Lupiè se zmrzlinou
Vraceli jsme se z návštìvy našich pøátel, a jak jsme parkovali, slyšeli jame naše psy strašnì štìkat, Manice dokonce vrèet, naše Míša sedìla na plotku a syèela zlostí. No to jsme zvìdaví, co se dìje?... vyhrkl Vladimír.
David se po otevøení branky hnal na dvorek, ale u psího kutlochu, kde se vše odehrávalo, pøibrzdil. Brzdil i Dan s Diou.
Naši moulové (v našich oèích) tam mìli zalokovaného nìjakého mladíèka s vytøeštìnýma oèima plnýma strachu. Chudák se v tom jejich smradlavém pelechu tøásl jako osika, stále ještì v ruce dr¾el kornout se zmrzlinou, která mu, u¾ napùl rozpuštìná, stékala po ruce.
Manic sedìl vedle kutlochu vzteklý jako pravý „Roty“ a Mont kousek dál zbabìle štìkal.
To bylo pøekvapení pro celou rodinku. Takové podceòování si opravdu od nás nezaslou¾ili.
Hned jsme kluka vysvobodili z paøátù našich rozmazlencù a Vladimír chtìl vìdìt, a to právem, co tam u nás dìlal? Kluk nìco koktal a pak se rozbìhl a utekl. Nechali jsme ho bì¾et, ani jsme se nesna¾ili ho nìjak zdr¾ovat. Mìl toho dost a na vyuèenou. Mo¾ná to ani zlodìj nebyl. On toti¾ netušil, ¾e ne¾ našim psùm dojde, ¾e by mìli štìkat, tak u¾ byl kluk na dvoøe a èekal ho nemilý pozdrav.
* * * Bludný Holanïan
Vladimír nelenil a stále v sochaøském klubu, kam s Nickem chodili, pøipravoval nové sochy na chystající se výstavu. Busta „Mankind“ vyhrála první cenu a $500 odmìnu. Mìli jsme velkou radost a ještì vìtší, kdy¾ pøišel kupec a sochu odkoupil. Vladimírovy práce se mu hroznì líbily, a tak se spolu skamarádili.
Dominik (Domi), jak si nechal øíkat, nás velmi èasto navštìvoval. Byl to zvláštní èlovìk, ten Domi. Pùvodem Holanïan, 65 let a ¾enatý s Nìmkou Trudy. Ka¾dý si však ¾ili po svém. Ona ve svém bytì a on v domku. Prý mu bylo 50 let, kdy¾ se ¾enil, a Trudy snad ještì víc ne¾ jemu.
Nemohli si zvyknout ¾ít pohromadì, a tak se jenom navštìvovali. Domi nemìl auto, proto všude jezdil na kole. V Melbourne, tak roztahaném mìstì, se tedy poøádnì našlapal. Alespoò mìl kondici.
Ne¾ k nám ovšem dorazil, byl tak zpocený, ¾e se dìti pøed ním schovávaly a naøíkaly, ¾e a» k nám ten smradlavý pán u¾ nejezdí.
Domi však byl chodící encyklopedie. Znal snad všechno.
Nosil nám muziku všech èeských skladatelù od Smetany po Dvoøáka. Znal jejich ¾ivotopisy, kolik a co zpracovali. Øíkám „znal“, proto¾e Domi u¾ není mezi námi; máme však na nìho hezké vzpomínky i pøes jeho pøírodní parfém.
Nìkolik Štìdroveèerních veèerù se u nás Domi objevil. V¾dy mu u nás moc chutnalo. Asi se cítil lépe a nám to nevadilo, a¾ na dìti, které chtìly dárky pod stromkem rozbalovat bez Domiho pøítomnosti.