Popelka Eva Hrušková Hádejte, v kterém roce byla natoèena naše první Popelka, film v hlavní roli s Evou Hruškovou a Jiøím Štìdronìm? V roce 1969, ano, pøed ètyøiceti osmi lety! Kdy¾ jsem ji po dlouhé dobì zase uvidìla v televizi, napadlo mne po¾ádat paní Hruškovou o rozhovor. Jak se dnes má, co dìlá? Rozhovor vyšel v mìsíèníku Doba seniorù v loòském roce a paní Hrušková mi dokonce ochotnì zprostøedkovala i rozhovor se svým man¾elem, Janem Pøeuèilem. Vím, Tøi oøíšky pro Popelku tuhle skromnìjší Popelku trochu odsunuly do pozadí, ale já nezapomenu, jak jsem sedìla pøikovaná u naší malé èernobílé televize a sledovala nejen ji, ale hlavnì prince, který byl tenkrát pro nás, holky, idolem…
Ráda se setkávám s dìtmi i se seniory Drobná, milá, sympatická. V roce 1969 svou krásou a nevinností okouzlila nejen prince Jiøího Štìdronì, ale i tisíce divákù u obrazovek. Eva Hrušková (62) – hereèka, moderátorka, zpìvaèka a naše první televizní Popelka. Jak šel èas a co dìlá dnes? Na naše všeteèné dotazy odpovídá ochotnì a s úsmìvem.
Paní Hrušková, vy máte velmi pohodový pohled na seniorský vìk. Mohla byste s ním naše ètenáøe seznámit?
Velmi ráda. Pokud je èlovìk zdravý, mù¾e si i v seniorském vìku najít pro sebe to nejlepší, a já se o to sna¾ím. Je to urèitá svoboda – dìti odrostly, mám na sebe daleko více èasu, s man¾elem se sna¾íme hezky si ho u¾ít. Vìnujeme se sami sobì. Cestujeme, èteme, chodíme do divadel a na koncerty, hodnì pracujeme- bez výèitek, ¾e nás doma nìkdo èeká…
Vra»me se do vašeho dìtství. Prozraïte, co máte spoleèného s Bo¾enou Nìmcovou?
Trávila jsem své dìtství v Èeské Skalici, tam jsem se narodila a chodila do první tøídy, Bo¾ena Nìmcová vyrùstala v nedalekých Ratiboøicích. Ale to, co nás asi nejvíce spojuje, je hluboký vztah k babièce. ®ila jsem do svých sedmi let u prababièky, které jsem øíkala babièka. Nauèila mì tolik vìcí- nav¾dy jí zùstanu vdìèná. Vštìpovala mi zásady, které se jí zdály dùle¾ité, byla pro mne velkou autoritou. Dodnes nosím v diáøi její fotografii – v duchu se s ní radím a ona mì „hlídá“.
Co se stalo hlavním impulzem vaší herecké cesty?
V tom mìla prsty hlavnì maminka. Mí rodièe byli velcí ochotníci a zpìváci a proto i mì pøihlašovali do rùzných krou¾kù, do hudební školy- a mnì se tam líbilo. Kdy¾ jsem byla v páté tøídì, vyhlásila Štìpánka v televizi konkurs pro dìti, které rády zpívají. Pøišlo více ne¾ tisíc dìtí, vybrali nás pìt. Zpívali jsme pak v poøadu „Hledáme písnièky pro dìti“. Ve výbìrové komisi tenkrát sedìla i re¾isérka Vlasta Janeèková, která mi pozdìji nabídla nìkolik menších pohádkových rolí. A v roce 1969 potom Popelku…
Byla to velmi úspìšná televizní pohádka. Co se vám dnes vybaví, kdy¾ si vzpomenete na její natáèení?
Byla jsem velmi nezkušená hereèka, paní re¾isérka se mnou musela zkoušet ka¾dé gesto, ka¾dý pohyb rukou, proto je to mo¾ná tak autentické. Nemìla jsem ¾ádné zkušenosti s kluky, jediný mu¾ský, kterého jsem do té doby objala, byl mùj tatínek. Velmi jsem se stydìla hladit prince po vlasech, a¾ se ke mnì paní Janeèková pøitoèila a pošeptala mi: Pøedstav si, ¾e hladíš kocoura… Jiøí Štìdroò byl vlastnì teprve druhým chlapem, kterého jsem kdy objala.
Po maturitì jste pøekvapivì nezamíøila na DAMU, ale úplnì jinam. Jak to tenkrát bylo?
Pøála jsem si jít studovat dìjiny umìní a divadla, byla jsem takový badatelský, studijní typ. Ale brali jen dva uchazeèe, já jsem mezi nimi- dnes øíkám naštìstí- nebyla. Tatínek jednoho mého spolu¾áka byl øeditelem loutkového divadla Drak v Hradci Králové, nabídl mi tam místo elévky. Práce s loutkami mì chytla. Mohla jsem za nì schovat svùj stud, moc mì to bavilo. Po èase jsem odešla studovat na loutkáøskou fakultu DAMU. Loutkáøství má u nás velkou tradici, loutkáøská fakulta patøí mezi nejstarší na svìtì, studovalo se mnou velmi mnoho cizincù. Po jejím vystudování jsem se u¾ do Hradce nevrátila a zùstala jsem v Praze.
Kudy dál vedla vaše profesní cesta?
Zaèala jsem uèit na lidové škole umìní dramatickou výchovu a po nìkolika letech jsem se stala èlenkou Divadla bez opony- divadélka pro nejmenší dìti. Re¾isér Miroslav Vildman pro mì napsal hru Popelka – pro nejmenší dìti, jednu hereèku a nìkolik loutek. Byla jsem tenkrát u nás skoro prùkopnicí divadla pro jednoho herce… Byl to zaèátek mé divadelní kariéry, èasem pøibyla ještì Šípková Rù¾enka a Tøi zlaté vlasy dìda Vševìda.
Kdy ve vás uzrálo pøání zalo¾it si své vlastní divadlo a jak tì¾ká byla cesta od pøání k realizaci?
Já jsem o tom nijak nesnila, pøišlo to samo, postupnì. Pan re¾isér Vildman zemøel, já jsem pak ještì chvíli s tìmi tøemi pohádkami jezdila za dìtmi. Kdy¾ po revoluci Jiøí ®áèek vymyslel nový Slabikáø s pøekrásnými veršíky, okouzlily mì. Po¾ádala jsem Jaromíra Klempíøe, aby je zhudebnil a z písnièek, které vznikly, vznikl i nový poøad, se kterým jsme s kolegyní zaèaly vyjí¾dìt za dìtmi. Divadlo Evy Hruškové a Jana Pøeuèila vzniklo v roce 2000. Jan mì oslovil, zda bychom nezkusili spolupracovat- vznikla nová pohádka O Šípkové Rù¾ence. Zjistili jsme, ¾e je nám spolu dobøe a „dopracovali“ jsme se a¾ k našemu krásnému man¾elství, které trvá u¾ š»astných ètrnáct let.
Doèkal se váš man¾el, Jan Pøeuèil, alespoò ve vašem divadélku nìjakých „laskavých“ rolí, nebo je i tady za padoucha?
Honzík hraje role laskavé i legraèní, je to pro nìj trochu jiná, øekla bych odpoèinková práce, nebo spíš mo¾ná zábava. K jednoduchým pohádkám jsme postupnì pøipravili i poøady pro školáky- Staré povìsti èeské, Øecké báje a povìsti, Pra¾ské povìsti. Podáváme je zábavnou, hravou formou, dìti je mají rády a témìø poka¾dé slýcháme pochvalné ohlasy i od paní uèitelek, co¾ nás ohromnì tìší. Jsme takové rodinné divadélko, se mnou a man¾elem úèinkuje i moje sestra Jana, která velmi krásnì zpívá. Na nových hrách spolupracujeme s renomovanými autory- se scénáristou Jiøím Chalupou nebo spisovatelkou Martinou Drijverovou a dalšími. Oslovujeme i výtvarnici, øezbáøe, chceme udr¾et vysokou la»ku našich poøadù.
Máte tøi dnes u¾ dospìlé syny. Vyprávìla jste jim v dìtství pohádky?
Samozøejmì. Na to jsem si èas našla v¾dycky. Mìli jsme své vlastní, které jsem jim vymýšlela. Také mìli rádi „Pøíbìhy pro potìchu duše“- takové krátké vyprávìnky s pouèením – v¾dycky jsme si pak o tom vyprávìli. Já jsem v dìtství hltala dvì kní¾ky po své mamince – Zlatou knihu pohádek od Bo¾eny Nìmcové a Seménka- to byla taková uèebnice nábo¾enství pro nejmenší dìti s nádhernými pøíbìhy a krásnými ilustracemi.
Mezi svými zálibami jste v úvodu našeho rozhovoru jmenovala i cestování. Kam všude zají¾díte s vaším divadélkem?
Za dìtmi cestujeme opravdu po celé republice a moc mì to baví. Ale cestujeme i o dovolené a v prùbìhu roku, kdy o rùzných svátcích dìti nechodí do školy. Oznaèujeme si ty dny v diáøi a vyrá¾íme – jak po naší zemi, tak do zahranièí. V dìtství jsem chodila do jazykové školy, tak¾e se skoro všude domluvím. Baví nás poznávat cizí zemì, jednou jsme dokonce v Benátkách za¾ili i zemìtøesení…
Objevujete se i v poøadech pro dospìlé?
Obèas v televizi v nìjaké menší roli. Nedávno jsme ale s man¾elem dostali role man¾elské dvojice v jednom z dílù seriálu Stopy ¾ivota re¾iséra Tomáše Magnuska. Jan tam hraje pedofila a já jeho man¾elku… Zahrála jsem si ráda, je to pro mì zmìna.
Vy máte i zajímavé zkušenosti s dabingem…
Zajímavostí je dabování zpìvu. Kdy¾ nìkterá hereèka v roli pohádkové princezny neumìla zpívat, zazpívala jsem to za ní… V souèasné dobì jsou velmi populární zahranièní animované seriály, díky nim jsem se dostala k dabování své „¾ivotní role“- mluvím míchaèku Julèu v seriálu Boøek stavitel. Kdy¾ jsem to doma øekla, všichni se smíchy popadali za bøicho. My jsme ale taková „dabovací rodina“ – Honzík daboval velmi známého mafiána Tana v seriálu Chobotnice nebo také øeditele nemocnice Chicago Hope- pamìtníci si urèitì vzpomenou. Dabovali dokonce i mí synové- ten prostøední dabuje dodnes. Dostal se k tomu, kdy¾ jsem ho nemìla kam dát a jako malého ho vodila s sebou. Pan re¾isér nutnì potøeboval nadabovat malé dítì- a zjistilo se, ¾e Vojta je na to moc šikovný. Bylo mu tenkrát pìt let.
Tak¾e se dìti vydaly vaší cestou?
Témìø. Vojta dabuje, ale jinak je in¾enýrem dopravních systémù. Nejstarší Zdenìk je hercem v Divadle J. K. Tyla v Plzni, nejmladší Pavel je støihaè.
Máte ráda legraci?
Humor je mi velmi blízký, v tom se s man¾elem shodneme. Vtipy ale vyprávìt neumím, jen je ráda poslouchám. Proto¾e jsem malá, zapamatovala jsem si a dávám v¾dy k dobrému aforismus Miroslava Horníèka: Co je malé, to je milé- a kdy¾ to není milé, alespoò toho není moc…
Pøi svých cestách s divadélkem se potkáváte s dìtmi, potkáváte se i se starší generací?
Èasto a rádi zají¾díme za seniory, je to pro nás pøíjemný zá¾itek. Máme takový poøad, slo¾ený z písnièek tøicátých, ètyøicátých a padesátých let. Moje sestra Jana má na repertoáru ty nejoblíbenìjší písnièky ze starých filmù a mnoho dalších. Posluchaèi zpívají s námi – bývají to nádherné chvilky. K tomu besedujeme, odpovídáme na otázky, man¾el je velmi galantní a doká¾e pøítomné dámy povzbuzovat. Poøad se jmenuje Pìt kloboukù Jana Pøeuèila.
Co byste vzkázala seniorùm, kterým tøeba zrovna není nejveseleji a myslí si, ¾e je u¾ nic hezkého neèeká?
Víte, ono je hezké radit a pøedkládat krásné myšlenky, kdy¾ èlovìk zrovna v takové situaci není. Mùj man¾el v¾dy øíká, ¾e je tøeba hledat si na ka¾dém dni to nejhezèí, nebo se o to alespoò sna¾it. Ka¾dý jsme v ¾ivotì za¾ili nìco krásného, nìco se nám podaøilo, vychovali jsme dìti, uspìli jsme ve své profesi- a taková ohlédnutí bývají milá, èlovìk ví, ¾e ne¾il nadarmo. Já si myslím, ¾e je správnì, pokud je to jen trochu mo¾né, postavit se k ¾ivotu aktivnì, urèovat si, co chci dìlat, co je pro mì dùle¾ité a nenechat se ovládat nìkým jiným.
Paní Hrušková, dìkuji vám za rozhovor.
Foto: Štìpán Lu»anský a Marie Votavová