KNIHA KNIH – 15
KNIHA PLÁÈ
Citace Bible: VZNIK. Kniha, obsahující pìt ¾alozpìvù, pùvodnì anonymních, dostala jméno podle øeckého a latinského pøekladu. Pozdìjší tradice jmenuje autorem proroka Jeremjáše. Proto byla umístìna za knihu Jr. V hebrejském kánonu patøí mezi Pìt sváteèních svitkù. Bezprostøednost a ¾ivost líèení váleèných hrùz potvrzují, ¾e písnì vznikly brzy po vyvrácení Jeruzaléma babylónskými vojsky v r. 587/6 pø. Kr., tedy v dobì, kdy pùsobil Jeremjáš. Nìkteré výroky jsou však tì¾ko myslitelné v ústech tohoto proroka.
LITURGIE. Písnì záhy tvoøily liturgii smuteèní slavnosti na pamì» zboøení chrámu, konanou zprvu pøímo na jeho sutinách. Mìsto je personifikováno postavou ¾eny, jiný hlas vybízí k pokání, shromá¾dìní se modlí za milost a nové vyvolení. I hlubokým smutkem nad zpustošením mìsta a znièením chrámu prosvítá záblesk nadìje, ¾e po pokání a vyznání vin bude ukonèen spravedlivý Bo¾í soud. V¾dy» Hospodin, který bude trùnit vìènì, nemù¾e svùj lid navìky zavrhnout.
U®ITÍ. V synagóze je kniha ètena pøi bohoslu¾ebné vzpomínce na znièení Jeruzaléma a zboøení chrámu, a to jak prvními Babylóòany r. 587/6 pø. Kr., tak i druhého Øímany r. 70 po Kr., obojí 9. dne 5. mìsíce (poèítáno od jarního novoroèí). V nìkterých církvích je ètení z Pláèe zaøazeno do liturgie o utrpení Pánì.
Slova Bible: MÌSTO BEZ ÚTÌCHY
Jak samotno sedí
mìsto, které mìlo tolik lidu!
Je jako vdova,
aè bylo mocné mezi pronárody.
Bylo knì¾nou mezi krajinami,
a je podrobeno nuceným pracím.
Za noci pláèe a pláèe,
po líci slzy jí kanou,
ze všech jejích milovníkù
není nikdo, kdo by ji potìšil.
Všichni její druhové se k ní zachovali vìrolomnì,
stali se jejími nepøáteli.
Juda odešel do vyhnanství
poní¾en a nesmírnì zotroèen.
Usadil se mezi pronárody,
odpoèinutí nenachází.
Všichni jeho pronásledovatelé
ho dostihli v jeho úzkostech.
Cesty na Sijón truchlí,
nikdo nepøichází ke slavnosti.
Všechny jeho brány jsou zpustošené,
jeho knì¾í vzdychají,
jeho panny jsou zarmoucené,
hoøko je sijónské dceøi.
HNÌV NEPØÍTELE
Panovník zanevøel na svùj oltáø,
svou svatyni zrušil,
hradby jejích palácù
vydal do rukou nepøítele.
V domì Hospodinovì bylo hluku
jako v den slavnostního shromá¾dìní.
Hospodin se rozhodl znièit
hradby sijónské dcery.
Natáhl mìøicí šòùru, u¾ neodvrátí
svou ruku od nièení.
Tak zarmoutil val i hradbu,
rázem je po nich veta.
Do zemì se ponoøily její brány,
její závory znièil a roztøíštil,
její král a velmo¾ové jsou mezi pronárody
a zákona není;
ani její proroci nemívají
vidìní od Hospodina.
UTRPENÍ A ÚTÌCHA
Rozpomeò se na mé poní¾ení a zmatené toulání,
na pelynìk, na jed.
Má duše se rozpomíná, rozpomíná
a hroutí se ve mnì.
Beru si však k srdci
a s dùvìrou oèekávám
Hospodinovo milosrdenství, je¾ nepomíjí,
jeho slitování, je¾ nekonèí.
Obnovuje se ka¾dého rána,
tvá vìrnost je neskonalá.
Mùj podíl je Hospodin, praví má duše,
proto na nìj èekám.
V HLUBINÁCH SOUDU
Lépe jsou na tom skolení meèem
ne¾li skolení hladem,
ti, kteøí vykrváceli probodeni,
ne¾ ti, kdo zemøeli pro neúrodu pole.
PROSBA O POMOC
Naši otcové zhøešili, u¾ nejsou,
a my neseme jejich nepravosti.
Otroci se stali našimi vládci
a nikdo nás z jejich rukou nevytrhne.
S nasazením ¾ivota pøinášíme chléb,
ohro¾ováni meèem z pouštì.
Spadla koruna z naší hlavy,
bìda nám, nebo» jsme høešili.
Nad tím zemdlelo naše srdce,
nad oním se nám zatmìlo v oèích,
nad horou Sijónem, ¾e je tak zpustošená;
honí se po ní šakalové.
Ty, Hospodine, budeš trùnit vìènì,
tvùj trùn pøetrvá všechna pokolení.
Proè na nás poøád zapomínáš,
opustil jsi nás a¾ do nejdelších èasù?
Obra» nás, Hospodine, k sobì a my se navrátíme,
obnov naše dny jak za dnù dávnovìkých.
Nebo jsi nás úplnì zavrhl?
Rozlítil ses na nás pøevelice.
Pøíštì poznáme knihu Ezechiel.
Ilustrace z internetu.
Olga Janíèková