První dovolená v Èeskoslovensku
V roce 1990 jsem dostala zprávy z domova, ¾e mùj tatínek je vá¾nì nemocný. Byl nemocný u¾ nìkolik let. Prodìlal tøikrát infarkt. Tentokrát to bylo ještì horší. Srdíèko nepracovalo poøádnì a jako by toho na nìho nebylo dost. Postihla ho rakovina slinivky bøišní. U¾ mìl metastáze a trpìly všechny jeho orgány. Byla jsem zoufalá – co teï?! V businessu plno práce, ale tohle nepoèká, co kdy¾ u¾ tatínka nezastihnu? Vladimír mnì moc pomohl. Zaøídil další paní do kadeønictví. On sám pomáhal, jak se dalo. O šikovnosti Vladimíra musím napsat pár øádkù. Mimo Katie najal dvì dìvèata, vyuèenou kadeønici, jak u¾ jsem se zmínila, a uènici. On sám byl zauèený na umývání vlasù. Zjistil, ¾e je to døina, ohýbat se nad ka¾dým zákazníkem nìkolikrát za den. Veèer ho bolela záda. To vše se odehrálo v dobì, kdy prodìlával kurz grafického návrháøe. Také mu známá Irenka našla ranní práci úklidu na Monash univerzitì. Od ètvrté do sedmé hodiny ráno uklízel. Od devíti do tøí odpoledne byl na kurzu a potom do šesti veèer pomáhal v kadeønictví. Byl mladý, a tak se to dalo zvládnout. A chlapci mu dost pomáhali. U¾ byli dost velcí – Daniel 16 a David 15 let.
Z kadeønictví mìl dost hluboké zá¾itky. Jednou, kdy¾ bylo dost práce, povìøila ho Katie, aby jedné zákazníci, která byla u nás na trvalé, naplácal na vlasy ustalovaè. Zapomnìl v tom zmatku udìlat opatøení a pod natáèky kolem oblièeje vsunout vatu. Tak¾e se vehementnì dal do aplikace ustalovaèe, a proto¾e nebyla ¾ádná bariéra mezi natáèkami a oblièejem, vše mojí drahé zákazníci teklo pøímo do oèí. Ustalovaè je chemická slouèenina s kyslièníkem, tak to milé paní moc štípalo. Zaèala naøíkat. Všichni se sebìhli a studenou vodou zaèaly koupele oèí a otírání oblièeje. Vladimír byl zoufalý. Paní mu však odpustila, a kdy¾ jsem se vrátila z dovolené, poøád se na Vladimíra ptala. Poka¾dé, kdy¾ vstoupila do krámu, volala: „Kdepak je mùj chlapec?“
V¾dy nás rozesmála a øíkaly jsme jí s Katie, ¾e bude lepší, kdy¾ se její chlapec bude vìnovat práci, které rozumí.
Umím si pøedstavit, jak se v té dobì, kdy mìl úkol v kadeønictví, Vladimír tìšil, a¾ se z vlasti navrátím.
Já s naší Diankou jsme cestovaly do ji¾ demokratického Èeskoslovenska. Nikdo netušil ¾e pøijedeme. První cesta vedla za nemocným tatínkem. Mìl ú¾asnou radost. Dohánìli jsme spolu celých deset let, co jsme se nevidìli. Naše rozhovory nemìly koncù. Chodili jsme spát nad ránem. Tìšilo ho, ¾e vidí aspoò jedno vnouèe.
Moje maminka mìla také šok, kdy¾ neohlášeny jsme zaklepaly na dveøe. Všichni pøíbuzní a pøátelé nás srdeènì vítali. Mám na tuto dovolenou nejlepší vzpomínky, ale i ty smutné. Vìdìla jsem, ¾e tatínka po svém odjezdu u¾ víckrát neuvidím. Nebyla však ¾ádná nadìje.
Vladimírova rodina mne pøemluvila, abych tam Dianku nechala alespoò na èas, a» je potìší. Po šesti týdnech dovolené jsem odletìla sama do Austrálie a Dianka zùstala na Moravì.
Vrátila se nám po šesti mìsících a to s mojí maminkou, pra¾skou babièkou, tak se jí øíkalo, aby se babièky rozlišily. ®ila ji¾ mnoho let v Praze.
