Citace z Bible: Kniha Kazatel patøí v hebrejském kánonu do tøetí, nejmladší èásti, které se øíká Spisy. V nich pak je zaøazena mezi pìt tzv. ´sváteèních svitkù´. Èetla se o svátcích stánkù. Byl to radostný závìr skliznì (zejména vína) a díkùvzdání za ni. Vedle toho té¾ radostnì vdìèná pøipomínka Bo¾í péèe o lid bydlící ve stanech na cestì pouští z Egypta do zemì zaslíbené. Poselství knihy mocnì pøipomíná putování Bo¾ího lidu a pomíjivost èlovìka na zemi. V køes»anských biblích stojí Kazatel mezi knihami vyuèujícími.
O poslání knihy se mínìní rùzní. Nezøídka se v ní spatøuje jen ´velepíseò´ skepse. Hieronymus v ní hledá radu k útìku z porušeného svìta. Luther uèí vidìt v ní návod k pravému u¾ívání svìta a dobré zrcadlo podané zvláštì kní¾atùm. Dùle¾ité je její uèení o èlovìku: Pøed svým Stvoøitelem a Pánem všeho je èlovìk jen prchavý ranní opar. Kniha však nehájí a nehlásá fatalismus, osudovost, nevyjadøuje beznadìjný pesimismus, ale støízlivý realismus víry, zápasící o pravou jistotu ¾ivota. Ohlašuje pomíjivost a z hlediska vìènosti nicotnost všeho, co èlovìk má i co je, aby nebylo povýšeno to, co je slu¾ebné, na hodnoty vìèné. Uèí nalézat jediný pevný základ ¾ivota v Bohu, oslavuje a chválí naprostou Bo¾í svrchovanost a slou¾í tak èlovìku v nalezení poèátku moudrosti. Plným právem ji tedy synagóga zaøadila jako bohoslu¾ebnou èetbu na pøedìlu ¾idovského roku, kdy pøi pohledu nazpìt si èlovìk uvìdomuje pomíjitelnost svého sna¾ení a chápe, ¾e trvalou hodnotu má jen to, k èemu se pøizná sám vìèný Bùh.
Kniha byla jako ´mudroslovná´ pøipsána králi Šalomounovi, pravzoru moudrosti. Vznikla však asi ve 3. stol. pø. Kr. Asi o sto let mladší je zlomek rukopisu ze 4. jeskynì kumránské pøi Mrtvém moøi.
Slovo Bible: VÌÈNÝ KOLOBÌH
Jaký u¾itek má èlovìk ze všeho svého pachtìní,
z toho, jak se pod sluncem pachtí?
Pokolení odchází, pokolení pøichází,
ale zemì stále trvá.
Slunce vychází, slunce zapadá
a dychtivì tíhne k místu,
odkud opìt vzejde.
Vítr spìje k jihu, stáèí se k severu,
toèí se, toèí, spìje dál,
a¾ se zas oklikou vrátí.
Všechny øeky spìjí do moøe,
a moøe se nepøeplní;
do místa, z nìho¾ vytékají,
se zase vracejí k novému kolobìhu.
Všechny vìci jsou tak únavné,
¾e se to ani nedá vypovìdìt;
nenasytí se oko vidìním,
nenaplní se ucho slyšením.
Co se dálo, bude se dít zase,
a co se dìlalo, bude se znovu dìlat;
pod sluncem není nic nového.
Je nìco, o èem lze øíci:
Hleï, to je cosi nového?
I to bylo v dávných dobách,
které byly pøed námi.
Nelze podr¾et v pamìti vìci minulé;
a ani budoucí, které nastanou,
nezùstanou v pamìti tìch, kteøí budou potom.
EPILOG
Pomíjivost, samá pomíjivost, øekl Kazatel,
všechno pomíjí.
Zbývá jen dodat, ¾e Kazatel byl moudrý,
lid stále poznání vyuèoval;
pøemýšlel a bádal
a slo¾il pøísloví mnohá.
Kazatel se sna¾il najít výsti¾ná slova;
tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy.
Slova moudrých jsou jako bodce,
jako vbité høeby jsou slova sbìratelù,
pastýøem jediným proslovená.
Nadto pak zbývá, synu mùj, øíci:
Pøijmi pouèení!
Spisování mnoha knih nebere konce
a mnohé hloubání unaví tìlo.
Závìr všeho, co jsi slyšel:
Boha se boj a jeho pøikázání zachovávej;
Na tom u èlovìka všechno závisí.
Veškeré dílo Bùh postaví pøed soud,
i vše, co je utajeno,
a» dobré èi zlé.
Pøíští knihou je PÍSEÒ PÍSNÍ.
Ilustrace z internetu.