Sestøièka byla jako rybièka
Cestou domù jsme se se sestrou zastavili ještì na poštì, kde musela z auta vystoupit, a pak v bance, která vypadala spíš jako benzinová pumpa bez èerpacích stojanù, kde naopak z auta nevystupovala. Zajela k jednomu z okének a podala úøednici svou osobní kartu. Do mikrofonu sdìlila obnos, který chtìla vyzvednout. Z malé zásuvky, kterou pracovnice vysunula pod okénkem, si pak vyjmula peníze a s úsmìvem ve tváøi si obì pokynuly. Nastartovala, aby popojela asi sto metrù ke gará¾i jejich bytu. Mezi hromadou úètù a reklamních letákù, které vyzvedla na poštì, se na mì usmíval dopis z Prahy.
Èekalo mì tak hezké pokecání s rodinou. A to jsem mìl ještì na e-mailu dopis od Michala. Ten u¾, coby in¾enýr a expert na programování na poèítaèích, ¾ije se svou láskou v podkrovním bytì v jedné pra¾ské vile. Ten mi dìlal zase jiné radosti. Rozhodl se, ¾e bude teï od øíjna pokraèovat na další vysoké škole, na tak zvaném doktorandském studiu. A to ještì pøi zamìstnání. Všechny tyto pøíjemné zprávy, které se ke mnì po nitkách dostávaly, mi svým zpùsobem ulehèovaly mùj stesk po domovì. Skonèil pro mì další den. Den, který byl opìt plný zá¾itkù a milých pøekvapení.
V pùlce týdne se doma opìt objevil Tonda. Utahaný z práce a z cestování. Jeho práce nebyla špatnì placená, ale nikdy nevìdìl dne ani hodiny, kdy bude muset odcestovat. Doma musel stát stále pøipravený pohotovostní kufr s obleèením nejménì na tøi dny, a kdy¾ musel na delší cestu, pak se pøidalo ještì pár drobností a vyrá¾el z domova. Autem na letištì do Medisonu a odtud na nejbli¾ší pøestup buï v Milwaukee, nebo v Chicagu, proto¾e jeho cesty smìøovaly do všech mo¾ných konèin USA. Byl-li to sousední stát, pøevá¾el se starým nepohodlným pick-upem. A jeho vlastní pracovní náplò? Ta spoèívala v uvedení do perfektního provozu buï nového, nebo opraveného strojního vybavení výroben uzenin. Pøezkoušet nezávadnost nebo “vychytat mouchy” na takovém zaøízení znamenalo v¾dy dny i noci nepøetr¾ité pohotovosti. Minimálnì po dvou hodinách bylo nutné kontrolovat kvalitu výrobkù a dolaïovat celou výrobní linku. Pak nìkolikahodinová, nìkdy i celodenní cesta zpìt a druhý den ráno mìl u¾ za povinnost zpracovat písemné hlášení o prùbìhu svého zásahu.
Dnes jej po návratu èekala Dana s nepøíjemným pøekvapením.
“Tondo, budeš si muset vzít v pátek dovolenou a pojedeme odstìhovat Davida z Michiganu do Kenoshy. Musíme dìtem pøece pomoci.”
Danì, byla-li pøesvìdèena o správnosti svého rozhodnutí, nemìl nikdo šanci to vyvrátit. Antonín se chvíli vymlouval, ¾e neví, co mu tøeba zítra pøidìlí za cestu, ¾e neví, zda mu dají dovolenou, ¾e bude muset v práci ještì to èi ono…
“Podívej, kdy¾ svému šéfovi rozumnì vysvìtlíš dùvody, a to ty umíš, jistì pochopí a uvolní tì.”
Bylo rozhodnuto a sestra mohla vytoèit èíslo na Davida a zaèít domlouvat podrobnosti.
“Davide, pøijedeme s tátou v pátek v noci k Danèe, kde se sejdeme s tebou. Ty zítra objednej stìhováky na sobotu na ráno,… no, neboj, bude to stát asi dva tisíce, ale všechno vám zabalí a bez problémù pøevezou. My vám pomù¾eme pakovat ty choulostivé vìci a nìkdy v sobotu odpoledne mù¾eme vyrazit. Cesta nebude trvat déle jak osm hodin a v nedìli u¾ mù¾eme odpoèívat… Dobøe, tak se poraï ještì s Danou a zavolej nám zpìt, jak jste se rozhodli.”
Zavolal asi za hodinu s tím, ¾e se s ¾enou domluvili, ¾e peníze za stìhování ušetøí na pøedplacení nájemného, kdy¾ si vypùjèí nákladní auto a s pomocí rodièù a bratra Pavla vše sami odstìhují. Tondovi se to vùbec nelíbilo. V¾dy» si podobnou anabázi, stìhování sem do New Glarus z Michiganu, nedávno za¾ili sami. Vìdìl, jak je nespolehlivé èekat na vypùjèení nákladního auta a jak stìhování a dlouhá cesta všechny fyzicky vyèerpá. Ale co by neudìlali rodièe pro své milované dìti. Bylo rozhodnuto. Se mnou se v tomto plánu nepoèítalo. Sestra nechtìla, abych narušoval v hotelu rozepsané slu¾by, a pøedpokládala, ¾e na tìch pár drobností jich bude dost. Dopadlo vše úplnì jinak – spíš podle pøedpokladù Tondy.
Do bytu Davida, který opouštìl, pøijeli v pátek v noci a do rána pakovali. V sobotu èekali na pøedání nákladního auta a¾ témìø do obìda a úplnì vyèerpaní dorazili v nedìli v ranních hodinách do Kenoshy. Zde pak skuteènì odpoèívali – ale na dekách na zemi, proto¾e u¾ nemìli sílu, aby si z auta vynosili postele. Domù pøijel Tonda s Danou pozdì veèer. Odmítli jakoukoliv veèeøi a spìchali se poøádnì vyspat pøed pondìlním odchodem do práce.
Kdy¾ v dalších dnech pøi podrobném vyprávìní znovu celou tu anabázi pro¾ívali, pøipadalo mi to po mém mìsíèním pobytu v této zemi naprosto absurdní, nesrozumitelné a mo¾ná spíš “èeské” – ale i to je Amerika. A co já sám doma? Mìl jsem k dispozici pick-up a dva dny pro samostatnì hospodaøícího podnájemníka. Vypoøádal jsem se s tím bez vìtších problémù. Do práce, proto¾e si mì Dana rozmazlila, jsem se vozil autem. Zpáteèní cestou jsem si projel celé mìsteèko “køí¾em krá¾em” – za hranice New Glarus jsem se neodvá¾il, abych pøípadnì sobì nebo mé rodinì nezpùsobinìjaké nepøíjemnosti. Zbytek èasu jsem vìnoval sekání trávy a hlavnì jsem se mohl zamìøit na renovaci švagrova køesílka. K veèeøi jsem jim pøipravil hovìzí na houbách a ani se nedoèkal jejich pøíjezdu.
Kdy¾ jsem druhý den vstal, byl u¾ Tonda v práci, a tak jsme s Danou probrali celé to nároèné stìhování. Sestøièka byla jako rybièka. Vùbec na ní nebylo poznat ty dva dny fyzické únavy a psychické vyèerpání z nìkolikahodinové cesty plné strachu, aby nìkterý z øidièù za volantem nezaspal. Dokonce se rozhodla, ¾e nebudeme nic vaøit a pøed mým odchodem do práce se zastavíme na obìd v druhém hotelu, jeho¾ vlastníkem byl také Hans.
Hotel “Landhaus” oddìlovalo od spojovací komunikace mezi Chicagem a Medisonem velké odstavné parkovištì. Byly to vlastnì dvì budovy, propojené v druhém patøe prosklenou chodbou. Styl tohoto novì postaveného hotelu plnì kopíroval hotely z úpatí švýcarských Alp. Budovy byly postaveny ve tvaru písmene “A”, s doškovou støechou, prota¾enou a¾ k prvnímu podla¾í. Z venku pak celodøevìná fasáda mìla u ka¾dého okna, ve všech ètyøech podla¾ích truhlíky osázené rozkvetlými kvìtinami. V interiéru s døevìným oblo¾ením stìn, vyøezávaným stylovým nábytkem a bohatou výzdobou, pocházející z rodné zemì majitele, se ka¾dý návštìvník, i kdyby nechtìl, musel cítit jako v horském hotýlku.
Struèná charakteristika provozních èástí by znìla asi takto: ubytovací kapacita pro necelých dvì stì osob, velká vstupní hala s recepcí, vinárna s barem, dvì restauraèní místnosti, mo¾nost posedìt v letních mìsících na zahradì a opìt ta malá perfektnì vybavená kuchyòka. První, co mì pøekvapilo pøi vstupu do objektu, byl stejný personál, s kterým jsem se setkával v hotelu New Glarus. Teï teprve se mi zaèalo vyjasòovat, ¾e jejich èastá nepøítomnost nejsou volna, ale pracovní povinnosti v druhém hotelu.
Stravovací prostory zde slou¾ily hlavnì hotelovým hostùm. Obèané z blízkého okolí i místní se pøevá¾nì stravovali ve starém hotelu ve mìstì, který mìl trojnásobnou kapacitu míst u stolù. Byla tudí¾ vyu¾ívána i pro turistické zájezdy.
S Danou jsme se posadili do úplnì prázdné restaurace.
“Ty u¾ jsi zde nìkdy byl?… ®e tì tu ka¾dý zdraví a dokonce servírka vìdìla, ¾e ty si dáš k obìdu pivo.” Nemohla tušit, ¾e to jsou vlastnì mí kolegové.
“Ne¾ nám pøinesou jídlo, pùjdu se podívat ještì do kuchynì, zda se tam setkám tøeba s nìjakým známým.”… A ne¾ se Dana vzpamatovala, stál jsem “tváøí v tváø” pøekvapenému Mikovi. V ruce u¾ dr¾el naši objednávku, ale kdy¾ zjistil, ¾e se jedná o mne a sestru a jídelní lístek, který je stejný jako v “horním” hotelu, nám nenabídne nic neznámého, vzal mì kolem ramen se slovy: “Podívej,”… a otevíral velkou horkovzdušnou troubu, kde se pekla zadní polovina selete. “Ochutnej!… No a teï jdi do druhé jídelny. Je tam pøipravený bufetový stùl pro hosty ze Švýcar. Ne¾ pøijedou, vy si tam mù¾ete vybrat se sestrou, na co budete mít chu».”
Byla to nádhera. Vše nejlepší, èím se Mike mohl pochlubit ze studené i teplé kuchynì dle švýcarských a amerických receptù. Po výborném obìdì se mi vùbec nechtìlo do práce. V okam¾iku, kdy jsem stanul u svého pracovního stolu, plného pøipravených surovin ke zpracování, se mi zaèínalo vybavovat, kam mizí to obrovské mno¾ství jídla, které se zde víceménì v polotovarech dennì pøipraví. Èást se vyexpedovala zde a o zbývající èásti jsem se domníval, ¾e slou¾í Mikovi na poøádání rùzných party, kterých bylo i nìkolik v týdnu. Byl to Mike, který v hotelu New Glarus mìl slu¾bu pouze jeden den v týdnu a právì on to byl, který dennì ráno odvá¾el minimálnì polovinu zásob z mrazákù a chladicích boxù. Ani ve snu by mì nenapadlo, ¾e lednice, které dennì naplòuji, slou¾í nejen pro zdejší hotel a pro obèerstvení na mnohaèetných oslavách v okolí mìsta, ale jsou také hlavní zásobárnou hotelu Landhaus. S Joem, s kterým jsem mìl dnes slu¾bu, bych se o pravdivosti mých názorù, kam se všechny suroviny expedují, tì¾ko v “pantomimì” dozvìdìl. Musel jsem si na potvrzení mých domnìnek poèkat a¾ na samý závìr mého pobytu.