Dalším plánem prvního dne byl, jak má sestra øíkala, “krátký výlet” do mìsteèka Kenosha, vzdáleného 120 mil od New Glarus. Potøebovala tam sehnat svému synovi Davidovi informace o pronájmech k trvalému bydlení. Kdy¾ Dana se svým mu¾em a ètyøletou Michaelou opouštìli republiku, zbývaly Davidovi do narození necelé tøi mìsíce. A¾ do roku 1996 ¾ili rodièe s dìtmi, ne pøíliš od sebe vzdáleni, ve státì Michigan. Pøed pùldruhým rokem pøišli o práci rodièe a pøestìhovali se do Wiskonsinu. Dnes mìl David pøed sebou obdobné rozhodnutí. Proè by však nesouhlasil s nabídkou, které se mu dostalo? Povýšení v práci s lepším finanèním ohodnocením, výhodné podmínky poskytované novým zamìstnavatelem jeho ¾enì a podstatné pøiblí¾ení ke svým rodièùm. Znamenalo to však opustit Michigan, kde se narodil a kde dál zùstával bydlet jeho bratr Pavel. Bylo nutné sehnat výhodné ubytování v novém prostøedí ve Wiskonsinu, který dnes patøí, s pomìrnì velkou migrací, k prosperujícím státùm USA. Pøesvìdèoval jsem se o tom nejen na svém prvním výletu, ale po celou dobu mého pobytu. Nabídka práce témìø na “ka¾dém rohu”, obrovská rozestavìnost prùmyslových objektù, prodejních komplexù se spotøebním zbo¾ím a soubì¾nì s tím pøemìny rozsáhlých ploch neobdìlávané pùdy na kolonie rodinných domkù. Mnohé z tìch, které jsem pøi dnešním prvním výletì do Kenoshy vidìl v prvopoèáteèní rozestavìnosti, byly pøi mém odjezdu ji¾ zabydlené.
“Tak, brácho, udìlej si pohodlí, nastav si sklon sedadla, pøipoutej se a v klidu vnímej okolí. Poèítám, ¾e asi za hodinku udìláme pøestávku na kávu a malé obèerstvení a taky proto, aby sis mohl zakouøit.” S tìmito slovy jsme se vydali napøíè státem Wiskonsin k jeho východní hranici – k jezeru Michigan. Vycítil jsem, ¾e by Dana ráda vyprávìla o svých dìtech, mo¾ná by chtìla slyšet další novinky o své vlasti, mo¾ná ¾e by ráda vyprávìla o svých útrapách, které si zde bìhem tøiceti let pro¾ili. Ale velké mno¾ství mých dotazù, plynoucích z pozorování okolí, odsunuly tyto hovory na pozdìjší dobu.
“Co to je za dopravní znaèku,” kterých jsme míjeli nejvíce, “jak má na bílém podkladì napsáno èerným písmem 55 a pod ní, stejnì veliká, s èíslem – napøíklad 69? A vùbec, tìch dopravních znaèek na silnicích se mnì zdá po pùlhodinì jízdy velice málo.”
Tak nìjak vypadaly mé první otázky. Nemohl jsem pochopit, jak v zemi, kde minimálnì dvì auta v rodinì jsou nutností, jak v zemi s velmi vyspìlou technikou mohou korigovat dopravu s pou¾itím tak malého mno¾ství dopravních znaèek. A hned bylo téma na povídání. A musím pøiznat, ¾e se mi dostalo perfektního vysvìtlení o dopravním re¾imu v USA, o dopravním znaèení, a kdybych sestru nepøerušil dalšími dotazy, dozvìdìl bych se jistì i o statistice nehodovosti, o úmrtnosti na silnicích i o nákladech na léèení lidí po úrazech ze vzájemných kolizí.
“Tak si všimni, ¾e nad tím èíslem 55 je napsáno SPEED LIMIT,” zaèala Dana odborný výklad.” V èeštinì to znamená maximální povolená rychlost. A na té druhé znaèce bývá pod èíslem malá šipka s textem EAST nebo WEST, co¾ znaèí èíslo silnice a kterým smìrem vede – buï na východ, nebo na západ… Èemu nerozumíš? Pøece je to jasný jako facka. Jedeme do Kenoshy. Mìsto le¾í na východì státu a my pojedeme po èísle 69 se šipkou na EAST.
Nesmíme prostì uhnout ani na 69 – jih, ani na 69 – sever, proto¾e obì silnice vedou do úplnì jiných mìst. Smìrovky oznaèující nejbli¾ší mìsto s poètem mil nebo odboèku na nìjakou vesnièku, s tím se zde nesetkáš. Kompas? Jó, byl by mo¾ná dobrý, ale jak pozdìji zjistíš, èastokrát by tì to odvedlo úplnì jinám. Napøíklad znaèka, upozoròující tì pøed køi¾ovatkou, ¾e silnice èíslo šedesát devìt vede rovnì na východ a souèasnì vlevo na sever, vùbec nemusí odpovídat kompasu. Ta, co je oznaèená jako cesta na sever, se ke skuteènému severu stoèí tøeba a¾ po deseti mílích. Zde potøebuješ hlavnì mapu a pokud mo¾no spolujezdce, který se v ní vyzná, co¾ v našem pøípadì jsi ty, a ten tì navádí na správný smìr. Kdy¾ jedu sama, tak si obèas zastavím, nastuduji další úsek cesty, a kdy¾ zabloudím, zase se vrátím – NO PROBLEM.”
Tìch dopravních znaèek je, na evropské pomìry, opravdu málo. Pár pøíkazových, z toho pìt v èerveno-èerném provedení (Dej pøednost, Stop, Zákaz vjezdu do jednosmìrky, Zákaz parkování, Zákaz odboèení vlevo – se zákazem odboèení vpravo jsem se nesetkal. Dále pøikázané smìry k objetí èi odboèení a povolená maximální rychlost. Pár znaèek výstra¾ných v ¾luto-èerném provedení, modro-bílá s mezinárodním oznaèením pro nemocnici a ve stejném barevném provedení dopravní znaèka navádìjící invalidní øidièe k vyhrazeným parkovacím místùm. A nesmím zapomenout na znaèky upozoròující na práci na silnici. Víc jak tøicet jich nebude. A dopravní pøedpisy, které zaèáteèník musí vstøebat, jsou v tenké bro¾urce, která vèetnì zobrazení rùzného øešení køi¾ovatek a vysvìtlivek ke všem dopravním znaèkám, má tøicet pìt stran.
Tak teï s mapou na klínì a pouèen ze základních dopravních pøedpisù jsem se mohl vìnovat ubíhající krajinì. Navštívíte-li jeden ze státù USA, nemù¾ete si z tìchto nabytých dojmù vytváøet pøedstavu ani o zákonech, ani o pøírodních krásách celých Spojených státù. Pakli¾e se ve svém vyprávìní zmiòuji o Americe, mám na mysli v¾dy jen a jen stát Wisconsin. Tì¾ko by asi Amerièan, který navštíví Èeskou republiku, mohl vyprávìt o celé Evropì. Pøesto však po tøímìsíèním pobytu, by» v jednom státì, lze si udìlat globální pøedstavu o ¾ivotní úrovni, dopravì, školství, socialní úrovni, zdravotnictví – prostì o celkovém zpùsobu ¾ivota Amerièanù, s drobnými, spíš s kosmetickými úpravami zákonù v jednotlivých státech.
Po ujetí asi padesáti mílí jsem u¾ musel ventilovat hlasitì své první dojmy. Nemohl jsem je v sobì u¾ déle dr¾et. Vše bylo pro mì velmi pøekvapivé a tolik mi to pøipomínalo naši republiku, ¾e ze mì pøímo bez zábran vypadlo: “Proè jsem jezdil takovou dálku, kdy¾ je to zde stejné jako u nás..?” Sestøièky, by» jen na okam¾ik, se toto mé konstatování trochu dotklo. Chtìla se pochlubit krásami zemì, která je ji¾ nyní jejím druhým domovem. Chtìla slyšet chválu na tuto zemi. Byla pøipravena vysvìtlovat všechny rozdíly, na které se zeptám, aby mohla vyzvednout pøednosti Ameriky.
Rozdílù jsem s pøibývajícími dny pobytu nacházel dost, ale tìch pøedností u¾ nebylo tolik, kolik si jich sestra po tøicetiletém odlouèení z vlasti pamatovala. Okresní silnice (ne takové jaké jsem znal z amerických filmù) kopírující èlenitou krajinu, hospodáøské usedlosti, pole støídající se s lesními porosty, jezera obklopená chatami, obèas malá obèerstvení typu Mc Donalds nebo KFC, sem tam špatnì ošetøované pøíkopy a i ty døevìné sloupy s elektrickým vedením podél silnic – vše mi velice silnì pøipomínalo domov. Aby se mohl èlovìk nechat unášet vidinou domova, musí samozøejmì pøimhouøit trochu oèi a provést menší redukce. Krajina, by» èlenitá jako u nás, postrádá v lesních porostech jehliènaté stromy, farmy jsou umístìny mimo obce, uprostøed pozemkù, které k té ka¾dé patøí a vyznaèují se ji¾ z daleka viditelnými sily. V nich je ukládána pøedevším kukuøice. Chaty kolem jezer jsou ve skuteènosti americké rodinné domky, u kterých kotví poslední modely motorových èlunù. Nabídku rychlého obèerstvení poskytuje velké mno¾ství rùzných firem kopírujících pøevá¾nì stylem prodeje Mc Donalda, soustøeïujících se pøedevším u velkých køi¾ovatek v obcích. Osobní auta, se kterými se potkáváte, jsou pøevá¾nì americké výroby, velká a pohodlná, poslední novinky automobilového prùmyslu i vozidla muzeální, v dezolátním stavu, kterým by u nás bylo odebráno osvìdèení k provozu. Nakonec jsme se se sestrou shodli, ¾e krajina státu Wisconsin je svou èlenitostí a porostem opravdu krásná, pøipomínající z velké èásti naši rodnou vlast.