Pra¾ská babièka
Musím odboèit a napsat, co se jednou stalo, kdy¾ jsem pracovala a moje maminka se rozhodla uvaøit knedlo-vepøo- zelo. Toti¾ porouèela jsem si samé èeské dobrotky. Dají moc práce s pøípravami a já na vyvaøování pøi businessu a s tøemi dìtmi nemìla moc èasu. Vaøila jsem rychlovky.
Maminka rozmrazovala vepøové a mìla ho na pekáèi na kuchyòské lince. Šla si na zahrádku pro petr¾el a zapomnìla za sebou zavøít dveøe. Najednou pøibìhla celá vydìšená dopøedu do salónu a køièela na mì: „Janièko, nevím, co se stalo, ale maso není na pekáèi, nevím, kde je?“
Já zrovna barvila jedné paní vlasy, tak¾e jsem mìla gumové rukavice a štìtku v ruce. Øíkám jí, no bì¾ se podívat na psy, asi jsi nezavøela dveøe.
Lidé v salónu zatím nevìdìli, o co jde, proto¾e nám nerozumìli. Vycítit se však dalo, ¾e nìco nekalého.
Nedalo mnì to, bì¾ela jsem na dvùr a tam moje neš»astná maminka páèila Manicovi z tlamy kus masa. Hned jsem ji zastavila – „Mami, nech mu to, to stejnì u¾ pøece nechceš péct. A¾ skonèím smìnu, pùjdu koupit nové maso.“ Obchody jsme mìli kousek.
Maminka breèela, ¾e jsou to nevychovanci. Jak prý je máme vychované, dìlají si, co chtìjí a kradou maso.
Zákaznice se smály, kdy¾ jsem jim líèila, co se zrovna na dvoøe odehrálo.