KLÍÈE OD NIÈEHO
Jako montér plynu, jsem nejen èichal plynové aroma, montoval plynomìry, ale se svými stejnì podaøenými kamarády, osnoval akce, které nás bavily. Vyhlášená byla akce Klíèe.
Sebrali jsme, vyštrachali, vyhledali, posbírali všechny druhy klíèù, které byly vyøazeny do šuplíkù. Utvoøil jsem z nich svazky. Emil vytvoøil ve svìráku mosazné krou¾ky a další náš spolupachatel Henèa vyrazil na štítky nápis Plynárna Kladno. Dobrovolnì jsme se prošli po okolních ulièkách starého mìsta a cestou ztráceli svazky klíèù od ”nièeho”.
Výsledek se dostavil za necelou hodinu. Radovali jsme se z úspìchu. Cizí, ochotní obèané, pøinášeli do vetché budovy bývalé hospody U slunce, kde sídlila dílna Rozvod plynu, nalezené klíèe.
Pan Špièka, náš vedoucí byl zpoèátku zmatený. Podìkoval sna¾ivým nálezcùm a šel klíèe zkoušet do nejménì tøiceti zámkù, které se v dílnì nalézaly. Zjistiv, ¾e klíèe nejsou k nièemu, vyhazoval je oknem do staré ulièky. Tam je nalézali další ochotní obèané, dìti, starci, babièky, a radostnì je pøinášeli panu Špièkovi nazpìt.
Jeden lakotný nálezce chtìl nálezné. Pan Špièka mu dal deset deka sekané a jedno pivo. Další mu¾ vyhro¾oval, ¾e to oznámí patøièným úøadùm, aby se veøejnost a orgány dozvìdìly, jak je snadné proniknout do plynárny, která patøí mezi strategické objekty. Naštìstí mìl tento mu¾ za sebou nìkolik let vojny a pár let blázince.
Pan Špièka zaèal ztrácet trpìlivost. Dennì nìkdo pøicházel. Našich padesát osm svazkù klíèù se èinilo. Cedulka na dveøích, kterou napsal krasopisnì Vlasta Jeøábek: ”Nevracejte klíèe, nejsou od nás!” nic nepomohla.
Nejhorší bylo, ¾e se zaèaly ozývat telefony. Volající nabízeli klíèe. Také pøišly dva balíèky. Pan Špièka musel zajet svým wartburgem na poštu. Byly poslány doporuèenì. Po mìsíci vše utichlo. Epidemie svazkù odeznìla.
Pan Špièka si oddechl. Mìli jsme pocit provinìní. A právì druhý den pøišla starší uèitelka se skupinkou pionýrù. Všichni mìli na krku rudé šátky. I soudru¾ka uèitelka.
”Neseme vám radostnou zprávu,” vesele se smála soudru¾ka uèitelka. ”Ale a¾ nám uvaøíte èaj,” ¾ertovala a pan Špièka postavil na vaøiè konvici.
Nic nechápal. My v dílnì také ne. Já jsem musel dojít za roh do obchùdku pro krabici piškotù. Pionýøi mìli hlad. Najedli se, švitoøili a potom povstali. Paní vedoucí, pardon, soudru¾ka uèitelka, zvedla dirigentsky prst, sbor povstal. Stáli jsme v chodbì a poslouchali píseò o soudruhu Minaøíkovi. Pan Špièka se nechápavì usmíval. My, montéøi plynu, té¾. Soudru¾ka uèitelka zjednala ticho, hrdì se rozhlédla a laskavì se ptala:
”Copak je to? Copak je to? Èípak je to? Copak jsme ztratili?”
Všech pìt èi sedm pionýrù to po paní uèitelce opakovalo. Chvíli nastalo ticho a soudru¾ka pøesnì a naèasovanì sáhla do kapsy suknì a vykøikla doprovázena sborem:
”Júúúúú! Jùùùùù! Tady jsou!”
V ruce dr¾ela svazek klíèù. Byl to malý klíèek od cestovního kufru, velký klíè od starých vrat, a klíè od patentního zámku. Pan Špièka zèervenal, sevøel podávaný svazek a podìkoval. Kdy¾ soudru¾ka s dìtmi odešla, povzdechl:
”U¾ aby byl komunizmus!“
”Proè?” zeptal jsem se udivenì.
”Nebudou zámky ani klíèe, proto¾e lidi u¾ nebudou krást.”
Mùj kamarád Vlasta pøikývl:
”U¾ nebude co.”
Ukázky z knihy "Pojïte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE
