o tom, že mohou nastat i náročnější problémy. A to byla pravda. Řekla jsem mu jen, ať ode mne nečeká nějakou přítulnost, že mám jen jeden malý stan, který sdílím se svými dvěma dětmi a neteřičkou Míšou a že se tam nevejde. Odpověděl, že mu to nevadí, že je přece tramp. Tak dobře, vyjeli jsme. A hned za Prahou jsme museli dolévat vodu.

Několikrát jsme stavěli, Honza opravoval. A tak není divu, že jsme na Lužničanku přijeli notně pozdě. Za tmy. Při svíčce jsme postavili stan, uložili děti a šli k nejbližší svítící chalupě, jestli by nám nedali trochu vody. Měli rozsvícené veliké okno a v něm bylo vidět, jak pán leží na gauči na paní a divoce sebou mrská. Jana, která šla s námi, jako nejstarší z dětí, koulela očima, ale nic neřekla. A tak jsme se všichni vrátili zpět do stanu a šli jsme spát žízniví. Jen ten Honza asi zapomněl na svůj slib, že je tramp a uloží se kdesi, a tak si vlezl k nám, kde nebylo k hnutí a moje milovaná neteřička Míša samozřejmě byla v mém spacáku jako obvykle… Když se na mne sápal, jakože je ten první máj a lásky čas, zdvořile leč tvrdě jsem ho odbyla.

Ráno jsme se (už ani nevím jak) dopracovali té vody na čaj, vařili jsme ho v kotlíku. A náhle jsme uslyšeli foukací harmoniku. Píseň z filmu Tenkrát na Západě. Byl to Petr, který procházel celou krajinou, jestli nás někde nenajde. A tak jsme tuláka radostně přivítali s kávou v rendlíku. Pak už bylo všechno báječné. Přestěhovali jsme svůj stan k vodě vedle dalších lidí z party. Pak jsme vlezli do vody, húúú, moc studená, ono ve dne bylo teplo, ale v noci snad na nule. Nicméně následoval nádherný den, plný slunce, radostného kvičení dětí a večerní táborák s písněmi, kytarami a Petrovým bendžem.

Když jsem po mateřské s Markem chtěla opět samostatně jezdit, Honzovi se to moc nezdálo. Chtěl být prezidentem-řidičem naší rodiny. Občas odjížděl na zahraniční hudební cesty (byl už v té době profesionálním basistou v Classic Jazz Collegiu). A jedné jeho cesty jsem využila, abych se znovu ponořila do řízení. To bylo tak: odjížděl s kapelou autobusem z Leninova, nyní Vítězného náměstí v Dejvicích. Auto zaparkoval na blízkém velkém parkovišti. Musela jsem jet s ním, převzít zpátky klíče od auta a vědět, kde stojí, abych ho v případě nutnosti mohla posunout jinam. – Ha, měla jsem klíče! Jen co odjel, sedla jsem do auta a jela s ním domů na Prosek. Nejdřív jsem si však pečlivě prostudovala mapu Prahy a vymyslela jsem trasu, kudy pojedu. Jela jsem pomalu a hezky po stanovené trase. Všechno šlo jako po másle. Když jsem vjížděla na Proseku do naší ulice K Lipám, radovala jsem se, že je tu málo aut, že mohu klidně zaparkovat pod naším oknem. Když jsem uléhala, ještě jsem si v hlavě hezky projela celou tu dobře zmáknutou trasu a spokojeně jsem usnula. Asi v šest ráno mne vzbudily divné zvuky z ulice. Vykoukla jsem z okna. Právě nějací chlapi nakládali na odtahový vůz naše autíčko. – Ne, počkejte, řvala jsem. Hodila jsem na sebe nějaké tepláky a mazala dolů.

– Tady máte na pivo a sundejte mi to auto, prosím. Dala jsem jim asi stovku. – No pani, kdybyste si pro to musela dojet, stálo by vás to mnohem víc. Ale sundali to auto a odjeli. Netušila jsem večer, že se tady dneska tzv. čistí ulice a že auta tady nemají co dělat. Když se Honza vrátil z cest (mimochodem odněkud ze Španělska), zavolal a ptal se, jestli je auto v pořádku. Jestli jsem v pořádku já či syn Marek…

Jezdila jsem už jako druhý ředitel-šofér naší rodiny. Ze začátku na mě dost řval, co jsem měla udělat před chvílí: jako měla jsi tam dát dvojku, měla jsi... ale já, vědoma si své řidičské dovednosti jsem se nedala. – Měl jsi mi to říct dopředu, poté už mi nic neříkej, nebo tě vyhodím z vozu, děla jsem. A jednou jsem se o to dokonce opravdu pokusila. Ječel na mně, jak to řídím a nemohl mi vzít volant, protože předtím pil pivo. Zastavila jsem a řekla vystup si. – To nemyslíš vážně, on na to už mírnějším tónem. – No, buď si vystup, nebo buď už celou cestu zticha, řekla jsem. A byl. Brzy nato jsme jeli dost dlouhou cestu na Orlík, řídila jsem. Honza si při tom četl noviny. To bylo moje největší uznání mých řidičských schopností.

Eva Střížovská

* * *
Ilustrace https://www.praga-klub.cz/fotogalerie/ https://www.piqsels.com/cs
Zobrazit všechny články autorky