Pøi bli¾ším zkoumání lze respekt rozdìlit do ètyø na sebe navazujících stupòù: respekt k sobì samému, respekt k lidskému druhu, respekt ke všem vìdomým bytostem a respekt k planetì Zemi a vesmíru.
Respekt k sobì samému pøedstavuje základní kámen umìní zvaného respekt. Aè se mù¾e jevit jako samozøejmý, ve skuteènosti chybí øadì lidí. Pøitom nerespektujete-li sami sebe, lze oèekávat, ¾e budete respektovat druhé? Stì¾í. Respektovat k vlastní osobì znamená pøijmout sám sebe takového, jaký jsem. Se svými pøednostmi i nedostatky. Pøijmout zodpovìdnost za své chování a za jeho nevyhnutelné následky. Mít zdravé sebevìdomí zalo¾ené na hlubokém sebepoznání. Nebýt povýšený a arogantní, ale ani pøehnanì nejistý a kajícný. Umìt pøijmout pochvalu, uznat chybu, akceptovat konstruktivní kritiku, ale také øíci ne. Nenechat si od druhých diktovat a øídit vlastní ¾ivot a dokázat odmítnou tøeba i dobøe mínìné, leè nevy¾ádané rady a laskavosti. Mít respekt sám k sobì znamená chápat závislost svého bytí, svého iluzorního omezeného „já“ na zbytku vesmíru, jeho vzájemnou propojenost a nerozluènost se všemi dalšími „já“.
Respekt k sobì samému obnáší vìdomí èasového limitu našeho souèasného ¾ivota a tím pádem i smysluplné a efektivní nakládání s tímto darem. Dostali jsme ho omezené mno¾ství, tak proè s ním plýtvat? Proè se o nìj dìlit s nìkým (nìèím), kdo (co) za to ani nestojí? Èas se nedá koupit, nedá se vrátit, nedá se podplatit, obelhat èi ukecat. Buïme nekompromisní v jeho vyu¾ívání.
Respektovat sám sebe znamená nekrmit svou mysl ani tìlo jedy. Pod pojmem jedy se ukrývají všelijaké negativní emoce, které se nás bez ustání sna¾í ovládnout, a» u¾ se jedná o vztek, závist, nepøimìøenou touhu, nepøejícnost, netrpìlivost, prchlivost a tucet dalších. Patøí sem i toxické vztahy, které udr¾ujeme z všelijakých, mnohdy nelogických pohnutek, i kdy¾ bychom je mìly ráznì utnout. Patøí sem negativní zprávy z médií, všudypøítomné reklamní útoky èi emoèní upíøi, kteøí nás pod rouškou pøátelství èi kolegiality bezostyšnì vysávají. Tohle všechno pøedstavuje jedy pro mysl, které mnohdy bezmyšlenkovitì konzumujeme, ani¾ bychom dokázali domyslet jejich nedozírnou škodlivost na naše bytí a pro¾ívání. Ovšem ani jedy v jídle èi pití bychom nemìli podceòovat a peèlivì volme, èím krmíme naše fyzické tìlo. Pøece chceme, aby nám pár desetiletí dobøe slou¾ilo, tak se k nìmu chovejme s úctou a rozvahou. Neodbývejme ho, nepøetì¾ujme ho a ani na nìm nešetøeme.
Pokud se nauèíme respektovat sami sebe, svùj vzhled, jinakost, úspìchy i prohry, teprve pak se mù¾eme serióznì zabývat respektem k ostatním lidem. Proto¾e pokud nejsme srovnáni sami se sebou, jestli¾e naše mysl není prùzraènì jasná a prostá vší negativity, øešíme si neustále své vlastní války a vnitøní konflikty. Na péèi o druhé a kvalitu našich mezilidských vztahù nám nezbývá pøíliš mnoho èasu, chuti ani energie. Jestli¾e si ale uvìdomíme, jak jedineènou bytostí jsme, jestli¾e pochopíme, ¾e se všichni tou¾íme vyhnout utrpení a dosáhnout štìstí, a» u¾ to pro ka¾dého z nás znamená v koneèném dùsledku cokoliv, je pro nás mnohem snazší vnímat ostatní jako sobì rovné. Tedy je respektovat. Nezále¾í na barvì kù¾e, pohlaví, vìku, nábo¾enském vyznání, politickém pøesvìdèení, sexuální orientaci, dosa¾eném vzdìlání, vlastnìném majetku… Nezále¾í zhola na nièem, pouze na tom, ¾e jsme lidé! Ano, i taková kritéria dìlení jako ¾ena a mu¾ jsou nìkdy nadbyteèná a mnohdy na škodu. Není potøeba absolutnì ¾ádného dìlení. Jsme lidské bytosti. Rovné si navzájem. A jako tací nechceme trpìt. Tou¾íme po štìstí.
Vìøím, ¾e na tomhle se shodneme všichni, netrpíme-li nìjakou psychickou poruchou. Pak se proto naskýtá otázka, proè by nìkdo mìl druhému odpírat toto úsilí a touhu? Proè se nesna¾it, aby nikdo netrpìl, a pokud je to mo¾né, aby zároveò dosáhl svého osobního štìstí? Pøeju-li si to pro sebe, pro své blízké, proè ne pro ka¾dého èlovìka? Proè ne pro ka¾dou vìdomou bytost? V èem jsem já lepší ne¾ druzí? V èem je mùj ¾ivot dùle¾itìjší a cennìjší?
V nièem. Všichni jsme si rovni ve schopnosti cítit utrpení i štìstí. Všichni jsme ¾iví tvorové.