Pøíhody Pošlýho ®ibøida (1/7) Ani jsem se pùvodnì vùbec nechtìl k této zále¾itosti vyjadøovat, bylo to prostì jenom tak, ¾e jsem stál jako obvykle mezi náhrobky, pozoroval všechna ta jména a pomýšlel na jejich zvláštní, nebo tøeba i docela obyèejné osudy, které také vesmìs naplnili svými myšlenkami.
Ale abych zaèal od úplného zaèátku.
Vyrùstal jsem pouze v takovém skrovném domeèku, ¾ádný velkostatek to nebyl, celkem nic, co by mohlo ulpìt na hladových závistivých oèích, které jsou mezi námi zcela bì¾ným, i kdy¾ velmi nehezkým jevem. Ale to mù¾e být doba snad jakákoli a pøíliš se na tom nic nezmìní. Tento smrtelný høích se a¾ pøíliš snadno zabydlel v lidských duších a tì¾ko lze odhadnout, zdali mu nìkdy bude s koneènou platností odzvonìno.
Mým nejvìtším osudem byl ovšem mùj vlastní otec.
Byl jediný z mu¾ského pokolení v celém mém širokém okolí, který si nepøál mít syna, nýbr¾ dceru. Nepamatuji si to úplnì pøesnì, ale hladil maminku po bøíšku, v kterém jsem si v poklidu plaval já a vykládal mnì slova, kterých jsem se pozvolna zaèínal obávat, proto¾e jsem si uvìdomil, ¾e to asi myslí opravdu vá¾nì.
Kdy¾ jsem se na sebe díval a vidìl, jak mnì roste nìco dlouhého mezi no¾ièkami, dostával jsem strach, který se neustále stupòoval, proto¾e, a» jsem se sna¾il sebevíce, nešlo to zatlaèit.
No, abych to neprodlu¾oval… moje maminka mu zakrývala pravdu a¾ do poslední chvíle… a ta bohu¾el nastala mým narozením.
Tatínek odìný celý v rù¾ovém, samozøejmì jsem to myslel, ¾e byl pøipraven na dcerku, se pøi posledním bolestném výkøiku matky napøímil, proto¾e chtìl být pøi tom.
No a to byla moje osudová chyba.
Všichni okolo radostnì vykøikli: „Tatínku, máte syna!“ jenom¾e tatínek zesmutnìl a podíval se na mé malé, všelijak zbarvené tìlo.
„Bude se jmenovat ®ibøid,“ øekl polohlasem a opouštìl sál, kde jsem teprve za¾íval sám první dùkladné doušky vzduchu.
„®ibøid?“ zeptala se nevìøícnì jedna z asistujících sester.
A maminka radìji pokornì pokývala svojí zmuèenou hlavou a odvrátila svùj pohled nìkam do nekoneèna.
Jedna ze sester se rozbìhla za mým, jinak zcela schopným, tatínkem.
„Pane Pošlý, rozmyslete si to!,“ køièela na celou chodbu. „V¾dy» to s tím chlapcem poroste celý ¾ivot.“
„Tak a», já jsem byl od narození taky Pošlý, a kdy¾ mohlo být ®ibøid dobré jméno pro, no sice ne pøíliš významného šlechtice ve ètrnáctém století… konec koncù mù¾e být dobré i ve dvacátém,“ a kráèel neochvìjnì dál a od této chvíle jsem byl obèanským jménem ®ibøid Pošlý.
Nedivte se proto, kdy¾ vám tento svùj pøíbìh vyprávím, ¾e jste právì plni zdìšení i smíchu zároveò. Já kdybych do toho tehdy mohl mluvit, urèitì bych jenom tak bezmyšlenkovitì neøval, proto¾e bych neprotestoval proti vzduchu, ale naopak, abych byl dobrovolnì pøidušen. To mnì ovšem dopøáno nebylo, naopak mì mydlili po mé prcince a tváøili se tak, jako by to bylo v té chvíli to nejsprávnìjší. Ale øeknìte, dá se tato chvíle pøirovnat k nìèemu, èemu se øíká ¾ivotní omyl? Pokud vás to dosud nepøesvìdèilo, budu tedy ve svém vyprávìní s dovolením pokraèovat.
Zkuste na nìkoho, kterého tøeba máte opravdu rádi, zavolat tímto jménem, aby to nepùsobilo nìjak odpudivì a tuto oslovenou osobu to naopak potìšilo.
-®ibøídku, nebo snad ®ibøídeèku… – no vidíte sami, ¾e èím více se sna¾íte, tím to zní hroznìji.
Tak¾e mým nejš»astnìjším obdobím bylo rané dìtství, kdy jsem trávil celý den ve spoleènosti maminky, která se mnì vše sna¾ila vynahradit a soukromí, které mì obklopovalo, mì utvrzovalo zdánlivì v tom, ¾e je vše v nejlepším poøádku.
Ale nebylo…
Kdy¾ jsem byl ji¾ dvouleté roztomilé batole a moje rozesmátá ústa ozdobily první mléèné zuby, zavítal k nám mùj silnì nahluchlý strýc, jeho¾ hlavu kromì èetných jizev, utr¾ených v horách pøi tì¾bì døeva, zdobilo navíc stì¾í pouhých tøicet procent sluchu. Mùj otec si s ním proto mnohem radìji dopisoval, proto¾e na nìkoho nerad køièel a rozhovory se svým vlastním bratrem naprosto nesnášel. Mìl z nich tì¾ká psychická traumata a trpìl pak nesnesitelnou nespavostí.
Jednoho dne jej vmáèkl statný, právì pora¾ený smrk, do takové prohlubnì tak dokonale, ¾e jej záchranná výprava dvakrát pøešla bez povšimnutí a vyèenichal ho a¾ jeho pes s pøíznaèným jménem Køetík, který se na dvorku utrhl a bì¾el svému pánovi neomylnì na pomoc.
Jenom¾e kdy¾ ho koneènì vyøezali z jeho nedobrovolného hrobu, zjistili, ¾e je sice na¾ivu, ale jakási nezbedná vìtev se mu zabodla do ucha a nejen¾e mu zpùsobila stoprocentní hluchotu, ale témìø i smrt. Tìlo mìl kupodivu jinak, a¾ na nìkolik zlomených ¾eber a podobných odìrek, celkem v poøádku.
A tento mùj strýc, hned jak mì poprvé spatøil, tak si mì zamiloval.
Cupital jsem mu naproti ke dveøím a on mìl od této chvíle své oèi jenom pro moji blonïatou hlavièku plnou všelijakých prstýnkù a vlnovek, no prostì pro všechno, co moje vlásky dokázaly vykouzlit.
„Ale copak to tady máme za andílka?“ rozzáøil se a roztáhl ty svoje medvìdí pa¾e do neuvìøitelnì mohutné šíøe a sehnul se ke mnì témìø a¾ na samou zem.
„Jakpak se jmenuješ?“ zeptal se mì a maminka, která mu pøed chvílí otevøela naše dveøe, ponìkud znejistìla.
Jenom¾e uka¾te mnì dvouleté dítì, které doká¾e øíci bezchybnì svoje jméno, obzvláštì, kdy¾ obsahuje písmenko eø. Pøesto jsem se však sna¾il vyslovit ho co nejpìknìji.
„®ib¾id,“ zašišlal jsem a doširoka se na strýce usmál.
Strýc však pochmurnì zkrabatil svoje obrovské èelo a naklonil se ke mnì ještì blí¾e.
„Musíš hlasitìji, já špatnì slyším,“ øekl podezíravì.
A tak jsem zakøièel co to šlo nejvíc: „®ib¾id!“
„Ty ulièníku,“ zahudroval strýc. „Vidíme se poprvé a ty u¾ si ze mì zaèínáš dìlat srandu? Náhodou jsem tì slyšel docela dobøe, ale tohle není ¾ádný jméno!“ øekl a jemnì mì plácl po hlavì svojí medvìdí tlapou na zpùsob nesouhlasu. Já se zamotal kolem dokola a o botník, který stál hned vedle dveøí, jsem si vyrazil jeden zub. Byl jsem tak pøekvapený, ¾e jsem tehdy dokonce zapomnìl i plakat.
Strýc znejistìl a díval se støídavì do mého vydìšeného oblièejíku a na moji maminku, která mu tehdy témìø se slzami v oèích potvrdila, ¾e je to všechno pravda.
„Chudák kluk.“ Øekl strýc. „Kde je brácha?“ zeptal se potom maminky, která jen mlèky ukázala smìrem do lo¾nice, kde tatínek odpoèíval po noèní.
Pohladil mì po mé kudrnaté hlavièce.
„Z toho si nic nedìlej, zub ti naroste novej,“ usmál se na mì. „Já jich taky nemám dodnes plnou pusu. Ale s tatínkem si pùjdu promluvit, byl v¾dycky tvrdohlavej jako mezek,“ potom vstal a já se nav¾dy stal jeho nejvìtším miláèkem… ovšem jen do jeho smrti, která nastala témìø hned pøi další tì¾bì døeva, kdy jej pøikryl ještì o nìco vìtší smrk, který mu sice nepropíchl ¾ádnou vìtvièkou ucho, ale zato mu rozdrtil páteø, proto¾e tam tentokráte nebyl ¾ádný dolík, do kterého by ho vmáèkl.
Tehdy vím, ¾e tatínka nemilosrdnì probudil, i kdy¾ si to nikdy nikdo, kdy¾ mìl po noèní, nedovolil a a¾ do noci na nìj nemilosrdnì køièel, pøièem¾ tatínek mu odpovídal písemnì do pøedem pøipraveného bloku, proto¾e byl nachlazený a jeho hlasivky by tento obrovský nápor tudí¾ nevydr¾ely.
Ale nebylo…