Byl svátek matek
Ka¾dá vhodná pøíle¾itost, která mù¾e být dùvodem k tomu, aby se opìt rodina sešla, je pro mì svátkem. Teï naposled to byl skuteèný svátek – svátek matek.
Jako matka našeho syna jsem tam samozøejmì byla, tak jako naše snacha, dnes ji¾ matka tøí dospìlých dìtí a ještì tøí vnouèat, proto¾e její nejstarší dcera je také ji¾ maminkou tøí dìtí.
Naše snacha pøivítala svoji maminku a s tou pøišly její další dcery, samozøejmì také ji¾ maminky a vìtšinou ovšem také babièky.
V téhle velké Èechoaustralské rodinì nás, rodièe našeho syna, všichni oslovují babi a dìdo. Ti nejmladší se to také ji¾ uèí.
Naše vnouèata ještì stále umí øíci slovo babièka. Byly toti¾ dvì – byla“book“ babièka, to byla moje maminka, která jim posílala z Prahy èeské kní¾ky, které jsem jim ve svém neumìlém pøekladu èetla a – biscuit babièka, man¾elova maminka, která ¾ila s námi v Austrálii a pekla jim její vynikající vánoèní cukroví a vanilkové rohlíèky celý rok, proto¾e ty mìla právì vnouèata nejradìji.
Svátek matek nemusí oplývat dobrotami, ale kvìtinami a milými drobnými dárky, kterými se zdùrazòuje ten vztah dìtí k matkám a jim to srdce zahøeje. Kdy¾ se rozhlédnou kolem a vidí své dìti, jejich dìti a všechnu tu drobotinu, je to nejvìtší podìkování, které ¾ivot pøináší.
Bohu¾el se tentokrát nesešla celá rodina, ale bylo nás jen 24, to si mù¾ete na fotografii (klikni do obrázku) spoèítat.
Ka¾dý rok, kdy¾ oslava skonèí a vrátíme se domù, nemohu jinak a musím otevøít starý památník, který mnì rodièe koupili krátce po skonèení války a do kterého první slova vepsala moje maminka.