Ètyøicet rokù s Raškou
Pozn. redakce: Jako vzpomínku na velkého sportovce a dobrého èlovìka opakujeme rozhovor Hany Juraèákové.
Ve Frenštátì pod Horeèkami stojí úpravný domeèek alpského stylu. V jeho obývacím pokoji byste ani nepoznali, kdo zde ¾ije. Staèí se však podívat do vitríny. Jsou zde ulo¾eny pravé poklady, které nikoho nenechají na pochybách. Je zde tmavìmodrá sklenìná plastika, snad pøedstavuje oblohu na ní¾ se mnohokrát zobrazila elegantní postava „ly¾aøe století“, další plastika nám sdìluje, ¾e zde bydlí i „osobnost století“ a k tìmto dvìma vzácnostem se dru¾í ještì Cena Emila Zátopka. Ve vedlejším pokoji to však vypadá docela jinak. je doslova vylo¾en cenami, poháry, vázami a zde, mezi rùznými jinými trofejemi visí na zdi další dokument: Dne 21. bøezna 1968 bylo frenštátskému rodáku Jiøímu Raškovi udìleno èestné obèanství. Tak ocenilo mìsto zlatou a støíbrnou olympijskou medaili, které v únoru toho roku pøiputovaly do mìsta s jejich majitelem, který byl v té dobì ji¾ nositelem zlaté a støíbrné medaile z Mistrovství svìta.
Sejít se na kousek povídání s tak významnou osobností našeho kraje nará¾elo stále na nìjaké pøeká¾ky, proto¾e Jiøí Raška i teï je stále „v luftì“, i kdy¾ u¾ dávno neskáèe, a tak jsme se sešly s jeho man¾elkou Vìrou a povídaly si o tom, jaký je ¾ivot s významným mu¾em.
„To byla tenkrát velká sláva. Na námìstí byly davy lidí, všichni ho radostnì vítali. I já jsem byla velmi š»astná. Jeho maminka radostí poøád plakala. Víte, nemìla lehký ¾ivot. Man¾elùv tatínek zemøel kdy¾ Jiøímu bylo, myslím, deset let a ona se musela starat o dìti sama. I já jsem dìcka vychovala vlastnì sama. Vzala jsem si Jiøího, ale ten byl doslova "poøád v luftì“.
Povìzte nám nìco o vašem spoleèném ¾ivotì
Kdy¾ jsme se vzali v roce 1963, nemìli jsme ve Frenštátì kde bydlet, tak jsem byla s malou Vìrkou doma v Kralupech, ne¾ se pro nás uvolnila malá svìtnièka v Raškovic domku, kde jsme se tísnili tøi roky. Kdy¾ byl Jiøí na Mistrovství svìta v Oslo ètvrtý, Národní výbor mu pøislíbil byt, ale stejnì jsme museli ještì dlouho èekat, a¾ se nìjaký uvolnil. Domek na Horeèkách jsme zaèali stavìt v roce 1984. Dìlali jsme všechno sami s kamarády, kteøí nám pomáhali za jídlo. Všichni jsme se moc nadøeli, já sama s klukem - tehdy 17ti letým Jirkou, jsme namíchali všechnu maltu na celou hrubou stavbu sami. Pìt let jsme stavìli, døeli o sobotách a nedìlích. Man¾el Jiøí, to u¾ dìlal trenéra mladých skokanù, v¾dycky na skok pøijel, naøídil, co se má udìlat a my jsme pracovali. Pùjèku splácíme ještì teï. Man¾el øíká, ¾e kdyby byl tak úspìšný dnes, nemuseli bychom si ani pùjèovat.
Pøed svatbou jsem man¾ela skákat nevidìla a na závody jsem s ním jezdila a¾ kdy¾ jsme se vzali a to jenom obèas, proto¾e Vìruška byla velice slabounká, mìla jenom kilo a pùl kdy¾ se narodila a vidíte, teï má sama tøi dìti. Jirka pøišel na svìt 10. prosince 1967 a Olympiáda byla v únoru 1968. Tak¾e i on u¾ vítal tatínka jako olympijského vítìze ve Frenštátì na námìstí.
Jiøí byl v¾dycky starostlivý táta a dìti mìl moc rád i kdy¾ na nì mìl jen málo èasu. Nikdy nezapomnìl pøivést dárky, obvykle to, co u nás obchodech tehdy nebylo.
Dìti si ani neuvìdomovaly, ¾e tatínek je významný èlovìk, kdy¾ býval doma tak zøídka. Vìrka se ho dokonce jednu dobu velice bála. V¾dycky pøijí¾dìl jen na dva dny, já jsem mu všechno kartáèem ve vanì vyprala, on se sbalil a odjel. O volných nedìlích ale s námi chodil na procházky, s koèárkem po Horeèkách i na Pustevny s ním vyjel.
Paní Vìra pracovala celý ¾ivot v MEZu. Nastupovala v¾dy hned po mateøské, tak¾e jesle, školka, výchova dìtí, domácnost, to vše bylo hlavnì její povinností, proto¾e táta byl poøád "v luftì". V MEZu pracoval i Jiøí Raška a odtud odešel i do dùchodu. Nikdy nemìl ¾ádnou úlevu. Odpracoval si svých 8 hodin a teprve pak šel trénovat a tréninky byly opravdu tvrdé.
Platy byly tehdy malé a skákání také stálo peníze. Závodil šestnáct let. Sportovat zaèal ve tøinácti, nejdøíve sjezdaøil, jezdil na koni, hrál kopanou a hokej. Ke skokùm jej pøivedl jeho bratranec. Cesta k úspìchùm byla drsná, plná velké píle a odhodlání. Jiøí Raška po ní kráèel k úspìchùm a jeho ¾ena zùstávala doma s hlavou plnou starostí a nìkdy i strachem.
„Kdy¾ jsem nìkdy jela za Jiøím na závody, tak to se ani nedá popsat ten strach, který jsem mìla. Jakmile se objevil na nájezdu v prsou se mi nìco sevøelo a povolilo to, a¾ kdy¾ doskoèil. Byl to takový zajímavý strach. Na štìstí Jirka moc nepadal, ale úrazy ovšem mìl. Operovali mu obì kolena, jednou, kdy¾ jim nìkdo ve Špindlu nastrkal na dojezd nìjaké dráty.
A co dìti?
Strachovala jsem se také o syna Jiøího, který pøevzal ¾ezlo po otci, ale nebyl tak úspìšný. I vnuk Honza skáèe. A kdy¾ jsem u tìch vnouèat, máme jich pìt, všichni jsou naší chloubou, od nejstarší Veroniky, které je u¾ dvacet, a¾ po šestiletou Barunku.
Bývalý skokan na ly¾ích a trenér Josef Skrbek, býval u nás èastým hostem. Šil pro kluky speciální šponovky a pozdìji moderní kombinézy z elastického materiálu. Byl velmi obìtavý a skokanské kluky miloval. Všude s nimi jezdil a èasto za nì platil, proto¾e tenkrát ze sportovcù ¾ádný moc penìz nemìl .
Jiøí je hrdinou knihy Oty Pavla „Pohádka o Raškovi“. Komu se v èase prvního vydání knihy mohlo stát, ¾e bude „popsán“ za ¾iva? Jiøímu ano. Otu Pavla jsem nikdy nevidìla. Setkávali se s Jiøím v Praze. Byla jsem potìšena, kdy¾ se mi kniha dostala do ruky a ještì vìtší radost jsem pro¾ívala s man¾elem, kdy¾ jsme byli pozváni na otevøení muzea Oty Pavla v Buštìhradu. Darovali mu všechny knihy, které Ota Pavel napsal.
Jiøí jezdil neustále po svìtì, byl skuteèný sportovní hrdina. Proto¾e skákal dobøe, ze svìta vozil domù trofeje a to tolik, ¾e jsou jimi zaplnìny nejen stìny pokojíku, ale ještì jsou uchovávány po celém domì.
Vìøte mi, ¾e dvakrát do roka to pulíruju - na Vánoce a Velikonoce po celé tøi dny. A¾ vloni jsem mu všechno vynesla na balkón, aby si to vyleštil sám. Sedìl, leštil a brblal, ¾e to nejde. A já mu øíkala, aspoò teï víš, kolik mi ta tvoje vítìzství dala práce!
A Jiøí Raška pøi tom leštìní mo¾ná pøemýšlel o svém štìstí, které bylo slo¾eno z odvahy a práce.
Ètyøicet rokù se nedá shrnout do nìkolika øádkù, nebylo Vám nìkdy líto, ¾e jste poøád sama?
„Já jsem si na to od zaèátku man¾elství zvykla a dnes, kdy¾ je déle doma, tak mu øíkám, aby u¾ nìkam šel. On by toti¾ doma stejnì nevydr¾el. Ráno chodí na mùstek a veèer se vrací. Nìkdy nepøijde ani na jídlo. A tak i dnes vyøizuji všechno sama. On je „v luftì“ a já po zemi jezdím na kole. Ale Jiøího mám ráda a nikdy bych náš spoleèný ¾ivot za jiný nemìnila, ani ten nádherný kraj, do kterého mne pøed lety pøivedl. Mám ráda i hory kolem sebe, vyrostly tady naše dìti a rostou tady i naše vnouèata.
O tom, jak se ¾ije s olympijským vítìzem, mistrem svìta, ly¾aøem a osobností 20. století si s paní Vìrou Raškovou povídala Hana Juraèáková.