Leden, první mìsíc v novém roce
Je leden, první mìsíc v novém roce, je první tedy dùle¾itý. Jistì ne všichni lidé poèítají leden tak dùle¾itý, ale naše rodina, tedy zejména my s man¾elem si ledna vá¾íme.
Právì toti¾ 3. ledna roku1960 byla nedìle, ale jak se tehdy rùznì pøehazovaly pracovní dny, tato nedìle se stala dnem všedním. Ano, opìt pro nás to nebyl „všední“ den, byl to náš svatební den. Nejdøíve jak byla tehdy povinnost, jsme byli oddáni na staromìstské radnici a potom pøes námìstí jsme jeli na tu pravou svatbu do kostela sv. Jakuba. Uprostøed námìstí proti nám najednou vyšla z Dlouhé ulice celá øada kominíkù a navíc zaèalo ještì trochu pršet.
Proto jsme tedy mohli v tomto lednu 2020 oslavit diamantové výroèí naší svatby, opravdu celých šedesát let. Ano, kominíci a déš», nebo ¾e snad ještì nìco víc? Docela urèitì.
Kdy¾ jsme byli man¾elé ji¾ 30 let v roce 1990, ¾ili jsme ji¾ v Austrálii více jak 20 let. Do podniku, kde mùj man¾el ji¾ dlouhou dobu pracoval, pøišel právì koncem tohoto roku nový hlavní ekonom, Arthur. Velice si s man¾elem hned rozumìli. Po svátcích si popøáli vše nejlepší do nového roku a nový kolega man¾elovi svìøil, ¾e budou s man¾elkou 3. ledna slavit dvacáté výroèí jejich svatby.
Nikdy jsem nevìøila na náhody. Naši pøátelé, rodilí Australané mìli svatbu pøesnì deset let po nás. My v Èechách a oni v Austrálii.
Od toho roku slavíme naše výroèí v¾dy spoleènì.
Zatím jsme museli vynechat jen jednou, bylo to v roce 1994, kdy byly velké po¾áry buše.
Letos na to velké výroèí jsou po¾áry ještì daleko horší a tam kde oni ¾ijí je právì ta jedna z nejhorších oblastí.
Mìsto se jmenuje Bargo a je od nás vzdálené 160 kilometrù. Jednou asi pøed tøemi týdny museli dùm opustit a kdy¾ se potom mohli vrátit, dùm byl v poøádku, ale dvì gará¾e, vše co v nich bylo a ještì traktor naprosto vyhoøelé a právì tak buš daleko dokola kolem nich.
Zaèali jsme se smiøovat s tím, ¾e nebudou moci dlouhou a nebezpeènou cestu k nám vykonat, proto¾e bohu¾el já bych k nim nedojela i kdy¾ man¾el by mì tam rád dovezl.
Ale pøátelé jsou pøátelé, nejen ¾e jsou znaènì mladší ne¾ my, ale po¾áry kolem nich se pøece jen uklidnili a tak témìø na poslední den hlásili, ¾e pøijedou na oslavu k nám.
Cesta jim trvala celé dvì a pùl hodiny, ale dorazili vèas k obìdu a mìli jsme ještì mo¾nost v klidu pøipít šampaòským a pojíst nìco sladkého.
Pak jsme ji¾ jen velmi napjatì èekali na zprávu, ¾e dojeli domù v poøádku a kolem nich není další oheò.