Ve jménu lásky 1/2
Miluju filosofii. Tahle pramáti všech vìd, tahle esence lidství, to je jedna z mnoha mých lásek. I kdy¾ dnes bádáme a pøemýšlíme v rámci tisíce vìd, filosofie bude v¾dy tou první, tou jedineènou, a pøiznejme si, navzdory všem ostatním vìdám a jejich nesporným pøínosùm, vlastnì i tou pro mnoho jedincù nejdùle¾itìjší, proto¾e filosofie hledá odpovìdi na otázky, na které nikdo jiný nedoká¾e odpovìdìt. A nezvládá to ani sama filosofie – ale ona se tím netrápí, ona ví, ¾e cesta se lehce promìní v cíl. Diskuse, bádání, hledání pravdy, potvrzování, vyvracení, analyzování, hodnocení, tvoøení… Není to prostì krásné být èlovìkem-filosofem? Láska, dobro, zlo, vìènost, bùh, duše, nesmrtelnost, vesmír, smysl existence… Kolem poletuje tolik témat, která se u¾ pøed dvìma a pùl tisíci lety ve stínu mramorových sloupù ohromujících chrámù sna¾ili uchopit antiètí Øekové, tihle skuteèní otcové a matky naší (euroamerické) civilizace. Svìtem prošlo tolik generací, tolik myslitelù a vìdcù, zrodilo se takových myšlenek, teorií a fenoménù, a pøesto desítky tìch doèista nejzákladnìjších otázek naší existence zùstávají stále bez odpovìdí.
Láska… Umìní milovat… Kdo z velkých umìlcù èasù minulých, pøítomných, i tìch teprve nastávajících, by neøešil, co je to láska? Fenomén, na který se zdají být všechna slova všech jazykù, všechny hlavy všech filosofù i všechna srdce všech básníkù, prostì krajnì nedostaèující. Bolestnì prázdná. Uboze nicotná. Není snad láska nìco bo¾ského? Není to samotný bùh? O lásce se nemluví, láskou se ¾ije. [Poznámka autora: Pod pojmem bùh nevnímám ¾ádnou tradièní nábo¾enskou pøedstavu, pojem bùh pro mì znamená lidskou myslí neuchopitelný princip pøesahující naše bytí, lze ho chápat jako vesmír, pøírodu atd.]
Existují dva typy lidí, ti, kteøí lásku pro¾ili (èi pro¾ívají) a ti, které minula. Kdo z nich je š»astnìjší? Zdánlivì hloupá otázka. Mù¾e být nìco smutnìjšího, ne¾li pro¾ít ¾ivot bez lásky? Ne, jistì¾e ne! Doká¾e ale souèasnì nìco jiného zpùsobit tak velkou bolest a pøímo nesnesitelné utrpení, jako právì láska? Ne, také ne. Tak¾e co s tím? Neexistuje silnìjší emoce ne¾ lásky, s výjimkou její sestry nenávisti. Láska znamená sílu, která doká¾e pohnout vesmírem, energii, která je srovnatelná s energií velkého tøesku. Je to ten nejkrásnìjší sen a souèasnì nejdìsivìjší noèní mùra. Ach Romeo, Romeo, proè jsi Romeo? Jako by nešlo jedno bez druhého. Pokud se chceme dotknout Slunce, pokud se chceme stát bohy, musíme za to zaplatit vysokou cenu. Jako Prometheus, který pøinesl z lásky oheò lidem, jako Ikaros, který vzlétl pøíliš vysoko. Za ten dotek bo¾ství zaplatíme nav¾dy svým klidem, a» u¾ se jedná o lásku neš»astnou, èi š»astnou, v¾dy s sebou nese i strast srovnatelnou jedinì se svou velikostí a dokonalostí.
A kolik existuje vùbec podob lásky? Milujeme jeden druhého jako mu¾ ¾enu, otec syna, syn otce, dìdeèek vnuka, vnuk dìdeèka a tak dále a dále… Nic není tak smutné jako rodina, kde se nedostává lásky. Kde jinde by mìl vyvìrat její pramen tak silný, ¾e by i Nil s Amazonkou vedle nìj vypadaly jak sotva tekoucí potùèky pøed vyschnutím? A co láska k naším pøátelùm, k lidem, o kterých víme, ¾e se na nì mù¾eme ve tøi ráno obrátit s prosbou tak absurdní, ¾e nám zdráhá opustit naše rty a oni nám bez jediného slova údivu otevøou dveøe a pozvou nás dál? Co láska k vlasti, ke kusu rodné hroudy, láska k zemi a pùdì, ze které vzešly a milovaly ji generace a generace mého rodu ještì pøede mnou? Co láska k umìní, k tomu nejvznešenìjšímu produktu lidské èinnosti, k tìm nesmrtelným dílùm, která doká¾ou mluvit beze slov tisíce a tisíce let, napøíè krajinami i kulturami? Co láska k poznání, vìdìní a moudrosti? Láska ke svobodì a demokracii? Láska k sobì samému? Láska k našim zvíøecím spoleèníkùm? Láska ke stromùm poskytujícím nám stín a kyslík, k rostlinám, poskytujícím nám potravu? Co láska k ¾ivotu? Není to ta úplnì první, poèáteèní láska? Touha po vìèném ¾ivotì? Kolik bláznù i moudrých osob hledalo kámen mudrcù, elixír mládí, pramen vìèného ¾ivota? Proè ale ¾ít vìènì? Nebylo by to také vìèné utrpení?
Nedá se ani zdaleka v ¾ádném výètu pøiblí¾it tomu, kolik podob lásky ve svìtì existuje. A odkud se bere? Jak vzniká? Je to zále¾itost hormonù, nìjaké chemické reakce v našem tìle? Nìkteøí to tak vysvìtlují, ale copak lze lásku redukovat na cosi jako matematickou rovnici, na urèitý vzorec atomù, vytvoøení a rozpojení jistého kódu…? Vá¾nì? Nic víc? Pokud ano, tak tím pøece redukujeme celého èlovìka na pouhou slouèeninu uhlíku, kyslíku, vodíku a dalších a dalších prvkù, nejen lásku, ale celé naše bytí… Ano, chápu a nerozporuji, ¾e z urèitého úhlu pohledu a vìdeckého zkoumání je to pravda, ale… Vám takové vysvìtlení staèí? Nejenom láska, ale všechny naše komplikované pocity, brilantní myšlenky, tajné sny, nejhlubší úzkosti, návaly radosti i pro¾itky nejtesknìjšího smutku, naše vzpomínky, hrdinské i zbabìlé èiny… je to jen projev bezduché hmoty, v urèitý èas a na urèitém místì vzniklé kombinace, která není nièím víc? V èem bychom se pak lišili tøeba i jen od jednoduchých strojù? Dìkuji za takové vìdecké vysvìtlení, vìøím, ¾e je pravdivé, ale ne úplné. Chybí tam duše. To, co èlovìka èiní èlovìkem. A to, co, ruku na srdce, dost mo¾ná nìkterým jedincùm chybí. Jak by zazpíval Karel Kryl, intelekt bez duše, podoben jest ropuše… Kde není duše, není láska, kde není láska, není dobro. Mo¾ná se mýlím, ale radìji zùstanu naivním filosofem, který vìøí, ¾e je souèástí vesmíru, ¾e v sobì nosí semínko bo¾ství, ne¾ ¾e je jen výkonnìjší verzí topinkovaèe a slabým odvarem notebooku.
Lásku tvoøí naše duše, naše srdce, semínko bo¾ského v nás… Nazvìte to, jak uznáte za vhodné. A nepochybnì svou roli sehrávají i hormony a rùzné další „hmatatelné“ procesy v našem tìle i okolí. Lásky je tolik, kolik ji doká¾eme dávat svìtu, není jí ¾ádné omezené mno¾ství, nemusíme se strachovat, ¾e se o ni budeme muset s nìkým dìlit… Proè by jeden mu¾ / jedna ¾ena nemohl/a milovat dvì ¾eny / dva mu¾e / ¾enu a mu¾e souèasnì? Pokud se nìkomu narodí jediné dítì a druhé rodinì hned tøi, znamená to, ¾e ka¾dý ze sourozencù v poèetnìjší rodinì se musí spokojit jen se tøetinou lásky svých rodièù? To snad ne. Láska je svoboda. Lásky mù¾e být stejnì jako vesmíru, mù¾e být nekoneèná a vìèná, mù¾e být neznièitelná, stejnì jako mù¾e být køehká, pomíjivá, vyprchávající, smutnì slabá a vadnoucí… My jsme lidé, my jsme láska, my definujeme, jaká bude a sto rùzných lidí mù¾e stvoøit sto doèista odlišných podob lásky v té¾e kategorii (napø. láska k bohu, vlasti, dítìti, partnerovi…).