Ne namátkou je poezie ¾enského rodu. Je pøirovnávána k ¾enì. Ke kráse. Koluje a ¾ije ve vìtšinì z nás od narození. A v lidstvu od vìkù. V myšlence, písni, slovì, ve verších. Je jako perla vylovená z moøe. Jako skøivan v oblacích. Jako ¾ivá voda. Nìkdo pøi ètení poezie jihne, slyší hudbu, vidí pøíbìh, cítí pohlazení a jsou i tací, kteøí berou pero do ruky. A to je jejím smyslem.
Nìkolik básní jsem vklínila do obrázkù, abych vám podbarvila verše Prahy. Abych se s vámi o nì podìlila.