Pøíhody Pošlýho ®ibøida (5/7)
Mám stále pokraèovat?
Dobøe tedy.
Vojenská základní slu¾ba netrvá vìènì a jednoho dne nastalo to vytou¾ené ráno, které se mìlo stát z tìch nekoneèných sedmi set tøiceti posledním. Jinak se od ostatních vùbec nijak nelišilo a musel jsem si pøiznat, ¾e na poèátku této mé kapitoly ¾ivota jsem si sliboval, jak odsud vybìhnu a vztekle kopnu do brány, proto¾e mì okradla o dva celé roky mého mladého ¾ivota, který jsem dozajista mohl zasvìtit docela jiné a urèitì u¾iteènìjší èinnosti, ale budi¾ stalo se a já se jaksi nemohl odhodlat k ¾ádnému spìchu. Vùbec nic mì nepopohánìlo, jen jsem tak nerozhodnì stál a pøemýšlel, co se vlastnì za ty dva roky v Brnì asi zmìnilo.
Vèerejšího dne mì dojal podplukovník Trojan, s kterým jsem byl ji¾ za tu dobu v takovém vztahu, ¾e jsem se ani nemusel zahlašovat, kdy¾ jsem s ním chtìl mluvit a, i kdy¾ mu to z poèátku pøíliš nevonìlo, pøece jen si ode mì zvykl na takové trochu familiárnìjší oslovení -náèelníku-, samozøejmì pouze v situacích, kdy jsme byli pouze sami. A on mì tehdy poplácal po rameni.
„Být tebou, první vìc co, bych udìlal, a¾ bych se dostal domù, by bylo, ¾e bych se nechal úøednì pøejmenovat,“ usmíval se, pøešel ke svému sekretáøi, odkud z nìjaké tajné pøihrádky vylovil láhev slivovice, na vršek postavil dvì sklenièky a nalil do ka¾dé èirou vonící tekutinu. Potom na mì mrkl a pokynul mnì hlavou, abych pøistoupil blí¾.
„A» se ti v ¾ivotì daøí,“ øekl tiše, témìø a¾ nevojensky.
Uchopil jsem nabídnutou sklenièku a zadíval se mu do jeho oøíškových oèí, které byly zvláštní nejen svojí barvou, ale bleskovou promìnou tvrdosti svého projevu. Dokázaly být jako ocel, ale nyní byly témìø otcovské, jako nìkoho z rodiny, dívala se z nich jeho duše a já s urèitostí vìdìl, ¾e na tento okam¾ik si ještì nìkdy dozajista vzpomenu. Tìch vìcí, na co budu vzpomínat, jsem vìdìl, ¾e pøíliš nebude, ale tuto chvíli urèitì.
„Náèelníku, dìkuju,“ øekl jsem a »ukl si s ním. „Na vás budu vzpomínat docela rád…“
„Já na tebe taky ®ibøide,“ øekl a¾ s dojemnou nì¾ností v hlase, „proto¾e nyní vím docela jistì pouze dvì vìci. ®e jednoho dne umøu a ¾e u¾ nikdy nebudu mít za písaøe ¾ádného vojáka, který se bude jmenovat ®ibøid,“ smál se a vypil sklenièku na jeden ráz. Potom jsme si dali ještì jednu a docela pøátelsky se rozlouèili stiskem ruky.
No a od té doby jsem ho nevidìl a dokonce o nìm ani neslyšel, ani dnes nevím, jestli ještì vùbec ¾ije. Ale tak je to s vìtšinou lidí, s kterými jsem se v tìchto dvou letech stýkal. Mo¾ná si nìkdy nìkdo vzpomenul, ¾e tam s ním slou¾il nìjaký voják, který se tak nìjak zvláštnì jmenoval, dokonce docela smìšnì, ¾e kdy¾ se pøedstavil, tak nìkdo nìco úlekem èi v záchvatu smíchu provedl, co¾ ne v¾dy zùstalo zcela bez následkù.
Vojna mì tedy propustila a mohu øíci, ¾e jsem ji, od prvního dne znovu nabyté svobody, vùbec v nièem nepostrádal. Spíše jsem se, ne¾ veškeré emoce úplnì odeznìly, stále více divil, jak nìkdo takovému prostøedí mù¾e obìtovat celý svùj ¾ivot, to jsem nechápal, ani kdy¾ jsem opouštìl kasárna a nepochopil jsem to dodnes, i kdy¾ pravda, jsem se o to ji¾ dávno pøestal sna¾it. Mì a to co dìlám nyní, také lidé nechápou a já se jim vùbec nedivím, ale já si toto zamìstnání zvolil po velmi peèlivé úvaze a dobrovolnì a kdykoli se mnì zprotiví, mohu si sbalit kufr a popojet o kousek dál, ale k tomu se teprve dostanu, kdy¾ u¾ jsem se tak rozpovídal, tak to mo¾ná dotáhnu a¾ do konce.
Návrat z vojny je asi v mnohém podobný návratu z kriminálu, nebo pro citlivìjší povahy z nápravního zaøízení. I tam zøejmì existuje zavedená hierarchie fungující celé vìky… jen to provinìní, kdy¾ èlovìk prochází bránou na svobodu je asi jiné, ale ten pocit nezvyku, ¾e mohu udìlat nìco svobodnì, ani¾ bych musel nìkoho ¾ádat o jakékoli povolení, ten bude zcela urèitì velmi podobný…
Moje první kroky na nádra¾í vedly do restaurace, ne snad z nutnosti se opít, to ne, ale do odjezdu vlaku chybìlo více jak hodina a nevidìl jsem nic úèelného v tom, potulovat se špinavou nevzhlednou halou bez cíle. Tou¾il jsem si zase jednou jen tak sednout nìkam, kde bych nemusel sledovat èas za úèelem vèasného návratu na posádku.
Vùnì èpícího piva a hustý pøevalující se zakouøený vzduch mì pohltily velice snadno a mohu øíci, ¾e na toto své povojnové pivo si obèas skuteènì vzpomenu, proto¾e chutnalo docela jinak a já nikdy nepøišel na to proè. Pravdìpodobnì jsem však s ním splachoval poslední zbytky stresu, který se ve mnì postupnì dokázal nahromadit a nedokázal odcházet z tìla podobným jednoduchým zpùsobem jako ka¾dodenní stolice.
Vzpomnìl jsem si, jak náèelník øíkal, ¾e by se nechal úøednì pøejmenovat a chvíli jsem o této mo¾nosti uva¾oval, ale pak jsem si uvìdomil, ¾e bych tím zranil svého po»ouchlého tatínka, který by to jistì velmi tì¾ce nesl. Ostatnì byla to jen taková malá chvilková slabost, kterou jsem nikdy neuskuteènil a i nyní, kdy¾ se starám o hrob, kde spoèinuli oba moji rodièe, starám se o nì pouze jako jejich ®ibøid. Proè bych se mìl jmenovat jinak? ®ivot i jméno mnì dali oni a já si jich vá¾ím i kdy¾ u¾ ne¾ijí.