Zaèal jsem boxovat po vojnì. Dodnes mám mezi boxery pøátele. Chtìl jsem umìt boxovat, abych mohl bránit rodinu a slabé. Bral jsem ten sport poctivì. Dennì jsem trénoval, nekouøil jsem, nepil a zmìnil jsem se k nepoznání. Nemìl jsem lehké zaèátky. Ka¾dý z mých soupeøù mìl o hodnì více utkání a mnì se tøásla kolena, aè jsem dìlal stateèného. Odchován knihami Jacka Londona, chtìl jsem být silný mu¾. Nemìl jsem mnoho zápasù, dvakrát jsem vyhrál pøebor Støedoèeského kraje v roce 1961 a 1962 a dostal jsem se i na Mistrovství Èeskoslovenské socialistické republiky. Boxer Kovaèiè ze Sokolova mi dal direkt a já jsem proletìl mezi provazy na stùl rozhodèích. Kladenský kovák, èasopis zamìstnancù Spojených oceláren, o mnì napsal:
„Josef Fousek je rohovník (tenkrát se øíkalo boxerùm rohovníci. Boxer znìlo pøíliš zápaïácky. V Sovìtském svazu se øíkalo potápìèùm – podvodníci), který je tvrdý a má ránu.“
Jak to redaktor myslel, jsem se nedozvìdìl. V Dìèínì jsem dostal od boxera Vorlíèka úder, který mne uspal K.O. Jirka Krampol tvrdí, ¾e jsem po tomhle knokautu zaèal psát básnì. Ros»ovi Osièkovi, svému kamarádovi, boxerovi a trenérovi, jsem vyprávìl o svých krocích mezi ètyømi provazy.
V kladenské sokolovnì jsem nastoupil do ringu proti elegantními Pra¾ákovi, svìøenci trenéra Rademachra. Mùj soupeø byl typem blahobytného synka – vypasený, v nových boxerských botách, trièko s nápisem PRAHA, dlouhé barevné pono¾ky. Na tváøi mìl roztomilou bradavici a z ní vyèuhovaly tøi ¾ertovné chloupky. Byl blonïák a tváø mu hýøila svì¾estí. Zkrátka krev a mlíko. Já jsem vypadal v porovnání s ním k politování. Trenýrky jsem zdìdil po boxerech, kteøí byli ji¾ dávno v penzi. Na nich se vedle znaku SONP KLADNO skvìl vybledlý nápis TJ DOLY KLADNO. Ka¾dou chvíli s i nás brala pod sebe jiná organizace. Tílko, které mìlo barvu špatnì vypraného hadru na nádobí, jsem mìl uvázáno na zádech na uzel, aby mi nepadala ramínka.
Zaèalo první kolo. Pra¾ák mne honil po ringu, utíkal jsem, kryl se a zavìšoval jsem se, neboli chodil do klinèe. Sál, kde sedìly spousty mých pøíznivcù, mlèel. Pra¾ák se poka¾dé, kdy¾ mne trefil, uklánìl a pohrdavì se usmíval. Tancoval jako baletka a otloukal mne. Mùj otec, stodvacetikilový tesaø, sedìl v první øadì a zoufal si. Ve chvíli ticha, kdy mne soupeø otloukal, vyskoèil táta ze sedadla a zakøièel:
„Pepiku, neboj se ho! Bij ho kulaka!“
A ve mnì vzplála tøídní nenávist… a prohrál jsem.
Z knihy "Pojïte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE