Kaloráma
Rádi jsme jezdili na víkendy do Dandenong Rangers´. Tato krásná oblast Melbourne na nás tak zapùsobila, ¾e jsme uva¾ovali si tam v budoucnu zakoupit pozemek. Hledali jsme a vidìli tøi pìkné pozemky. Ten poslední v poøadí byl ú¾asný.
Sice byl se spádem, ale mìl neuvìøitelný výhled na celý Melbourne a záliv. I kdy¾ tedy Port Philip Bay byl z velké dálky, stejnì jsme byli nadšení. Za krásného poèasí byla nejlepší viditelnost. Pozemek v roce 1987 stál $ 27.000 australských dollarù. V té dobì to byla krásná záloha na domek. My však uva¾ovali úplnì jinak. Mìli jsme pøedstavy, ¾e postavíme svépomocí domek v kombinaci døevo, kámen a sklo. Vladimír si nakreslil své pøedstavy na papír. Dali jsme jeho hrubé nákresy architektovi, aby nám vše dùkladnì zpracoval ke schválení úøadù.
Jezdili jsme na naše vysnìné místo ka¾dou volnou chvíli. Pozemek byl 30 kilometrù od našeho tehdejšího bydlištì. Dìti si tam vyhrály. Pozemek konèil státním lesem, a tak to bylo nìco pro nì. Schovávali se jeden druhému a chodili na procházky s Montem.
Sousedi byli velice zajímaví lidé. Soused z levé strany si celý svùj dùm postavil sám. Byl nádherný, z pøírodních materiálù a hlavnì mìl charakter. Tìšili jsme se na pøíle¾itost, kdy budeme moci budovat náš vysnìný domek.
Nejstarší syn Daniel, v té dobì tøináctiletý, byl plný dobrodru¾ných nápadù. Chtìl na pozemek, vzdálený od našeho bydlištì 30 kilometrù, jít pochodem. Dvanáctiletý David byl pro ka¾dou legraci a v¾dy pøipravený. My dvì holky – já a jedenáctiletá Dianka jsme odmítly. Nedovedly jsme si pøedstavit, ¾e šklapeme 30 kilometrù po betonových chodnících, a silnicích a kopcích a¾ do Kalorámy le¾ící 350 metrù nadmoøské výšky.
Daniel vše tak vyprovokoval, ¾e naši chlapci jednu krásnou podzimní sobotu velice brzy kolem šesté ráno vypochodovali smìr pozemek. Vzalo jim to celý den a a¾ za tmy dorazili na urèené místo. V té dobì tam stála bouda na náøadí. Velká nebyla, ale staèila, aby chlapci s tatínkem, umordovaní od chùze, v ní pøespali. Druhý den ráno jsem s Diankou pro nì zajela autem. Napøeskáèku vyprávìli, co za¾ili bìhem cesty a litovali nás holky, ¾e jsme to nepro¾ily s nimi.
Jiný víkend jsme díky naší ignoranci platili velkou pokutu. Byl totální zákaz ohòù. Foukal vítr a bylo strašné horko. Vypravili jsme se na pozemek uklízet. Zapálili jsme vysokou trávu tak, jak se to v Austrálii praktikuje. Nová travièka je potom ú¾asná. Dìlá se to bì¾nì, ale ne pøi zákazech, o kterých sdìlovací prostøedky upozoròují od rána.
Ani TV ani rádio jsme neposlouchali. Zase tak zlé se nám to nezdálo. Jak tak vypalujeme, náš kouø zpozorovala protipo¾ární slu¾ba z pozorovací vì¾e. Netrvalo dlouho a dvì hasièská auta se zapnutými sirénami k našemu ú¾asu zastavila u pozemku.
Vybìhli hasièi a uhasili naši spouš». Byli jsme v šoku.
Vysvìtlili nám, ¾e kdyby chytl les, co je pod pozemkem, ¾e by to mohlo být osudné a zlé.
V našich zkroušených tváøích bylo vidìt, ¾e nejsme ¾ádní ¾háøi. Nic po nás ne¾ádali. Potom jsme se dozvìdìli, ¾e pokuty se pohybují od 2000 dollarù i výše podle zkázy atd.