Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Èorgašnjárga aneb Støípky pozorování z pùltøetího domova (1/2)
 
Dostala se mi tuhle do rukou dojímavá kní¾ka o návratech k domovu… no dobøe, øíkám si, odkládaje èetbu, ale ke kterému? Blahoslavení lidé, kteøí nikdy nemuseli nebo ani nechtìli opustit zemi svého zrodu; tìm staèí domov jeden. My exulanti a emigranti máme domovy dva, a jak èas jde, je èím dál ménì zøejmé, který je vlastnì ten hlavní. A hlásím, ¾e mnì se udìlaly domovy ne-li tøi, tedy aspoò pùl tøetího. Nebo» co jiného je domov ne¾ pocit, by» i tì¾ko definovatelný: zakoøenìní v dùvìrnì známém prostøedí, v domácké útulnosti, i zase nostalgie, hledí-li èlovìk, jak jeho domov mizí za obzorem.

Zase stojím – dávno jsem nechal poèítání, pokolikáté u¾ – na palubì pøevozního korábu, ze švédského bøehu zbývá šedavý prou¾ek na obzoru, a já bych se mìl tìšit: vracím se pøece domù, nebo pøinejmenším do svého domova è. 2. Jen¾e místo tìšení se mi dìlá v duši divný smutek, touha po návratu…

Víc ne¾ osmdesát zemí svìta mi u¾ bylo dopøáno poznat, pojmout k nim vìtší èi menší, v jednom nebo dvou pøípadech vùbec ¾ádnou sympatii, proè jen odjezdy a zase návraty do Švédska ve mnì vzbuzují pocity, jaké nále¾í domovu? Nevím. Snad pro tichou, pøívìtivou krásu té zemì, pro šíøi lesù a jezer, vesnièky a samoty èervených domeèkù s bílými okenními rámy, nad nì¾ není nic švédštìjšího. Snad pro lidi trochu zamlklé, ale pøátelské a bezelstné a¾ k nevíøe, mezi nimi¾ se cítím… abych pravdu dìl, lépe ne¾ doma; na rozdíl od obou svých domovù nemusím na ka¾dém kroku èíhat, nechystá-li se mì nìkdo obalamutit nebo rovnou okrást. Tak asi dal bezpoèet krátkých i delších pobytù vzniknout hluboké náklonnosti, a z náklonnosti vyklíèil pocit polovièního domova. Snad také, ¾e mì se Švédskem spojuje rodinná sága: odvozuje pùvod našeho jména od švédského ¾oldnéøe jménem Fribort, jen¾ ve válkách tøicetiletých, zahodiv svou mušketu do ¾ita, usídlil se v obci Moravièanech poblí¾ Litovle. Co¾ by mohlo být; vypátral jsem osamìlý dvorec Fribo v jihošvédském Värendu, krajinì ság, tamodtud mohl ten ¾oldnéøský pradìdeèek pocházet. Nebo proè jinak bych cítil ten zvláštní stesk a touhu po shledání poka¾dé, kdy¾ se švédský bøeh ztrácí z dohledu? U jiných zemí, jakkoli sympatických, se mi to nedìje. Tak¾e opravdu domov? Asi ne úplnì. Ale cítím, ¾e se jím velmi dobøe mohl stát, kdyby mnou exilový vítr zatoèil jinak.

 

Onoho roku 2008 mi pro toulky Skandinávií vybylo o nìco víc èasu ne¾ obvykle, i rozhodl jsem se rozbìhnout tak daleko k severu, jak se mi bìhem mé vandrovnické kariéry dosud nepodaøilo: a¾ tam, kde Evropa vybíhá nejzazším výbì¾kem do polárních moøí, na poloostrov Nordkinn. Mnohem populárnìjší Nordkap, mimochodem u¾ zdárnì zdegenerovavší v turisticko-kšeftovní hem¾ištì, si toti¾ nárok na titul nejzazšího výbì¾ku èinit nemù¾e; nele¾í» na evropské pevninì, nýbr¾ na ostrovì Osada Näätämö. Oba mysy nále¾í k Norsku, i zkoumám, zda také ono se mi ozývá pocitem domova… no, tak trochu. Asi tým¾ jako celá civilizaèní oblast zvaná Západ, se zvláštním pøihlédnutím ke Skandinávii. Víc ne, snad ¾e odtud nepocházel ¾ádný ¾oldnéøský pradìdeèek, to struna v duši bezpeènì pozná. Zato je Norsko, jak mohu po více ne¾ šedesáti letech potloukání touto kropenatou planetou zodpovìdnì prohlásit, nejkrásnìjší konèinou svìta ve smyslu mohutné, mnohdy drsné, dramatické krásy z jednoho konce na druhý, bez místeèka nevýrazného nebo dokonce nudného. Snad ctìného ètenáøe nezklamu, nabídnu-li mu hrst lupínkù severského lišejníku v podobì všelijakých dojmù, pozorování a jiného pøemyšlování. On toti¾ i takový svìtlounce zelený, rozliènì zprohýbaný sobí lišejník dovede být v harmonii nordické pøírody krásný.
 
* * *


 
Osada Näätämö sestává z  benzinové pumpy, nìkolika porozházených domkù a dvou oèividnì pøedimenzovaných samoobsluh: takový ¾e je nákupní chtíè té hrstky zdejších obyvatel? Nu, není; je Näätämö obec sice finská, ale tìsnì u norské hranice le¾ící, co¾ ten nepomìr vysvìtluje. Norské království je ze všech evropských království i nekrálovství konèina s odstupem nejdra¾ší, i vyplatí se ka¾dému Norovi jednou za èas navštívit takovou pøíhranièní sámošku a bohatýrsky nakoupit. Platí se v ní dvojí mìnou: eurem – je Finsko jedinou severskou zemí, je¾, nehledíc na svou národní identitu, zavedla toto kosmopolitní platidlo – a norskou korunou, jí¾ bylo tím èasem do eura osm a nìco. Vzpomínám si na ty poplachy u nás v Nìmecku, je¾ euru pøedcházely: všechno bude dra¾ší! Euro – teuro! A hle, nejdra¾šími zemìmi Evropy jsou právì ty, které si ubránily svou mìnovou identitu. Nicménì bych v pøípadì Norska neskuhral pøíliš, ještì uvedu proè. Horší je, ¾e se chystáme pøejet hranici, a já nemám z norské mìny v kapse ani øre. Snad bude na norské stranì nìjaká smìnárna… no, není. Bankomat prý najdeme v Kirkeness, nìjakých padesát kilometrù dál k východu, hlásí ponìkud nejistì norský finanèní strá¾ce. K východu… vlastnì jsme mìli namíøeno opaèným smìrem. Ale kvùli tìm korunám…
 

Kirkeness. Mìsto na konci svìta, nebo pøinejmenším na konci evropského, beze všech víz, šacování a jiného sekýrování navštívitelného svìta. Dál ukazuje smìrovka u¾ jen Murmansk, ten ale do nìj navzdory všem šmajchlovným frázièkám nepatøí. Jak¾ ještì uvidíme. Jinak je Kirkeness mìsto seversky úhledné, poloha tìsnì pod sedmdesátou rovnobì¾kou by napovídala nìco arkticky zimavého, ale srpnové sluníèko pìknì svítí – musíme vìdìt, ¾e srpen se v tìchto polohách u¾ poèítá k podzimu – je docela teplo, i mohu jít zkasírovat bankomat o tìch pár tisícovek jen tak, v košili. Tím by to bylo vyøízeno a mohli bychom se obrátit zpátky… ale pokukuji po své choti, vybíhá Norsko takovým ocáskem ještì dál k východu a k jihu, kdy¾ u¾ jsme tady, nepodíváme se tam? Ocásek se nazývá Pasvikdalen a je ho kolem 140 km, jako z Prahy do Budìjic, no, pìkný ocásek. Ale v širých rozlohách za polárním kruhem platí jiné míry ne¾ v hustì osídlené støední Evropì. Cho» je vìtší dobrodru¾ka, ne¾ by se zdálo, a souhlasí bez odporu; i uká¾e se, ¾e ocásek Pasvikdalen je kus krajiny náramnì pìkné. Lesnaté vršky do nedohledna všech svìtových stran, øetìz jezer jako modrých perlièek na šòùrce peøejnaté øeky, tu a tam selský dvùr, ètvereèek louky s balíky sklizeného sena… a ty lesy tam za jezerem, to u¾ je Rusko. Pøipomene se èlovìku,  i kdyby nechtìl: velká modrá tabule u silnice ohlašuje zónu jakýchsi restrikcí, a norský, finský, anglický i ruský text detailnì rozvádí, co všechno se tady nesmí: jest zapovìzeno pøekraèovat ruskou hranici. Rovnì¾ tak navazovat kontakty pøes hranièní èáru je trestné, kdyby se nìkomu zachtìlo dru¾by. A co¾ teprve fotografování ruských vojákù, kdyby nìkterý vylezl z toho houští, a vojenských zaøízení teprve. Vùbec je fotografování v dohledu ruského bøehu podezøelá zábava: kdo by se jí chtìl oddávat, nesmí pou¾ívat teleobjektivu s èoèkou pøes 200 milimetrù prùmìru, rovnì¾ je pøísnì zapovìzeno fotografovat z trojno¾ky. A jiných takových vìcí více.
 

Jaképak to opièárny jsem tady svìdkem? Nìjak mi neladí s demokratickým, seversky liberálním Norskem. Osada Holmfoss le¾í na jezerním výbì¾ku, ruský bøeh co by ruèním granátem nadvakrát dohodil, a krajina i bez všech modrých tabulí pìkná, pøírodnì malebná; i fotografuji s chutí, pøemýšleje, zda bych byl uvr¾en do ¾aláøe, kdybych si fo»áèek postavil na trojno¾ku, ještì ¾e ji s sebou nemám. Ani ¾ádný zbrojnoš se za vodou neukazuje, s ním¾ bych navázal nezákonnou dru¾bu, o váleèných zaøízeních nemluvì, tak¾e… nesmysl? Pozùstatek bdìlosti z dob studené války? Bdìlosti vynucené, dlu¾no dodat, kterou na sebe vlídní Norové jaká¾ pomoc vzali, aby byl podezíravý soused ukonejšen a dal pokoj s poøád nìjakými ¾ádostmi a nároky? Jen¾e modrá cedule nevypadá staøe a od pádu rudé øíše ubìhlo bezmála  dvacet let; znamená to, ¾e se toho navzdory všem perestrojkám tak moc nezmìnilo? Car nebo Stalin, Gorbaèov nebo Putin, bolševik nebo øízený demokrat, ale Rusko je poøád Rusko? Obr na hlinìných nohou, ale nedùvìøivý, roztahovaèný, kdekomu své nároky i své strachy vnucující? Naštìstí Norsko vèetnì ocásku Pasvikdalen nikdy ani cípkem nenále¾elo k carské øíši, to by teï asi ruské ¾ádosti obsahovaly nìco víc ne¾ zákaz fo»áèku na trojno¾ce. Snad by si západní státníci mìli zajet k modré ceduli, ne¾ zaènou o nezbytném partnerství hovoøit, plány nadìjné spolupráce spøádat. Mo¾ná by pochopili, o èem u¾ náš Karel Havlíèek vìdìl své: ¾e kdo chce o politice ruského cára dobré ponìtí míti, musí si pøedevším jiným pomysliti, ¾e ještì jak¾iv nikdo z ní nic dobrého nezakusil, ¾e tato politika u sebe zaèíná a u sebe konèí a pøi všem jen sebe na zøeteli má, a ¾e komu pomáhá, o toho také ji¾ smýšlí.

Jaká pravda! Tolikrát osvìdèená, ale dodnes nerada na vìdomí braná! Ty lesy za jezerní ú¾inou, celý ten pruh zemì a¾ k polárnímu moøi není ruský odjak¾iva; a¾ do války, zvané Zimní, nále¾íval k Finsku. Jen¾e ruský cár, tehdy právì jakýsi Stalin, o Finsku také smýšlel, a kdy¾ po mnoha porá¾kách a ostudách v té zimní válce pøece jen Finy pøemohl, ukrouhl si z jejich zemì ètvrtinu vèetnì prou¾ku podél norské hranice. To proto, øíká se, ¾e mìl zálusk na tamní bohatá lo¾iska niklu. Nevím, jestli je to celá pravda; spíš bych øekl, ¾e si ruský cár rád pøikrouhne od kohokoliv cokoliv, s niklem nebo bez niklu, hlavnì ¾e je širá ma» rodnaja zase o ocásek šiøejší. Nicménì mapa ukazuje v ruském zázemí mìsto Nikel – døíve Kolosjoki, jako u¾ je vùbec mapa tìch míst plná finských jmen a¾ po samotný poloostrov Peèenga alias Petsamo. Mìsto Nikel odnikud vidìt není, tak vysoko jeho paneláky nedosahují, jen se ohlašuje rmutnými oblaky jedovatého èmoudu, jak u¾ tak nále¾í k bezohlednému hutnìní niklové rudy. Tak ruský cár dosáhl kromì té územní pejchy i jednoho pozoruhodného rekordu: staèivši svým jedovatým dechem vyhubit všechno a¾ do té travièky, øadí se okolí mìsta Nikel k nejzoufalejším, nejzamoøenìjším industriálním pouštím svìta. Jednal zrovna v tìch dnech americký president Obama s nezbytnými ruskými partnery o otázkách záchrany svìtového klimatu… no, pomáhej¾ mu v té snaze Pámbu. Mo¾ná by si mìl najít mezi státnickými starostmi minutku a pøeèíst si, co o ruském partnerství píše Havlíèek.

 
* * *
 

U osady Ifjord odboèuje pìkná nová silnice k poloostrovu Nordkinnnhalvøya, po laponsku – nìjací pøíslušníci toho zanikajícího etnika tam prý ¾ijí – Èorgašnjárga. Ale k tomu tématu se ještì vrátím. Zatím je hlavnì znát, jak se krajina ka¾dou pùlí rovnobì¾ky mìní a pøísní: ocásek Pasvikdalen na 69°30´ severní šíøky se ještì utápìl v huòatých, vesmìs borových lesích; za Ifjordem na 70° borovice mizí, vystøídány nízkou bøezovou tundrou, o další pùl rovnobì¾ky severnìji u¾ jen skály a voda, voda a skály, jezírka a bystøiny, úzké fjordy, z bo¾ích stvoøení stádeèka polokrotkých sobù. Nejvíc mì ale fascinuje, jak je celá ta zdánlivì neú¾ivná pustina obydlená, pøinejmenším podél pobøe¾í. Ještì krátce pøed majákem, ozaèujícím definitivní konec pevniny (71°05´33´´) se k moøskému bøehu pøimyká mìsteèko Gamvik, ¾ivé, rušné, dìti si hrají, lidé se ubírají za svými zále¾itostmi, obèas prokráèí sob, k tomu malý pøístav, i nìjaký drobný prùmysl je znát, na návrší nad mìstem kostel jako hrom. Oáza lidského ¾ivota, ne turistická atrakce, ani horko tì¾ko udr¾ované muzeum stavu u¾ velmi minulého, jak na takových ztracených vartách bývá. A za mìsteèkem pøistávací dráha místního letištì; ka¾dá osada této výspy èlovìèenství má po jednom. Jak také jinak; u¾ v øíjnu uzavøe pøístupovou silnici závora, po norsku vegbom, sjízdnost se obnoví a¾ nìkdy v kvìtnu, kdy lze èekat, ¾e sejde sníh. Nevím, byl-li bych schopný vést takový ¾ivot, v uzavøení na konci svìta, v zimních tmách a mrazech. Nebo snad schopný ano, ochotný… no, radìji ne. Na to se u¾ èlovìk musí narodit Norem, pøípadnì Laponcem. 

Vlastnì, kdy¾ si tak vzpomínám, je v celém severním Norsku nápadnì málo skuteèné pustiny, nemine kilometr, aby nìkde nestála osada, mìsteèko, volnì roztroušené samoty. A kde jich není, aspoò víkendové chaty; jest zaznamenati, ¾e v punktu chataøení pøekonávají Skandinávci i chataøskou vášeò èeskou. Lze mít pro ten jev pochopení; jen do Osla mìøí cesta – kdy¾ ji zrovna nepøetíná vegbom – pùltøetího tisíce nikterak rychlých kilometrù; za sluncem evropského jihu je pak tøeba urazit tou¾ vzdálenost ještì jednou. Výsledkem èeho¾ je, ¾e se obyvatel severního Norska vydává za ji¾ním teplem jen výjimeènì, dávaje pøednost své chatì. Chci mu pøièíst k dobru, ¾e si nemusí, kdyby èert na koze jezdil, dovézt zadek a¾ pøed práh; chata je vysoko na skále nebo daleko u jezírka, ale Nor zaparkuje auto, nalo¾í si na høbet obrovský ranec, popadne do ruky udici, a ubírá se ke své boudièce pøes skály a koøání pìšky. Co¾ oceòuji, tøeba¾e se mi zachatování krajiny zvláš» nezamlouvá ani tady.

 

Je to obdivuhodné. Finský i švédský sever se vylidòuje, kdy¾ zrovna nejsou po ruce turisté, aby jej zaplnili, ale Norska jako by se ta potí¾ netkla. U¾ ty selské dvory v Pasvikdalen, kdy¾ tak o tom pøemýšlím: kousek louky, pár balíkù sena, houf kravièek… to ¾e staèí vyprodukovat všechen ten nepøehlédnutelný blahobyt, úhledný dùm, u nìj terénní auto nebo dvì, na jezeøe motorová loïka… Nu, nestaèilo by; to u¾ musí pøispìchat norský stát s nìjakou tou subvencí, podle všeho ne malou. A podpoøit drobný prùmysl v takovém Gamviku musí, a podniknout sto a jeden nenápadný, ale pìknì nákladný krok k tomu, aby se z území za polárním kruhem nestala krajina sice krásná, ale liduprázdná. Ona toti¾ pøíroda dovede vytvoøit drsnou, neuèesanou krásu divoèiny; ale musí pøijít èlovìk se svým dílem, aby z ní udìlal krajinu malebnou, drobnokresebnì pùvabnou. Pakli ovšem má v tìle pøíslušnou dávku vkusu a smyslu pro starobylý svéráz, ale to Skandinávci mají. A jestli jsem se tím dostal k zdroji norské drahoty – udr¾ování obydlenosti nejzazších výsep zemì a¾ po samotný Nordkinn hrábne daòovému poplatníku hluboko do kapsy – vyhlašuji pro ni tímto své pochopení.

Pokraèování pøíštì
(Upraveno podle Nového Polygonu)
Ludìk Frýbort
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 04.11.2019  08:55
 Datum
Jméno
Téma
 04.11.  08:55 Von