To kdybych vìdìl ... (odmlèel se) Najdete tam tøeba bezdomovce, romskou komunitu, a navíc jsou tam ještì poøád rázovití starousedlíci. Je to prostì nejlepší místo k ¾ivotu. I kdy¾ se hodnì mìní.
Jan Saudek, fotograf
* * *
„Kdy¾ si náš dìdeèek babièku bral, babièku bral, babka breèela, dìdek se smál...“ vyzpìvoval si dìdek Vaòous z plných plic na celý dùm, kdy¾ se vracel z podnikového veèírku Mezinárodního dne ¾en na jatkách - patøiènì ovínìn i spoleèensky unaven, ale s dobrou náladou.
„Dìdku praštìnej, neøvi! Slyšíš? Lidi u¾ dávno spìj a ty se vùbec nestydíš zase takhle o¾rat!“ ozvalo se rovnì¾ ne ménì hlasitì z pátého poschodí. Byla to Vaòousova ¾ena Bo¾enka. Èekala na chodbì, a¾ se její mu¾íèek navrátí domù, aby ho pøípadnì nasmìrovala do správné postele a neskonèil nìkde u sousedù. Ale to nemìla dìlat. Mìlo to efekt, jako kdy¾ se naleje benzin do ohnì, a vrávorající Edmund zaèal hulákat ještì hlasitìji ale u¾ na jinou noteèku. „Po Vltavì plave šifonér, za ním malá lodièka a v ní stará babièka. Babka køièí o pomoc, ¾e se zboøil Karlùv most...“ V té chvíli u¾ snad nikdo v domì nespal. Všichni byli za dveømi a napjatì poslouchali, jak to všechno dopadne a co bude dál.
Ve ètvrtém poschodí, kam spoleèensky unavený dorazil stále ještì rozhulákaný starý Vaòous, ze dveøí bytu vyrazil v kostkovaném py¾amu navztekaný nájemník mladý Špilka – starostlivý táta pìtileté Vendulky.
„Jéééje, ¾e ty jsi mùj kolega z jatek? Co tady, bráško, dìláš? Pojï ke mnì domù, dáme si fr»ana. Moje stará tì ráda uvidí! Máš ten samý kostkovaný mundúr co já! Nebo si mi ho ukradl, co? Ty mì neznáš, co? Poèkej, a¾ mì poznáš!“ – nìkolikrát za sebou škytnul, nahodil smutné psí oèi, na chvíli se svou konverzací pøestal, ale hned potom, co nabral dech, dál ve svém zpìvu neochvìjnì a s plným zápalem pokraèoval: „Mááá roztomilá Báááruško, pojï se mnou na lùùù¾ko, budeme si spolu hrát!“
„Èoveèe, vy jste se snad zbláznil! Je jedna po pùlnoci a vy tady hulákáte jako tur. V¾dy» jste nám vzbudil naši Vendulku! Nechte u¾ toho!“
Mezi dveømi se z èista jasna vynoøila malá Vendulka a ta se dala taky do pøíšerného vøeštivého øevu, jako by ji nìkdo pøed chvilkou seøezal. A aby toho nebylo málo, tak do toho všeho se solidárnì pøidala svým dunivým štìkotem probuzená doga Líza z druhého patra. Nastal ten pravý šrumec se vším všudy. Ostatní nájemníci s ušima pøisátýma na dveøích se velmi dobøe bavili, v¾dy» druhý den byla nedìle a nemuseli do práce vstávat.
®i¾kovský muzikál se pomalu blí¾il ke konci. Byl zakonèen v pátém poschodí mohutným tøísknutím dveøí od Vaòousova bytu, za kterými bylo ještì slyšet zpìv jateèního zpìváka Edmunda s telecím hlasem: „Vem košilku mezi zuby, dìlej na mne bububu! Kdyby se tì všichni báli, já se tì bát nebudu!“
Mezi zpìvem bylo ještì mo¾né zaslechnout vytoèenou Bo¾enku. „Já Ti dám košilku mezi zuby, ty jeden starej prasáku a nešahej na mne, nebo ti dám jednu do zubù!“
Hned za zdí od Vaòousových bytu bydleli Pa¾outovi, kteøí ale nebyli rodilými ®i¾kováky. Toník pocházel z Královských Vinohrad a Eliška byla èistou Polkou z Krakova, a tak oba patøili mezi pøivandrovalce neboli „náplavku“, kterou èistokrevní ®i¾kováci pøátelsky pøijali mezi sebe a akceptovali jejich pøítomnost.
O nìkolik ulic dál v zastrèené ulici Lipanská bydlel Franta Podlipný velký kámoš Antonína Pa¾outa. Pøesto, ¾e byl Franta o tøi generace od Toníka starší, byli oba velcí kamarádi a lidé, co je znali, jim øíkali nerozluèná dvojèata. Kde se objevil František, tam se za chvíli objevil Antonín a zase obrácenì, kde se ukázal Toník, tak se po nìjaké dobì zákonitì vynoøil Franta Podlipný. František za první republiky slou¾il u mìstské policie a vùbec na veøejnosti nezakrýval svou nenávist vùèi rudým komanèùm, kteøí ho vyhodili z práce, kterou nadevše miloval. Leckdy to bylo a¾ za hranou a kupodivu se nikdy nic nestalo. Snad proto mu vše procházelo, ¾e byl velký poøízek, kus poøádného chlapáka, jak se za první republiky u policie vy¾adovalo, a u všech budil velký respekt, zvláštì pak svými obøími prackami velikosti uhlíøských lopat. Pa¾out byl na Frantu velmi pyšný, ¾e má takového kamaráda, a èasto ho lidem pøedstavoval jako svou ochranku. Tomu to nevadilo, ba naopak tìšilo.
František Podlipný rád navštìvoval snad všechny restaurace IV. cenové skupiny v Praze a mezi nì patøila i hospoda na rohu Letenského námìstí a Veletr¾ní ulice. Pivo bylo za babku - stálo korunu dvacet - a u¾ za deset korun se mohl slušný èlovìk slušnì o¾rat. František ale nesmìl pøekroèit hranici deseti piv - ty do nìj rádoby padaly jak do studnì jedno za druhým a jak byl za limitem, tak se promìnil v Burianova Antona Špelce ostrostøelece a místo LIGUÉRE! LIGUÉRE! zaèal z nièeho nic co se dalo øvát na celou hospodu „Vykouøíme je jako èmeláky!“ a stále to opakoval dokola. Kdyby se tohle stalo v kterékoliv jiné hospodì v Praze, tak by to bylo mo¾ná ještì v pohodì. Co ale bylo moc špatné, ¾e tentokráte se Fanouš takhle parádnì rozejel pár desítek metrù od Ministerstva vnitra na Letné, tak zvané kachlikárny, a tuhle hospodu navštìvovalo, mimo jiných slušných štamgastù, také habadìj špiclù, fízlù a vìrných pøíslušníkù nejvyšší státní moci. Pøi tomto Podlipného extempore zaèali hosté rychle a o pøekot platit a ještì rychleji se vytrácet na ulici. Pár jich zmizelo bez placení. Bylo cítit ve vzduchu právì blí¾ící se bouøkou.
Vydìšený pan Lukáš, vrchní ještì z první republiky, se ocitl v prekérní situaci, nevìdìl, jak se z toho dostat, nechytit nìjakou tu ránu a nepøijít tak k pracovnímu úrazu. Pøed oèima se mu míhaly Františkovy obrovité medvìdí pracky a on si èím dál víc velmi dobøe uvìdomoval, v jakém nebezpeèném punktu se on i jeho hospoda nachází. Mìl pocit, jakoby sedìl na sudu se støelným prachem. Kdy¾ našel dost odvahy, vyzval tiše nad míru rozohnìného hosta ke klidu. Ovšem hned potom došlo k nevídané explozi. Franta Podlipný vyletìl zpoza stolu, jako by byl napaden rojem rozzuøených vos. Jeho stùl se pøevrátil na zem. Jednou rukou popadl k smrti vydìšeného a bledého vrchního za zadní èást kalhot, druhou za límec saka a hned na první pokus byl úspìšný. Pan Lukáš proletìl za tøeskotu skla dveømi na Veletr¾ní tøídu, kde pøistál plavmo na chodníku. Ještì staèil zaslechnout Františka, jak za ním huláká: "®i¾kovákùm a Libni radìji se vyhni!“ Strach mu nedovolil se vrátit, jen ztøeštìnì pobíhal po chodníku sem a tam, nohavice èerných kalhot za ním vlála jak èerný prápor, a vyèkával pøíjezd konstáblù, které u¾ nìkdo z perzonálu hospody zavolal. Ti se objevili cobydup, aby zpacifikovali neznámého nebezpeèného teroristu, který mohl také ohrozit o kousek dál samotnou kachlíkárnu Ministerstva vnitra a tím i svìtový mír a socializmus s lidskou tváøí. Psal se rok 1968.
František po pøíjezdu strá¾cù poøádku najednou jako na obrtlíku se otoèil, zjihnul a stal se pokorným støízlivým obèanem, který si najednou uvìdomil, co zpùsobil. Mìl obrovské štìstí, ¾e narazil na slušné chlapce u¾ infikované Pra¾ským jarem. Ti, kdy¾ se dovìdìli, ¾e jde o opravdového bývalého policajta z èasù první republiky, promìnili se v chápající kolegy, všechno vyøešili pokutou sto korun a dohodou, ¾e zaplatí zasklení vchodových dveøí. Ale hned na místì musel František vrchnímu vysolit ze své kapsy ètyøi stovky na nové gatì, za rozbité sklenice a za sklo ve dveøích i za útratu zmizelých hostù. Na èmeláky, pùvodce toho všeho co se stalo, u¾ vùbec øeè nepøišla, jako by uletìli. Všichni se rozlouèili plácáním se po ramenou, s pevným a pøátelským stiskem ruky, jako by se vùbec nic nestalo, a to i pan Lukáš. Ten u¾ se vùbec nebál a s Frantou Podlipným si zaèali tykat.
Byly to fajn èasy, zaèínalo slibné Pra¾ské jaro roku 1968.
Od toho èasu se František zmìnil. U¾ na veøejnosti, kdy¾ se opil, èmeláky nevykuøoval. Bohudík pro nìho, ¾e se u¾ nedo¾il konsolidaèního procesu Gustáva Husáka, ponìvad¾ by zcela jistì jeho èmeláci pøiletìli zpátky.