Je tato esej filosofickým rozjímáním? Utopickým bláznovstvím? Zoufalým voláním na poplach? Mihotavým plamenem, který se mù¾e rozhoøet svìtlem vedoucím k nadìji? Praktickým návodem?
Nevím.
Mo¾ná pro ka¾dého nìèím jiným, mo¾ná vším dohromady. Koneckoncù, ka¾dý jsme jiný a to s sebou pøináší takøka nekoneèné mo¾nosti interpretací. Proto tolik miluji umìní, kde mù¾ete jednu báseò èíst desetkrát v jeden den a v¾dy v ní nalézt nìco nového, kdy mù¾ete jeden abstraktní obraz obdivovat ka¾dé ráno tøeba celý ¾ivot a poka¾dé v nìm spatøit jiný smysl, ta samá píseò v jiný èas a v jiné náladì ve vás mù¾e vyvolat zcela opaèné pocity ne¾ minule. Lidská spoleènost je tak pestrobarevná, tak pøekypující potenciálem, tak fascinující a souèasnì tak odpudivá, dìsivá a zlovolná!
Hledejme cesty, jak ka¾dý sám sebe zlepšit. Jak se vyvarovat negativních emocí, jak otevøít své srdce i mysl celému svìtu a nauèit se pøijímat realitu takovou, jaká je a ze všech sil usilovat o její pozitivní utváøení. Co je smyslem ¾ivota? ®ivot sám. Co víc mù¾e existovat ne¾ mo¾nost ¾ít? Je to ohromný dar, va¾me si ho a neplýtvejme s ním. V¾dy» to, ¾e v tento moment ètete tyto øádky, znamená, ¾e se musel spojit celý vesmír, abyste mohli existovat. Není to zázrak? Mo¾ná ano, mo¾ná ne, rozhodnì to ale s sebou pøináší velkou zodpovìdnost. Kdo má moc, musí mít i zodpovìdnost, prozíravost a mravnost. Mravnost, která je univerzální, která prostupuje celým kosmem a její¾ principy jsou nezpochybnitelné a nerelativizovatelné. A my lidé tøímáme ve svých mozcích i pa¾ích moc, její¾ potenciál a dùsledky nedoká¾eme naplno ani domyslet. Máme však ale i stejnì velkou zodpovìdnost a další nutné atributy? Nezneu¾ívejme náš ¾ivot ani schopnosti k ubli¾ování druhým. Ka¾dá vìdomá bytost, je na tom stejnì jako vy nebo já – cítí bolest, strach, napìtí, úlevu, odhodlání. Pokud nechceme trpìt my sami, pokud nechceme, aby trpìli naši blízcí a milovaní, nechtìjme utrpení pro nikoho. Neodplácejme zlo zlem. „Oko za oko a svìt bude slepý,“ pronesl Mahátma Gándhí. Otevøeme své srdce celému svìtu a nechme ho, a» ho naplní. Je to neuvìøitelné. U¾ jen proto, ¾e my jsme ten svìt. My jsme všechny vìdomé bytosti. Otevøít se svìtu znamená otevøít se sám sobì.
Ka¾dý se nacházíme v jiné výchozí pozici. Cesta ka¾dého se jinak klikatí a klade mu do cesty jiné pøeká¾ky. Všichni však v sobì chováme potenciál dojít na konec cesty. Dosáhnout respektu, klidu duše, prozøení. Ka¾dý z nás se mù¾e stát ještì lepším èlovìkem, ne¾ je nyní. Nikdy nejsme tak dobøí, abychom se nemohli ještì zlepšit. Proto¾e to by znamenalo dosáhnout dokonalosti a obávám se, ¾e ta je jakékoliv omezené formì ¾ivota zapovìzena. ®ít toti¾ znamená i chybovat. Dokonalost je vyhrazena pouze bohùm.
Trvalo to velmi dlouho, ne¾ jsem se dostal do fáze vnímání, z ní¾ píšu tuto esej – nebo medituji s prsty polo¾enými na klávesnici? Ohlédnu-li se zpátky za svým uplynulým ¾ivotem, i jen do nedávných let, vidím tam ohromné mno¾ství chyb a nerespektujícího pøístupu. Manipuloval jsem s druhými, pochutnával si na mase, bezohlednì prosazoval své egoistické zájmy a to, èemu jsem vìøil, ¾e je správné pro mì i pro druhé bez ohledu na jejich vlastní potøeb. Byl jsem typický produkt své doby a prostøedí. Není to ale nìco, za co bychom se já èi vy ve stejné pozici mìli stydìt – èlovìk se neustále mìní, a pokud se vyvíjí, je to dobøe, pokud naopak upadá, je to špatnì. Pokud jsem se mohl zmìnit já, mù¾e to dokázat ka¾dý. A zaèít se dá hned teï.
Nìkteøí mí ¾áci, øekl bych „unaveni èi ztrápeni“ mnoha z výše uvedených fenoménù našeho soudobého svìta, pøišli s jednoduchým sloganem: „Nehejtuj, respektuj.“ (hate = nenávist). Uvìdomil jsem si, jak do tìch dvou slov, která navíc tak hezky zní, vtiskli dokonale to, na co jsem zde já spotøeboval slov více jak deset tisíc. A» u¾ toto poselství zapíšeme jakýmkoliv textem, namalujeme ho, vytesáme do kamene, promìníme v hlubokou meditaci, myšlenka zùstává stále stejnì køiš»álovì èistá, dosa¾itelná a osvobozující. Nauème se respektu. Skuteènému ¾ivotnímu postoji, ne slovu. ®ijme respektem. A ¾ivot se promìní nejenom nám, ale i našemu okolí a celému vesmíru. Vše je toti¾ propojené se vším a nemáme ani tušení, jak ka¾dièký èin a detail našeho aktuálního bytí promìòuje budoucnost, která nastane tøeba za tisíc nebo milion let.
„Buïte laskaví v¾dy, kdy¾ to jde. V¾dy to jde…“ Jeho Svatost XIV. Dalajláma
PS: Varování na závìr. Pokud otevøete srdce a mysl svìtu a pocítíte hluboký respekt nejen sami k sobì, ale ke všem vìdomým bytostem i k naší planetì, pøinese vám to kromì mnoha vítaných pozitivních zmìn i ohromnou tíhu, bolest a smutek, který si ponesete s sebou, kamkoliv pùjdete. S takovýmto respektem toti¾ ruku v ruce kráèí soucit ke všemu utrpení, které se v našem svìtì odehrává v míøe slovy nepopsatelné. Èím víc nad tím hloubám, tím víc se obávám, ¾e toho utrpení a zla je v našem svìtì tolik, ¾e je velice nesnadné se nenechat jeho tíhou rozdrtit. Mo¾ná proto tolik lidí zatvrdilo svá srdce, proto¾e prostì nevidìli jinou cestu. A v dùsledku toho se celou historii toèíme po spirále sobectví a bezohlednosti, která nás chvíli unáší vzhùru a chvíli zase srá¾í dolù, vìènì dokola. Najdeme v sobì nìkdy jako lidstvo sílu spoleènì to zlomit? A pokud ano, kolik èasu ještì budeme potøebovat, ne¾ to nastane? A zbývá nám ho vùbec tolik?
Tomáš Záøecký
* * *
Anotaèní ilustrace Zdìnìk Hajný
Ilustrace https://www.piqsels.com/ a Eva Rydrychová Zobrazit všechny èlánky autora