Nebojte se, moje sexuální orientace je zcela normální, tak¾e i ty bì¾né lásky se mnì taky ¾ádnou velkou oklikou nevyhnuly a co si budeme povídat. Na èele své jméno naštìstí napsané nenosím, tak¾e moje blonïatá hlava nìkterým sleènám docela imponovala a já se tomu ani trochu nebránil.
Skuteèný problém nastal a¾ v taneèních.
Taneèní mistr vplul na parket a hledal mezi námi novici nìkoho, na kom by mohl demonstrovat pøíkladné spoleèenské chování vzorného taneèníka. Samozøejmì jsem mu musel utkvìt v oku právì já.
Dovedl mì doprostøed sálu a jako partnerku mnì svým zkušeným okem, vzhledem k mé tìlesné výšce, vybral pøímo skvostnou brunetu, která, kdy¾ šla k nám, pøímo záøila štìstím, oèi jí plály vzrušením a doopravdy v té chvíli vypadala jako princezna.
„Mladý pán se nám pøedstaví,“ vybídl mì s milým úsmìvem taneèní mistr a já si poprvé uvìdomil, ¾e nastala ona chvíle, která samozøejmì musela nìkdy zákonitì pøijít, jenom jsem neèekal, ¾e to bude tak brzy. Jen mnì u toho chybìl mùj cynicky culící se otec a jinak jsem ji¾ nic nepostrádal. Vše zaèalo smìrovat do obvyklých kolejí, které mnì byly a¾ moc dobøe známé.
Usmál jsem se, jak naøizoval bonton a mírnì se uklonil. Bohu¾el mnì neuniklo, ¾e jsem se své partnerce zalíbil na první pohled a byl jsem nyní u¾ jenom zvìdavý, jak dlouho jí to oblouznìní vydr¾í.
„®ibøid Pošlý,“ øekl jsem sice ne pøíliš výraznì, ovšem pánové, co tento sál stavìli, odvedli skvìlou práci a akustika zde byla témìø jako v nahrávacím studiu a ta dvì jména tichem témìø zaburácela.
Taneèní mistr, který vedl hodiny jako na bì¾ícím pásu a za¾il ji¾ dozajista ledacos, byl ji¾ nasmìrován pohledem i myšlenkami na sleènu po mém boku, dokonce se správnì a dostateènì nadechnul, aby mohl pokraèovat v bì¾né rutinì, ale to, co zaslechl, jej snad poprvé v ¾ivotì vyvedlo mírnì z konceptu.
Místo dotazu ke sleènì, který mìl ji¾ na jazyku, aby pøíliš nezdr¾oval, pouze tak nìjak divnì vykvikl, co¾ v podstatì teprve uvolnilo tu správnou lavinu nenuceného veselí, které zde, na tomto kurzu, bylo naprosto ne¾ádoucí.
Zmrazil mì pohledem, který by mohl smìle soutì¾it v herecké kategorii na vedlejší roli a znovu se profesionálnì usmál na moji partnerku, která se momentálnì tváøila, jako by objevila v polévce nìco ne¾ádoucího.
„Sleèna má prosím ctìné jméno jaké?“ zeptal se pro jistotu ji¾ opatrnìji a bylo dobøe vidìt, ¾e se mu v silnì osvìtleném sále perlivì leskne èelo.„Jana Novotná,“ øekla pøekrásným hlasem a mistrovi se evidentnì ulevilo. Jenom se na mì ještì jednou podezíravì podíval, tak nìjak jako kdy¾ dostane profesionální zabiják fotografii své pøíští obìti, a potom u¾ vše probíhalo tak, jak by mìlo.
Pro ty, kteøí si myslí, ¾e jsem si s Janou Novotnou vùbec nezatancoval, tak pro ty mám smutnou zprávu. Já s ní naopak tancoval velmi èasto, i kdy¾ jsem v jejích tázavých oèích pøeèetl mnoho. Kdy¾ jsme vyšli ven, moje první domnìnka ¾e uteèe, se vùbec nepotvrdila, ba naopak.
Postávala venku, a tak jsem se u ní zastavil, pøipraven samozøejmì na mo¾nost, ¾e budu striktnì odmítnut, nebo» s tímto pocitem se èlovìk s¾ije tak nìjak sám. Mohu vám dokonce øíci, ¾e je to mnohem ménì zranitelné, ne¾ pro nìkteré jedince zvyklé vystupovat tak, jako ¾e jsou neodolatelní, a pak je potká tvrdý pád na hubu v podobì nìèího nezájmu. To mnì rozhodnì nehrozilo, proto¾e co se otci nepovedlo na stranì jedné, povedlo se mu na opaèné a já si zvykl na skromnost a jakýkoli jiný zájem, ne¾ bì¾ný, o moji osobu mì velice tìšil a v¾dy silnì povzbudil.
„Ahoj,“ usmál jsem se na ni, „byla jsi bájeèná,“ dodal jsem nesmìle.
Dívala se mnì do oèí a já najednou uvidìl, ¾e se jimi doká¾e i nádhernì smát, byla v nich záøe radosti, které zvýrazòovalo venkovní osvìtlení, je¾ nás oba dva obklopovalo.
„Ty taky,“ øekla a mezi rty jí zasvítil krásný bílý úsmìv. „Pìknì jsi ho dostal s tím jménem,“ zvonivì se zasmála. „Je vidìt, ¾e ti to myslí, takovou blbinu asi neèekal,“ øekla a já znovu za¾íval ten velmi známý pocit skrytého výsmìchu smíchaném s trochou politování, které chutná z poèátku tak hoøce, ale jen do chvíle, ne¾ se ho èlovìk nauèí pít.
A já se bál pøiznat a chytil ji za její jemnou ruèku, která se v té chvíli vùbec nebránila, jenom ji doprovázel mírný tázavý pohled oèí, ale ten zmizel témìø okam¾itì a ona se znovu usmála a vykroèili jsme, ani¾ vìdìli kam.
Procházeli jsme se dlouho, povídali si o všem mo¾ném a já jí nakonec zaèal vyprávìt celý ten mùj pøíbìh od samého zaèátku a ona byla prvním èlovìkem, hned po mé mamince, která se mnì nevysmála. Ba co víc, ona se do mì zamilovala a bylo to vskutku vzájemné. Pro¾ili jsme spoleènì nìkolik moc krásných mìsícù, plánovali si nádhernou spoleènou budoucnost, tedy hlavnì ona, proto¾e byla veliký snílek, ale já, vykován posmìchem od malinka, jsem si pøíliš mohutné vzdušné zámky radìji u¾ nebudoval. Byli jsme mladí a ta první láska, ta bývá v¾dy nesmrtelná a èlovìk by se byl schopen tøeba i poprat, kdyby nìkdo snad pochyboval o její nekoneènosti. Ale pøesto jsem byl Janièce vdìèen i za tìch nìkolik ú¾asných mìsícù, ne¾ nás od sebe odtrhl povolávací rozkaz, který udìlal nejvìtší radost mému tatínkovi.
„Koneènì další ®ibøid tasí znovu meè!“ zvolal nadšenì. „Uka¾ svìtu, ¾e jméno Pošlý ozdobí další významná vojenská hodnost!“ køièel, zapomínaje na to, ¾e ne¾ byl ze zdravotních dùvodù propuštìn z armády, dosáhl hodnosti pouhého svobodníka, která mu vydr¾ela jen tøi dny, kdy byl opìt degradován, proto¾e se pøi oslavì této pecky tak opojil, ¾e pøi návratu na útvar pozvracel dozorèího.
Pøíhody Pošlýho ®ibøida (3/7)