Co nesmíme ztratit
Tøicet let jsem vyrùstala a dospívala v Èeskoslovensku a padesát jedna let se usazuji a velmi se sna¾ím dospìt k pocitu domova v Austrálii.
Èas narùstá a vše se mìní v obou zemích.
Èeskoslovensko je nyní Èeská Republika a i s tím novým názvem pøišly ovšem vìci nové. Pro obèany Èeské Republiky nebo Èeska jsou mnohé zmìny jistì vítané. Tak jak jsme tøeba znali Prahu my je dnes ji¾ Praha minulostí.
Minulostí je také Austrálie s kterou jsme se setkali pøed jednapadesáti lety. Všechno je najednou mnohem blí¾. Doprava ve mìstech, nové dálnice i letecká doprava.
Sna¾ili jsme se poznat ten nový domov, je opravdu veliký, velmi zajímavý v mnoha vìcech samozøejmì pro nás naprosto jiný a neèekaný. Nebylo ale tìch let asi dost, stále ještì dosti míst jsme nestihli a nyní bohu¾el víme, ¾e nejspíš také nestihneme. Kdybych ta místa chtìla vypsat byl by to dlouhý seznam.
Seznam míst v Èesku by nebyl o moc kratší. Po devadesátém roce jsme domov navštívili mnohokrát, dokonce také s rodinou a èasem jsme rozhodnì neplýtvali.
Jistì první byla v¾dy Praha. Tam jsme oba s man¾elem vyrùstali, tam se nám také narodil náš syn. Ach tam je tìch nádherných míst nepoèítanì. Prahou se musí procházet, nespìchat, rozhlí¾et se a stále se zastavovat, není nic, co by nestálo za delší vnímání. A to je zatím jenom Praha a kdy¾ se rozjedete do dalších mìst v Èechách a na Moravì, myslíte, ¾e jste nic neminuli, ale minuli, prostì nìjak objeli.
Nechci psát ten seznam, byl by dlouhý, to vidím dosti èasto. Hned to vysvìtlím.
Právì vidím Pekaøovu bránu v Èeském ráji, Moravské Kraslice, zámek ve Vranovì nad Dyjí, jen pár krokù a vidím Znojmo a najednou jsem v Praze. Hradèany a Karlùv most, Sovovy mlýny a za nimi Pra¾ský hrad, Malou stranu a Strahovský klášter, Vltavu a Vyšehrad, Èertovkou konèím a vracím se k poèítaèi abych to zapsala.
Mám sestru v Praze a pøítelkyni Janu v Kunvaldu, obì dvì mnì ka¾dý rok posílají kalendáøe a ty ke mnì potom ka¾dý týden nebo mìsíc mluví, ukazují, toto znáš, ale tady jsi nebyla a nyní lituješ. Ano, lituji, alespoò díky za ty obrázky. Vlastnì moc a moc dìkuji za ty kalendáøe.
A kde máme obrázky z Austrálie ? Všude kolem nás, staèí pohled z pøední verandy do širokého údolí a na kopce plné buše na té druhé stranì. Mám také kalendáøe plné australských kvìtin. Nekvetou všechny celý rok a proto je mám také na kalendáøích. Jsou v nich také velmi dùle¾itá oznámení – kdy zaèínají a konèí školní prázdniny a jiná stejnì dùle¾itá.
Ty australské a èeské kalendáøe si ani trochu nepøeká¾ejí, pìknì se jen doplòují, prostì za tìch 51 let si hezky na sebe zvykly.