Pøíhody Pošlýho ®ibøida (7)
Ještì jsem vás neunavil?
Chodil jsem také velmi rád do pøírody. Bylo mnì tam v¾dy nesmírnì krásnì, nejen proto, ¾e neumìla nadávat a vymýšlet si všelijaké posmìšky. Miloval jsem èistý vzduch, bzuèení hmyzu, krásnì zbarvené tøepetající se motýly a vùbec vše ¾ivé, na èem se mohly moje oèi pokochat a z èeho se i upøímnì radovaly.
Rád vzpomínám na jeden vandr, který mìl být pùvodnì ve dvou, ale proto¾e do toho kamarádovi na poslední chvíli pøišla nepøíjemná rodinná zále¾itost, vyrazil jsem tedy sám a za¾il jsem vìci takové, ¾e kdy¾ na nì v souèasné dobì nìkdy vzpomínám, pøipadá mnì to, ¾e jsem si to snad vysnil, ale moc dobøe vím, ¾e ne.
To, ¾e jsem tehdy zabloudil i s mapou v ruce, pro mì moc dobrá reklama sice není, nicménì je to pravda a to, ¾e jsem se prodíral všerùzným porostem, také. Dokonce jsem se dostal do jakési ba¾iny a jen s obtí¾emi hledal malé ostrùvky, abych se zcela neponoøil a v této zoufalé chvíli, kdy pøede mnou zcela jasnì vytanuly scény z filmu Král Šumavy, mì pojednou zachránil mùj sluch, který v urèitých chvílích zachytil jakési tóny a já se instinktivnì vydal oním smìrem a ty jednotlivé hudební variace se po urèité dobì spojily v hudbu a ta mì dovedla a¾ k malému venkovskému høbitovu, kde byl obøad ji¾ v plném proudu a já celý rozradostnìn tím, ¾e jsem opìt v zajetí civilizace, se k nìmu potichu pøidal, abych tím podìkoval nebo¾tíkovi, který mì vyrval ze spárù nepøíjemného ¾ivlu, jen¾ mì zcela promáèel a notnì zašpinil.
Jakýsi neznámý èlovìk, který stál opodál, se na mì podezíravì zadíval, hned jak jsem pøišel, a zjevnì jsem se mu nelíbil, zvláštì pak asi to moje ustrojení hodící se všude mo¾nì jen ne na smuteèní obøad.
Po chvíli pøistoupil ke mnì.
„Vy jste byl v nìjakém pøíbuzenském pomìru?“ a oèima sjel na mé promáèené kalhoty a zablácené kanady.
Já se na nìj podíval co nejupøímnìji a na chvíli se zamyslel, proto¾e jsem si zaèal uvìdomovat svoji trapnou pøítomnost.
„Je mnì ho líto,“ øekl jsem tiše doufaje, ¾e jej tím uklidním.
„Tak to nebyla vaše pøíbuzná!?“ konstatoval a pohrdlivì se na mì zadíval. „Vy se vetøete na pohøeb, špinavý s prominutím jako prase a ani nevíte, ¾e zesnula ¾ena a ne mu¾. Styïte se pane!!“ zvýšil hlas.
„Prosím za prominutí,“ odvìtil jsem polohlasem smíølivì. „Jsem tu pouze náhodou… já toti¾ zabloudil tady nedaleko v jakémsi moèále a sem na tento kopec mì dovedly tyto chmurné tóny a tím mì, dalo by se øíci, zachránily a já chtìl jen vzdát poslední poctu nebo¾tíkovi, i kdy¾ jsem ho neznal, ale mnì v této chvíli velmi pomohl. Omlouvám se, pùjdu pryè, nechtìl jsem…“ a otáèel se k nìmu zády.
Chytil mì za rukáv.
„Kdy¾ je to tak,“ øekl ji¾ tiše, „klidnì zùstaòte,“ dodal a znovu se zaposlouchal do faráøových slov.
A já byl vdìèný a rozhlí¾el se kolem sebe a poprvé v ¾ivotì mì zaujalo toto, jinak tiché, prostøedí. Najednou jsem si povšiml té nevšední upravenosti a zmocnila se mì dosud nepoznaná úcta, která mì zasáhla tak mocnì, ¾e jsem pozdìji zaèal sám vyhledávat podobná místa, abych se mohl znovu vnoøit do tohoto neopakovatelného pocitu, dalo by se øíci, ¾e se pro mì zaèínal stávat opravdu dokonalou drogou.
Onen mu¾, který si mì jako jeden z mála povšiml, se mnì potom pøedstavil a dali jsme se spolu do øeèi. Byl to vnuk té paní, kterou pochovávali, a já byl nakonec pozván i na smuteèní hostinu, kde se sešlo asi tøicet lidí v takovém velkém venkovském stavení a mnì ta trachta pøímo pøipomínala hostinu svatební spojenou s nìjakou velkou zabíjaèkou. Nechybìlo zde vùbec nic, dalo by se dokonce øíci, ¾e zde bylo vše, na co mohl mít èlovìk chu».
A vìøte nebo nevìøte, já se stal hlavní postavou této plaèící spoleènosti.
Ten pán, odhadoval jsem ho tak nìjak pøes tøicet, mì zavedl do koupelny a napustil mnì vanu, donesl mnì jedny šaty a èistou košili a já mohl ty svoje mokré svršky alespoò nechat uschnout.
Kdy¾ mì potom pøivedl mezi ostatní, poplácal mì po rameni.
„Pojïte, pøedstavím vás své truchlící rodinì,“ poznamenal smutnì.
A od té chvíle, co jsem se pøedstavil, nebyla to ani v nejmenším truchlící rodina, ale rodinný rozesmátý spolek, který se bavil témìø a¾ do rána a na právì zasypanou nebo¾ku si z nich ji¾, kromì mì, nikdo nevzpomnìl.
Nebýt tohoto mého jména, byl by mùj ¾ivot zøejmì zcela fádní, ale otcùv nápad mnì ho tak nevšednì sám zpestøoval, a¾ jsem mu byl chvílemi i vdìèný.
Kdy¾ jste vydr¾eli a¾ sem, dovolte mnì ještì jednu malou pøíhodièku a pak u¾ toto své vyznání, k potìše mnohých z vás, rád ukonèím.
Bylo to ještì za soudruha a jednoho dne jsem za¾il velmi ¾ertovný pøíbìh, nebýt ovšem toho jeho drahého konce.
Celkem náhodou jsem se zastavil na ulici Pekaøské na dvì piva a pøedstavte si, ¾e i to v té dobì staèilo, aby vás úøednì prohlásili podnapilým. Já neøídil ¾ádné vozidlo, já jen pøišel na ostrùvek k Fakultní nemocnici, abych zde poèkal na tramvaj. Pøesnì na ten perón, který se potom zanedlouho propadl a nenávratnì v hlubinách brnìnského podzemí zmizela jedna paní spoleènì s nìjakým pánem, kterému se nakonec podaøilo zase vyšplhat zpátky nahoru. Mo¾ná byl nemocný, ale rozhodnì mìl štìstí…
A tam v té tmì plakala dívka, která sedìla na kraji zastávkového stojanu a mì nenapadlo nic lepšího, ne¾ ji zaèít utìšovat. A¾ pøi bli¾ším pohledu jsem zjistil, ¾e je trochu jiné národnosti. Mému srdci však byla blízká svojí lítostí, a tak jsem se k ní pøidal. Pøedstavil jsem se jí, doprovodil její údiv nìkolika dalšími veselými slovy, a ne¾ jsem se staèil nadát, bylo nás tam najednou dohromady asi šest a já vùbec netušil, odkud se ti ostatní mezitím vyrojili a skuteènost, ¾e se mezi sebou bavili velmi podivným jazykem, byla dost na pová¾enou.
Netrvalo to dlouho a stal jsem se støedem jejich pozornosti.
„Øíká ¾e je ®ib¾id,“ ukázala na mì Cikánka a mì se dotklo, ¾e vyslovuje moje jméno zpùsobem, jako já sám ve svých dvou letech.
„Jsem ®ibøid!“ poopravil jsem ji dùraznì.
„To je jedno. Také èudné meno mó¾e ma» len pitomý pojebaný gad¾o!“ osopil se na mì jeden její spoleèník bezdùvodnì a strèil mì do kolejištì.
Zalitoval jsem chvíle, kdy jsem se rozhodl obveselit neznámou dívku, a znovu odhodlanì vstoupil na ostrùvek a odstrèil pro zmìnu já jeho.
Ostatní jen postávali okolo a èekali, jak se situace vyvine.
On taky odskoèil, ovšem na druhou stranu do vozovky, kde se bohu¾el opøel o právì projí¾dìjící auto hlídky VB a rázem bylo nadìláno na pìkný prùšvih. Zbytek této podivné sestavy se vypaøil ještì døíve, ne¾ se soudruzi staèili vymotat ze svého vozu, a na scénì jsme zùstali jen já a ten, co se do mì zaèal bezdùvodnì navá¾et. Ten se jim odrazil od kapoty, a ne¾ se staèil postavit na svoje pøekvapené nohy, u¾ ho jeden dr¾el za køídlo.
„Obèanský prùkaz!“ vmetl mnì jeden uniformovaný i se svojí slinou do mé udivené tváøe. Rychle jsem zašátral v kapse a podal mu jej.
Zálibnì v nìm listoval a, opøený o své slu¾ební ¾lutobílé auto, se jenom pochechtával. Zpoèátku mírnì, ale jeho smích neustále sílil, a¾ se z nìj stal docela obyèejný záchvat.
Je to dobré, pomyslel jsem si, pobavilo ho, jak se jmenuji a jistì na celou vìc docela rád zapomene. Nevypadá na nikoho pomstychtivého, uklidòoval jsem sám sebe v duchu.
„Pojï sem,“ zavolal na toho druhého, který se mezitím vìnoval tomu tmavšímu. Ten na tom byl podstatnì hùøe, proto¾e ¾ádný doklad nevlastnil a veškeré jeho pøíbuzenstvo, které mu alespoò nìjakou toto¾nost mohlo dosvìdèit, se zbabìle rozprchlo, tak¾e toho u¾ si pìknì posadil do auta a šel za svým smìjícím se kolegou.
„Piš,“ øekl ten, co dr¾el mùj obèanský prùkaz.
„®ibøid Pošlý,“ øekl a znovu se nezadr¾itelnì rozchechtal.
„Jak?“ zeptal se jeho kolega nevìøícnì.
„No v¾dy» ti to øíkám jasnì…,“ ale smíchem to nedokázal znovu pøeslabikovat, a tak mu podal moji obèanku. Jen¾e ten druhý se zaèal rozèilovat.
„A jak to mám dìlat zaráz, èíst a ještì zapisovat?! Diktuj,“ osopil se na svého rozesmátého, o jednu hvìzdièku chudšího, spolupracovníka.
„®ibøid Pošlý,“ vykuckal ze sebe koneènì mezi jednotlivými výbuchy smíchu pøíslušník veøejné bezpeènosti. Ten druhý jen nechápavì kroutil hlavou a potom rozhodl.
„Takovou blbost nemù¾u napsat do ¾ádnýho protokolu… je to vùbec pravý?“ zapochyboval a ukázal na kní¾eèku v èervených umìlohmotných deskách, na které vévodil vylisovaný orámovaný dvouocasý lev s hvìzdièkou nad hlavou. „Dej mu dejchnout,“ øekl bezradnì.
No a tak jsem se poprvé seznámil s trubièkou a balónkem. Tak jak se dalo pøedpokládat, trubièka po dvou pivech zezelenala a oni mì také nalo¾ili do auta a pro opilství a následné výtr¾nictví zavezli do Èernovic na záchytnou stanici.
Lékaø, který mì tehdy pøijímal se na mì soucitnì dlouze díval.
„Èlovìèe neš»astný,“ øekl po dlouhé dobì, „kdybych se takhle jmenoval, tak do hospody vùbec nepùjdu a koupím si radìji domù lahvový…,“ a pak nìco zapisoval do pøijímacího protokolu. Potom ještì pozdvihl oèi, zadíval se do mých a dodal: „A po setmìní nevylezu z domu.“
Nevšední zá¾itek, ¾e? I na tehdejší dobu ovšem pomìrnì drahý.
Moje definitivní rozhodnutí zcela se vytratit z obèanského ¾ivota dozrávalo pomìrnì dlouho. Zaèalo obyèejnou myšlenkou, která mì pøitahovala ubíhajícím èasem stále více a mé sny tomu dost dopomohly, nebo by se dalo øíci, ¾e zcela utvrdily mé pøedstavy, a stal se ze mne hrobník.
Nyní stojím ka¾dý den mezi køí¾i rozmanitých tvarù a velikostí, všerùzných náhrobkù dle majetnosti jejich u¾ivatelù a sem tam se seznámím i s pravou nefalšovanou rodinnou hrobkou.
Procházím se zde v ka¾dé roèní dobì a je mnì zde mezi nebo¾tíky krásnì. Já respektuji jejich jména, která je za jejich ¾ivota zdobila, a oni se mnì ji¾ pro zmìnu zase nemohou smát. Jsem ®ibøid a zùstanu jím a¾ do své vlastní smrti. Jméno si nechám vytesat k náhrobku svých rodièù pro jistotu ještì za svého ¾ivota, aby to potom nìkdo dodateènì nepopletl. Otec mnì ho dal pøi narození a umo¾nil mnì tím strávit celkem nevšední ¾ivot a já jej nyní za odmìnu nechám zvìènit pod to jeho… ostatnì to byl jeho nápad.
Je to klidná a tichá práce bez posmìchu a na to, ¾e se mnì z ní nezvýší moje ¾ivotní úroveò… na to vùbec nemyslím, proto¾e z práce se nebohatne, alespoò v Èechách ne. Tady se bohatne trochu jinak, øekl bych netradiènì. Jsme stát, který je raritou bývalého východního bloku a reprezentuje ho v Evropské unii èlovìk jménem Špidla, který je tak bystrý, ¾e se ani za dva roky nenauèil anglicky… takhle se zvyšuje ¾ivotní úroveò. Nic neumìt a pøesto mít všechno…
Tady na høbitovì je to však zcela jedno.
A i kdybych náhodou, o èem¾ si dovoluji s úspìchem pochybovat, o tuto práci pøišel, popojedu zcela jednoduše o kousek dále, proto¾e nebo¾tíkù je dostatek všude. O svoji budoucnost se tím pádem ani v nejmenším nestrachuji, jsou to mí tišší spoleèníci, mí souputníci ¾ivotem, kteøí jen odpoèívají a já se jim o ten jejich zaslou¾ilý klid rád starám. Našel jsem zde smysl svého ¾ivota a nemíním ho ji¾ mìnit za ¾ádnou cenu.
Potkávám zde dennì návštìvníky svých zesnulých a ti jen tiše pozdraví, já jim slušnì odpovím a navzájem se nikdy nepøedstavujeme. V tom je úèel této mé nepopulární práce, ale nemyslete si, i vy jednou budete potøebovat takového svého sluhu, jakým jsem nyní já. A vìøte, ¾e vám bude úplnì jedno, jak se ten èlovìk bude jmenovat.
Nejsem ¾ádný Charón, já ji¾ pracuji jen rýèem, lopatou, krompáèem, hrábìmi a jiným podobným náèiním. Jsou to moji ka¾dodenní pomocníci, bez kterých bych se vùbec neobešel.
Je mnì jedno jestli prší, èi padá sníh, nebo naopak je takový vichorec, ¾e si dìlá z listí malá soukromá tornáda, a nebo od ranního rozbøesku pra¾í sluníèko bez pøestání a za celý den se na obloze neuká¾e ani jeden jediný mráèek. Jsem ve svém království ve tvaru lichobì¾níku neskonale š»astný, proto¾e ono je tiché za ka¾dého poèasí.
Pro mnohé je smutné, pro nìkteré pøímo dìsivé jen pøi pouhém pomyšlení, pro mì však nezvykle krásné, proto¾e moc dobøe vím, ¾e tady budu jednoho dne také pochován a zaènu zde tu svoji nekoneènou pou».