„Svoboda jednoho konèí tam,
kde zaèíná svoboda druhého.“
John Stuart Mill
Respekt ke druhým znamená uvìdomìní si toho, jak jsme navzdory vnìjším podobnostem neuvìøitelnì rozdílní a ¾e to je nesmírnì krásné, obohacující a plné pøíle¾itostí. Ka¾dý v nìèem vynikáme, doká¾eme být v nìèem velmi dobøí, tøeba i jedni z nejlepších. Jsem hluboce pøesvìdèen o tom, ¾e ka¾dý v sobì mù¾e objevit talent k nìèemu výjimeènému. Zále¾í na naší touze, motivaci, úsilí i troše onoho nezbytného štìstí, jestli doká¾eme nalézt právì to, v èem mù¾eme být zbytku vesmíru prospìšní a v èem mù¾eme vyniknout. Pustíte se do toho? Rozvinete svùj potenciál naplno? Stejnì tak ovšem existují desítky, stovky a snad tisíce èinností a malièkostí, které se nám nejen¾e nedaøí, ale mnohdy jsme v nich k uzoufání strašní a nepou¾itelní (napøíklad já v kuchyni). Vìdomí naší rozdílnosti, toho, ¾e ka¾dý v nìèem souèasnì vyniká a v mnohém dalším vùbec, to poskytuje skvìlý základ respektu k druhým lidem. Je to vìdomí, ¾e nikdo není celkovì lepší ani horší – ka¾dý jsme prostì jiný, ka¾dý disponujeme pøednostmi i slabinami. Pokud budete mít nìkdy tendenci se nad nìkoho povyšovat, zapátrejte po tom, v èem je ten druhý lepší ne¾ vy sami. Nìkdy to je zjevné na první pohled, nìkdy si to ¾ádá chvilku detektivní práce, nicménì vìtšinou to bývá a¾ pøekvapivì (nemile) snadné takovou vìc najít.
Ne¾ijeme ¾ivoty druhých, tak je nesuïme. Nepøestávám být fascinovaný tím, kolik energie a èasu nìkteøí lidé investují do øešení problémù druhých, ani¾ by k tomu mìli jakýkoliv dùvod èi oprávnìní. Nehodno»me, nesuïme, nedávejme nevy¾ádané rady. Spousta vìcí se urèitým zpùsobem jeví navenek, ale jak vypadají pod povrchem, o tom nemusí mít zdání nikdo jiný ne¾ daný jedinec. Stokrát se mù¾eme chvástat tím, jak my bychom tu situaci vyøešili lépe, kdybychom byli v kù¾i toho a tamtoho, ale faktem zùstává, ¾e nejsme. Nevíme. Tak buïme tiše, buïme pokorní. Nabídnìme pomoc, ale nehrajme si na ztìlesnìnou dokonalost. I na nás se dívají druzí a hodnotí nás, soudí a odsuzují… Je nám to milé? Je nám to prospìšné? I kdybychom tisíckrát dobøe mínili tu nevy¾ádanou radu, pamatujme, ¾e ka¾dý má právo jednat podle svého uvá¾ení, proto¾e on nese zodpovìdnost za svùj ¾ivot, své èiny a jejich dùsledky. Jinými slovy, ka¾dý má právo pokazit si svùj ¾ivot sám. Samozøejmì je tì¾ké sledovat, jak se nìkdo, na kom nám zále¾í, øítí vstøíc katastrofì (kdy¾ se do ní skuteènì øítí, ne kdy¾ si to jen myslíme), pøesto pokud si od nás nechce nechat pomoct, pokud se do té propasti zøítí – je to jeho pád, ne náš. I to je respekt, i kdy¾ to samozøejmì bolí.
Respekt k druhým nám mù¾e pomoci posílit i vìdomí, ¾e existují rùzné pravdy a názory, z nich¾ ¾ádný nemusí mít obecnou platnost (nìkdy samozøejmì mù¾e – jako kupøíkladu základní etické principy). V pøírodních vìdách je to v tomto ohledu o poznání jednodušší. Dvì plus dvì se v matematice rovnají ètyøi, vìci padají v dùsledku gravitaèního zákona v¾dy dolù a Slunce se díky rotaci planety objeví na obloze ka¾dé ráno. Ve spoleèenských vìdách pøedstavuje hledání objektivní reality mnohdy zapeklitý oøíšek. A pravda v mezilidských vztazích mù¾e být mnohdy vysoce relativní. V¾ijme se do situace, kdy mladá dívka chce jít v pátek veèer na party s kamarádkami, rodièe o tom nechtìjí ani slyšet. Následovat mù¾e hádka, citové vydírání, manipulace, výhrù¾ky, výèitky a nakonec vztek, frustrace, bezmoc a pocit køivdy. Vše na obou stranách. Obì strany se cítí v právu, obì strany nechápou postoj té druhé. A obì strany mají ze svého omezeného úhlu pohledu pravdu. Dìvèe, které se tou¾í jít bavit, stejnì jako rodièe, kteøí se o ni bojí. Nedostatek empatie jim ale neumo¾òuje nahlédnout na problém oèima toho druhého a nedostatek respektu jim brání dojít synergie.
Ka¾dý si ¾ivotem neseme jiný údìl a èelíme odlišnému osudu. S nìèím se narodíme, nìco do nás vlo¾í výchova, nìco škola a naše sociální prostøedí, k nìkterým názorùm dospìjeme postupným sbíráním zkušeností sami. A pokud nezasahujeme do svobod, práv èi dùstojnosti ostatních, je naše chování v poøádku a nikdo by ho nemìl soudit èi nás dokonce za naše pøesvìdèení jakýmkoliv zpùsobem znevýhodòovat èi dokonce perzekuovat. Pokud porušujeme práva druhých, je to bez diskuze špatnì. Ale kdy¾ ne, tak buïme laskaví, naplòme srdce soucitem, chovejme ke druhým úctu. Je pøirozené, ¾e zastáváme rùzné, mnohdy protikladné ideologické pøesvìdèení, volíme jiné politické strany a chováme ne pøíliš kompatibilní pøesvìdèení o uspoøádání lidské spoleènosti. Pokud nepatøíme mezi zastánce totalitní, rasistické èi jinak nerespektující nedemokratické ideologie, která podnìcuje nenávist a usiluje o zásahy do lidských a obèanských práv a svobod druhých, je to v poøádku. Diskuze a pluralita názorù patøí k základním stavebním kamenùm ka¾dé demokratické a svobodné spoleènosti. Pokud nìkdo fandí Pardubicím, druhý Hradci, je to v poøádku, pokud po sobì neházejí dla¾ební kostky, dýmovnice a nevyhro¾ují si smrtí. Je zcela legitimní vyjádøit nesouhlasný názor, dìje-li se tak kultivovanou asertivní formou a nedochází k napadání osob našich názorových oponentù. Nìkdo by si na sebe v ¾ivotì nevzal obleèení jako nìkdo jiný, ale pokud se tím nedopouští spoleèenských prohøeškù, proè ho veøejnì zostuzovat a pranýøovat? Stejnì se to má s nábo¾enským pøesvìdèením. Pokud mì má víra nevede k tomu, abych ubli¾ovat druhým, nerespektoval je a prosazoval slepì své nábo¾enství proti jejich vùli èi na úkor ostatních, komu je co do toho, zda vìøím v køes»anského Boha, jsem praktikující buddhista èi vìøím v rytíøe Jedi a všeprostupující Sílu?
I kdybych vìøil v nábo¾enství létající èajové konvice øízené inteligentními myšmi, je to moje vìc, kdy¾ vám ji nevnucuju. Je mi smutno z toho, ¾e ani po tisíciletích vývoje a bezpoètu válek, mrtvých a skrz naskrz špatných zkušeností, se lidé nedoká¾í posunout ani v tom aspektu respektu, ¾e naše vrozené biologické charakteristiky nemù¾ou být dùvodem k zakládání nerovnosti a dokonce nenávisti mezi lidmi. ®e etnický pùvod, barva kù¾e, vlasù, oèí ani ¾ádná další podobná charakteristika nic nevypovídá o kvalitì, slušnosti èi schopnostech daného jedince. ®e naše sexuální identita a orientace patøí k našemu vnitønímu nastavení, na které máme plné právo, ¾e si ka¾dý mù¾e svobodnì rozhodnout, koho bude èi nebude milovat.
Musíme se nauèit pohlí¾et na pøíslušníky svého druhu bez pøedsudkù a ve svém vnímání se zøeknout zautomatizovaného tøídìní na ¾eny a mu¾e, mladé a staré, bílé a barevné, zdravé a posti¾ené… Ano, lidský rozum extrémnì rád tøídí a vytváøí nejrùznìjší systémy, jen¾e ne v¾dy to patøí na poøad dne. Musíme se nejprve nauèit vnímat druhé jako lidské bytosti. Jejich základním atributem je lidství. Veškeré další dìlení na základì pøipisování atributù, by» zøejmých èi nezpochybnitelných, je potenciálnì extrémnì nebezpeèné. Nemuselo by to nutnì nic znamenat, kdybychom tu nemìli tisícileté dìjinné zkušenosti, jak snadno jich lze zneu¾ít. Proto¾e nepøítele a „ménìcennou bytost“ lze udìlat z kohokoliv – byli to „barevní“ lidé, byli to ¾idé, byla to inteligence, byly to ¾eny, byli to demokrati, byli to podnikatelé a soukromí zemìdìlci, byli to lidé neheterosexuální orientace, byli to „cizí“ národnosti v „našem“ státì… Vìtšinová populace nesmí šikanovat a diskriminovat menšinu, stejnì jako menšina nemù¾e pøetváøet své názory na vìtšinový proud. Musí zde primárnì existovat neochvìjný vzájemný respekt. Kdyby nic jiného, neuškodí vìnovat pár hodin studiu historie a uvìdomit si výše naèrtnuté, tedy ¾e ka¾dý se mù¾e ocitnout v roli nepøítele. Úplnì ka¾dý. Vy, já, kdokoliv a kdykoliv. Bílý evropský mu¾, neotøesitelný pán svìta v 19. století. A ten, kdo dominuje, nebude dominovat vìènì. A jeho potomci, i kdyby za kolik pokolení, sami jednou okusí tì¾kosti druhé strany barikády. Jedná se o nevyhnutelný dìjinný proces, kdy ¾ádná øíše ani spoleèenský diskurz netrvá vìènì. Vše zaniká, vše se mìní – tato nejistota pøedstavuje jedinou jistotu v naší existenci.
Bohu¾el realita souèasného svìta ukazuje dosti odlišné rozpolo¾ení. Jste-li nábo¾enského pøesvìdèení v pøevá¾nì ateistické zemi, èelíte èasto posmìškù, zpochybòování èi pokusùm o „racionální“ vyvrácení vaší víry. Mezi vírou a vìdou však nemusí panovat konflikt, stejnì jako jinde, i zde je prostor pro oboustranný respekt. Jste-li naopak ateistou v silnì vìøící zemi, mù¾ou nábo¾enská dogmata zasahovat tak daleko, ¾e z pozice státu budou legalizovány zásahy do vašich svobod a lidských práv, pokud se nachází v rozporu s nábo¾enskými doktrínami (napø. právo na pøedèasné ukonèení tìhotenství, neheterosexuální vztahy, svobodné vzdìlání atd.). Problémy samozøejmì mù¾ou nastat, i pokud jste v roli menšinového nábo¾enství ve spoleènosti vìtšinového nábo¾enství, které nechová respekt vùèi vaší víøe, tradici, potøebám. Èi jednoduše místo spolupráce a respektu spolu soupeøí dvì silovì vyrovnané vìrouky na omezeném prostoru a ve stejném èase. Bez urá¾ky k jakémukoliv vyznání, opravdu nedoká¾u nalézt odpovìï na tu nejzákladnìjší otázku: Proè nelze ¾ít v míru a respektu vedle sebe, proè je nutné prosazovat silou a násilím své názory tam, kde jiní lidé se svou svobodnou vùli rozhodnou kráèet jinou cestou? Jejich ¾ivot, jejich volba. Proè šíøit nenávist? Opravdu k tomu vyzývá nìjaký Bùh èi prorok? Pokud ano, lze takovou ideu nazývat Bohem? Pokud budeme chtít sestoupit z nebeských výšin, vezmìme si za pøíklad událost tak svìtskou, bì¾nou a masovì rozšíøenou, jakou je sport. Podpora jednoho fotbalového klubu, odznaky této klubové pøíslušnosti ve formì šály, èepice èi dresu, u¾ jen to staèí, abyste na „nepøátelském“ stadionu, v ulicích „nepøátelského“ mìsta nebo nìkde na rychlém obèerstvení èelili nevybíravým urá¾kám, agresivitì slovní èi fyzické, pokusùm o kráde¾ nebo zbití od fanatických fanouškù soupeøe.
A vzpomínáte na školní léta? Na dobu, kdy se stáváte terèem posmìchu, poni¾ování èi hrubého násilí z tisícero rozlièných dùvodù – (divný) vzhled, (lepší) studijní výsledky, (neznaèkové) obleèení, (netypické) zájmy, (neheterosexuální) sexuální identita èi orientace... Být jiný je základní lidskou charakteristikou, pøesto se právì „být jiný“ v mnoha kolektivech udr¾ující si zdání pseudohomogenity neodpouští a trestá… A to je bolestný a velmi znepokojující paradox.
Respekt ke druhým je obzvláštì potøebný ve vztahu k dìtem. Pøi vzdìlávání i pøi výchovì. Nejen k dospívajícím, ale i k puber»ákùm, k malým školákùm i k batolatùm, která ještì ani nemluví. Sice ze sebe nedostanou slova, pøi pokusu o chùzi se rozplácnou jak široká, tak dlouhá, a ovládat vlastní vymìšovací potøeby jim èiní… no øeknìme nepøekonatelné potí¾e, pøesto ze svého okolí nasávají a ukládají do své pamìti úplnì všechno. A logicky nejvíce vzorce lidského chování. Skrze dìti ¾ijeme dál my sami, proto je pøeci úplný nesmysl k nim pøistupovat s nerespektujícím pøístupem. Pøesto jsme svìdky mnohem èetnìjších pøíkladù rùzných autoritativních, manipulativních èi naopak pasivních (pseudo)metod výchovy. Slýcháme hojné pou¾ívání neefektivních komunikaèních postupù, jakými jsou tøeba výhrù¾ky („Jestli to neuklidíš, tak…“), køik („Buï u¾ zticha!“), citové vydírání („Jestli mì máš rád, tak…“), výèitky („Kvùli tobì jsme to zase nestihli…), pouèování („To já ve tvém vìku…), bezobsa¾né kritizování („Tomuhle øíkáš uklízeno?“), proroctví („Stejnì to nezvládneš…“), bagatelizace („Tvoje problémy bych chtìl mít…“) a další a další vìci, které nemají vùbec co doèinìní s respektem, a v dìtech a mladých dospívajících se ukládají, aby je jednou, a¾ nastane èas, vytáhli sami na svìtlo bo¾í a pøedali do další generace, která vybavená tímto negativním dìdictvím pøedkù ovlivní zase další generací a tak dál a dál a dál, dokud se nenajde nìkdo, kdo bude mít tolik síly, ¾e doká¾e z bludného kruhu vystoupit a rozseknout ten zašmodrchaný provaz pokroucených mezilidských vztahù podobnì jako Alexandr Veliký pøe»al legendární gordický uzel. Dìti nejsou malí dospìlí, ¾ijí ve vlastním svìtì, a o to vìtší respekt potøebují – nejenom k sobì samým, ale i ke svému svìtu, který má podobnì jako svìt dospìlých øadu problémù, krizí a neutìšených situací. Investice do dìtí je tou nejlepší mo¾nou investicí tohoto ¾ivota – a» u¾ jste sebebohatší a mù¾ete investovat tøeba do vesmírné stanice nebo kamene mudrcù, poøád by to mìlo být a¾ na druhém místì. Ale není, ¾e?
Nepochybnì bude øadì lidem pøipadat právì doètený odstavec jako naivní, sice hezký, ale v praxi nepou¾itelný… Nedovolil bych si ho napsat, kdybych nevìøil, ¾e mám dostatek zkušeností, a» u¾ jako otec dvou dìtí, nebo jako pedagog témìø deset let dennì pracující s mladými lidmi. Mìl jsem tak u¾ tisíce a tisíce mo¾ností na vlastní kù¾i vyzkoušet, co funguje a co ne. A i kdy¾ jsem vyzkoušel rùzné metody, netuším, jak bych dokázal ¾ít se svým synem, kdybych neskonèil u toho, ¾e musím respektovat, jak na svìt nahlí¾í on, i kdy¾ je to pohled tomu mému i jeho vrstevníkùm ponìkud vzdálený. Køik, hnìv, výhrù¾ky… nikdy nic pozitivní ho nepøinesly. Jak by mohly? A kdy¾ se ohlí¾ím za svou dosavadní profesní kariérou, snad trochu neskromnì se domnívám, ¾e s vìtšinou (rozhodnì ne se všemi!) ¾ákù jsem mìl slušné, vstøícné a èasto i pøátelské vztahy. ®e naše setkání nebyla utrpením ani pro jednu stranu. A ¾e nìjaké poselství do reálného ¾ivota si z mých lekcí odnesli. Pøemýšlím, proè tomu tak je, jaké je to tajemství, a v¾dy nakonec docházím k jedinému vysvìtlení – slušnost, upøímnost, respekt. Kdy¾ tyhle kvality budete dávat ostatním, oni vám je budou vracet. „Konej dobro a dobro se ti vrátí,“ pravil Siddhárta Gautama, pozdìji zvaný Buddha.
Pokraèování pøíštì...
Tomáš Záøecký
* * *
Anotace https://www.npg.org.uk/
Foto: Roman Samborskyi, Shutterstock.com
https://www.thailand-trip.org/visakha-bucha Zobrazit všechny èlánky autora