Jak vdova Šmejkalová dìlala striptýz pro Pána Boha V èem spoèívá magická atmosféra ®i¾kova?
To kdybych vìdìl... (odmlèel se) Najdete tam tøeba bezdomovce, romskou komunitu a navíc jsou tam ještì poøád rázovití starousedlíci. Je to prostì nejlepší místo k ¾ivotu. I kdy¾ se hodnì mìní.
Jan Saudek, fotograf
* * *
Jeden ze starých èin¾ovních domù z pøíkrých ulic ®i¾kova mìl úplnì rovnou støechu. V jeho širokém okolí se ¾ádná taková nenašla.
Devadesátiletá babèa Pa¾outová byla nejstarší nájemníci tohoto domu a opravdu si hodnì pamatovala. Ráda vzpomínala, jak si za války majitel domu nanosil na støechu zem, udìlal si na ní záhony a na nich pìstoval rajèata, mrkev, øedkvièky, kedlubny a jinou zeleninu, které bylo v tom èase nedostatek. Poloha jeho zahrádky mìla jednu velkou pøednost – svítilo na ni po celý den sluníèko. Nejvìtší raritou tohoto pana domácího bylo, ¾e mìl ve sklepì v jedné kóji také svoje prase. Jak bylo prase pora¾eno se vnuk Antonín nikdy od babèi nedovìdìl. Tohle si u¾ bohu¾el nepamatovala.
O mnoho a mnoho let pozdìji slou¾ila støecha i k jiným úèelùm, o dnech sváteèních se pilnì na ní opaloval Antonín a nebyl sám. O tom ale nic nevìdìl. Na støechu ve dnech pracovních, kdy byli všichni v práci, chodila se také opalovat i vdova rodokmenem èistá to ®i¾kovanda Ane¾ka Šmejkalová z pøízemí. Aby byla celá opálená i na místech nejintimnìjších, tak se opalovala úplnì nahá, co¾ zase bylo nìco pro chlípníka Edmunda Vaòouse, který ji náhodou jednou nechtìnì na støeše objevil, kdy¾ chtìl seøídit televizní anténu. Bylo to jeho velké tajemství a tìšil se z nìho dosti dlouho. V¾dy» mìl dlouhou chvíli, byl u¾ taky v dùchodu jako ona.
V èase, kdy jeho ¾ena byla na svých pravidelných prùzkumných obchùzkách po okolních domech za novými drby v ulici, tak její drahoušek Edmund dìlal zase prùzkum na støeše šmírováním vdovy Ane¾ky, která na svùj vìk byla stále ještì pohledná ¾enská, rozhodnì více ne¾ jeho stokilová ¾ena Bo¾ena. Vydr¾el tam za komínem le¾et na bøiše hodnì dlouho a tìšit se aspoò pohledem na nahatou vdovu, která se na dece vyvalovala a obracela se jak kuøe na ro¾ni. Sice to nebylo ono, jako kdy¾ v noci sledoval z okna naproti v baráku mladé man¾ele Pšenièkovy, kteøí byli po celý èas v akci, èili v pohybu.
Jednou u¾ to nebylo jenom tajemství Edmunda. Podìlil se o nì se svým mladým sousedem Pa¾outem. Antonín ale jeho pozvánku na støechu odmítnul, nemìl zájem – mìl pøeci doma mladou pìknou ¾enu Elišku a co by mìl koukat po nìjaký starý bábì, i kdy¾ byla mimoøádnì zachovalá.
Jeliko¾ na støechu nebylo z vedlejších domù vidìt, musel to být nìkdo z vrchu ®i¾kaberg, kdo to na Ane¾ku prozradil. Jen odtamtud bylo mo¾né vdovu Šmejkalovou, a to ještì jen za pomoci dalekohledu, uvidìt. Kdo ví, kdo mohl tuhle zprávu rozšíøit, nakonec to mohl být i sám Jan ®i¾ka z Trocnova, ten mìl ze svého konì nevídaný výhled na všechny støechy ®i¾kova.
A jak se øíká, nic netrvá vìènì, ani láska k jedné sleènì, se mu jednoho dne jeho badatelská èinnost na støeše nevyplatila a tím i skonèila. Ten den byl paøák neobvyklý a plešatý Edmund zase vyrazil na støechu bádat vnady vdovy Šmejkalové. Zalehl za komín, polo¾il se na bøicho a oddával se pøi pohledu na nahou vdovu høíšným pøedstavám. Bylo tak dusno, ¾e se zaèal potit ještì více ne¾ kdy jindy, pálivý pot mu stékal do èí, slunce pra¾ilo jak zbìsilé - stáhl si nervóznì z hlavy kapesník a utøel si jím pot na oblièeji. Na holou hlavu si ho z rozrušení u¾ zapomnìl nandat. Jak slunce pálí, to vùbec nevnímal, a milý Edmund, kdy¾ se vracel ze své výpravy domù, si ani neuvìdomil, ¾e dostal na svou plešku slušný ú¾eh. U¾ za pár hodin zjistil s hrùzou, jak má hlavu sluncem spálenou a èervenou jak øedkvièku. Za chvíli se mìla vrátit domù jeho stará a drahá polovièka, co tomu boha jeho øekne, v¾dy» mìl být celý den doma, tak mu to naøídila, a nikde se v tìch vedrech nemìl courat. Rychle si natøel hlavu octem a potom dìtským olejíèkem pro miminka na prdelku, co¾ zpùsobilo, ¾e se blyštil a svítil ještì více, ne¾ kdyby se nemazal a smrdìl jako kyselá okurka.
Bo¾enka, kdy¾ pozdì odpoledne dorazila domù, se zprvu vylekala, co se to s jejím mu¾em stalo, nebyla ale zase tak hloupá, aby nevytušila, co asi je toho pøíèinou, ¾e se takhle, aè byl doma, spálil. Našla toti¾ jeho kapesník s uzlíèkama na pùdì pod schody vedoucími rovnou na støechu. Bylo to u¾ v èase, kdy celá ulice vìdìla, co ta hanbatá a nestydatá ¾enská na støeše dìlá - jak tam bezostyšnì vystavuje Pánu Bohu své høíšné tìlo. Snad vìdìla i o tom, ¾e ji chodí Vaòous šmírovat a dìlalo jí to dobøe.
Bo¾enka byla ale velkorysá. Kdy¾ vidìla svého hekajícího mu¾e, jak le¾í s horeèkou v posteli s mokrým hadrem na palici, nic mu neøekla a pøedstírala, ¾e mu vìøí, ¾e se spálil na støeše, kdy¾ seøizoval televizní anténu. Bylo jí ho líto, vaøila mu rùzné bylinkové èaje, obskakovala ho a nosila jídlo i pivo a¾ do postele. Teprve kdy¾ se z toho dostal, pak to od ní vše schytal a tím mu také skonèila jeho další badatelská èinnost za komínem. Byl toti¾ nemilosrdnì pod pantoflem a strach mu nedovolil svùdnou vdovu v letech dál na dálku obdivovat. Vše bylo pro nìj v háji a v nenávratnu.
