Vladimír
To, ¾e Vladimír mìnil zamìstnání jako pono¾ky, bylo v naší rodinì tak normální, ¾e mì u¾ vùbec neudivovalo, kdy¾ v¾dy po nìkolika mìsících nastupoval do jiného zamìstnání s vírou, ¾e se mu tam snad bude líbit, a já vìdìla, ¾e nebude.
Jak by také mohlo, kdy¾ vím, ¾e Vladimír vlastní velký umìlecký talent a všechna ta zamìstnání, do kterých byl v¾dy okam¾itì pøijat, nemìla s umìním nic spoleèného. Umìní, které má rád, se sna¾il dohánìt po práci v gará¾i. V gará¾i ve Springvale jsme pøipravovali sošky a obrázky na výstavu. Ivan, kamarád z vojny, kterého jsme pøi jedné nedìlní procházce potkali v Heasvilském parku, Vladimírovi domluvil zakázku busty tehdejšího policejního komisaøe státu Victorie Mick Millera. Chodil sedìt modelem na svoji bustu k nám do gará¾e. Pùvodnì to mìlo být pøekvapení od jeho man¾elky a jeho sboru. Mìl jít v blízké dobì do dùchodu a bustu chtìli vystavit v Policejní akademii vMont Waverly v Melbourne.
Man¾elka si pøála, aby Vladimír vymodeloval bustu podle fotografií, které mu pøedlo¾ila. Kdy¾ se však asi dvakrát pøišla podívat, jak Vladimír pokraèuje, mìla urèité výhrady a sna¾ila se co nejlépe popsat, jak opravdu man¾el vypadá. Ka¾dá z pøedlo¾ených fotek ho vystihovala jinak a také byly z rùzných èasových období.
Nakonec paní uznala, ¾e bude lepší vše prozradit a Mick Miller bude docházet do gará¾e jako model, aby jeho podoba byla co nejvìrohodnìjší, kdy¾ se v budoucnu má na to dívat spousta lidí, kteøí akademií projdou. Práce se moc povedla, busta byla odlitá do bronzu a je v policejní akademii ve foaye ke stálému nahlédnutí.
Kdy¾ Vladimír pracoval na bustì, mìl komisaøe pøed sebou sedícího na ¾idli. Potøeboval ho však na úrovni oèí, aby se mu lépe pracovalo. A tak ¾idli, na které sedìl, podlo¾il cihlami. Kdy¾ jsem jim nesla do gará¾e kafe na obèerstvení, mìla jsem strach, aby komisaø nespadl a ještì si u nás neublí¾il.
V televizi mìl své pravidelné programy známý Bert Newton, osobnost, která má pøezdívku „mìsíèní oblièej“. Èesky to zní divnì, ale v angliètinì „moon face“ na jeho kulatou rozesmátou tváø od ucha k uchu to moc pasuje. Tak pøes fotografické pøedlohy Vladimír stvoøil „moon face“ z mramorového prášku a pryskyøice. Ta busta v bílém vypadala velice vznešenì, aspoò jsem si to myslela já, a také naše nìmecká pøítelkynì Petra.
Ta se divila, proè mu to nenabídneme k odkoupení? Ani nás to nenapadlo. Bylo to spíš jen tak, jak Vladimír tvrdil , aby nevyšel za cviku. Petra se toho ujala, napsala osobnì dopis Bertovi a zmínila se o krásné bustì, která jako by mu z oka vypadla. Bert projevil zájem a poslal k nám jakéhosi svého èlovìka, který výtvor odvezl a vzápìtí jsme dostali nabídku, ¾e Bert by rád sebe vlastnil a ujistil Vladimíra i nás, ¾e po odkoupení si busty bude v¾dy vá¾it a ¾e bude mít speciální místo v jeho domì. K našemu údivu pøi dalším jeho programu stála busta vedle nìho na stoleèku a mohli ji toho veèera zhlédnout diváci programu po celé Austrálii.
Moc to tehdy Vladimíra potìšilo a hnalo ho to do tvoøení a pøípravy soch na samostatnou výstavu. Jednou do roka se zúèastòoval výstav se sochaøskou spoleèností.
To u¾ jsme bydleli na Lawn ulici a jeden pokoj byl pøeplnìný sochami a obrazy – perokresby doplnìné akvarelem – na pøipravovanou výstavu v centru Caufilde komunity.
Vernisá¾ byla velká. Pøišlo asi 200 pozvaných hostí. Pomáhala jsem roznášet víno a sýr. Halu jsme museli pronajmout na ty dva týdny asi za $200. Prodali jsme však k našemu oèekávání 7 sošek a 4 obrazy. Jednu olejomalbu koupili Georga a Stella do svého nového domu.
Za nìkolik dní po výstavì nám jeden zákazník zatelefonoval, ¾e má zájem ještì o nìjaké perokresby a jestli mù¾e pøijet k nám. Ten den koupil další tøi Vladimírovy obrázky.
Jiná kamarádka Nìmka Judy zorganizovala pro umìlce jiných národností výstavu. Její zásluhou soška „stále tì miluji“, vytesaná do pískovce, reprezentuje Geologický department Latrobe university v Melbourne.
Zmìna se stala, kdy¾ po všech tìch mnoha nezá¾ivných pracích v rùzných továrnách, kde stereotyp ubíjí duši, se Vladimírovi podaøilo najít práci v umìlecké slévárnì. Ejhle, to byl pøínos. Vladimír dìlal formy na sochy jiným sochaøùm, kteøí si pøinesli své sochy na odlití do bronzu. Také se tam zámo¾ným zákazníkùm za velké peníze odlévaly rùzné fontány do zahrad.
Tam to Vladimíra bavilo. Mìl dokonce mo¾nost odlévat si do bronzu svoje sošky za daleko ni¾ší ceny ne¾ ostatní zákazníci. Radost z tvoøení byla tím vìtší a zá¾ivnìjší.
Ani tato práce však netrvala dlouho. Asi za dva roky oznámili majitelé slévárny zamìstnancùm, ¾e se s businessem stìhují do Kastelmine, malého mìsteèka ve státì Victorie. Kdo chtìl stále s nimi pracovat, mìl mo¾nost, ale to by znamenalo se do Kastelmine pøestìhovat a to my jsme nechtìli. Tak¾e opìt hledat novou práci.
Našla jsem v novinách inzerát, ¾e privátní škola fotografická a grafická poøádá dvouroèní kurz s ukonèením a diplomem.
Zmínila jsem se Vladimírovi, ¾e by to nebylo špatné si tento kurz udìlat a ¾e tøeba bude mít lepší výbìr v práci. Nechtìl o tom ani slyšet, ¾e uèit se mu nechce a ty nehorázné peníze – dej u¾ pokoj, prosím tì – za to také nechce dávat a kdo mu práci zaruèí, a¾ to dokonèí? Nechal se mnou však umluvit a do grafické školy se pøihlásil. Aby však mìl peníze na zajištìní našich potøeb, nechal se najmout do èety uklízeèù a brzy ráno uklízel posluchárny v Monashské univerzitì a veèer navštìvoval kurz grafického návrháøe.