„Zaèertím si, Zuzko,“ spustil na mì Majk hned po ránu ètvrtého prosince.
„Ty?“ prohlí¾ela jsem si témìø kostnaté bílé tìlo a divila se neš»astnému rozhodnutí.
„Myslíš, ¾e nìkoho dáš do pytle?“
„To nevím, ale jsem si jistý, ¾e u¾ nejsem andìl. Deset let jsi mìla, Zuzanko, pravdu. Nikdy jsem se nemìl pouštìt do andìlù a loòský rok mne za to potrestal tragickým osudem. Utopil jsem køídla, ze kterých mají dodnes kachny vor. Zuzanko, dìti potøebujou poøádnýho èerta. Cítím se zlý a neostøíhám si nehty døív ne¾ doèertím. Blll. Bllll bllllll.“
Dìlal v køesle bll blll a hledal tu správnou tóninu. Èertovská role ho dohnala k šílenství. Nezapnul dnes ani poèítaè a tvrdil, ¾e víkend v pekle mu prospìje.
Kamarádka Irena mì prosila, jestli bych jí letos nespíchla malý èertovský odìv pro dcerku. Pøinesla si nadmìrný kus èerné chlupatiny a Majk mì nyní také prosil.
„Zuzko, Zuzaneèko, zvìtši model, co jsi šila minulý týden, jo? Jestli ho neušiješ, budu hodnì zlej. Rozházím cukroví v krabici. Sním ti mikulášskou smìs, zavøu tì do šicího stroje“...
„Neèerti se, jó? Jdu na to!“
Povyskoèil radostí a šel èekat do hospody s chlapama ne¾ mu pøedám koneèné dílo.
V nedìli pøesnì ve tøináct nula nula jsem ho obdarovala veledílem. Oblékl se a byl spokojený, proto¾e øekl, ¾e tohle obleèení si dá k drahým oblekùm pro sváteèní pøíle¾itosti. Vycpala jsem mu témìø vše vatou. Ramena, stehna, ruce. Ještì o kus líp vypadal, kdy¾ si zaèernil oblièej. Jen brýle mu kazily image. Vypadal jak vzdìlaný ïábel. Snad kdyby mìl sluneèní brýle, bylo by po problému. Jen¾e èerti a slunce nešli dohromady.
V pìt odpoledne uslyšel zatroubení a vybìhl ven témìø bez rozlouèení, jak se tìšil na Mikuláše Štefana, èerty Karla a Petra a andìla Bohumila. Zamával mi levou rukou, poslal pusu a dával pozor na pravaèku, kterou si dr¾el ocas, aby ho nepošlapal a neutrhl.
Odbila pùlnoc. Venku stále øinèely øetìzy, zvonily zvonce a strašily pytle válející se po zemi.
Majk nikde nebyl a strach mi nedovolil opustit dùm. Sedla jsem si tedy k televizi, její¾ program mì donutil zavøít oèi. Nechápala jsem, proè o èertí noci dávají záznam ze snìmovny. ®e by to mìlo nìjakou spojitost s peklem?
A¾ ve dvì v noci mì probudilo hlasité bouchání na dveøe a chraplavý hlas.
„Zuzanko. Zuzaneèko! Miláèku!!! Odemkni, vracím se domù.“
Majkùv hlas to nebyl, byla jsem si na sto procent jistá, šla jsem ke dveøím a znovu se zaposlouchala do chrapláka.
„Zuzaneèko, brrr, pus» mì, je zima.“
„Ale Majk má jiný hlásek, ty jsi vlk!“ øekla jsem ze strachu, kdo se k nám dostává v noèních hodinách.
„To jsem já, Majk. Ztuhnul mi jazyk, Zuzanko. Podívej se kukátkem, ¾e to není vlk.“
Koukala jsem a vidìla. Majk to nebyl!
„Majk, ale není Mikuláš. Majk je èert.“
„To jsem já, podívej se ještì jednou, Zuzko.“
„Táhni Mikuláši a neobtì¾uj, jo? Majk se brzy vrátí.“
Hrály mi nervy, byla jsem doma sama v šestém mìsíci tìhotenství a za dveøma hulákal nalitej cizí Mikuláš.
„A kde máš brejle, kdy¾ si Majk?“ nedala mi zvìdavost.
„U¾ je nasazuju, teï se mù¾eš podívat, anebo se zeptej na heslo.“
Jasnì, heslo! Mohla jsem se zeptat hned. Máme a Majkem tajné heslo, pro pøípady naléhavé nouze.
Nakoukla jsem i ven. S brejlema se u¾ trochu Majkovi podobal, i kdy¾ jedno sklo bylo rozbitý.
„Tak povídej heslo, pak tì pustím.“
„Semeleme seno senné, semeleme....svinì.“
„Svinì tam není.“
„Já vím, semínka,“ øekl smutnì, ale stále divným hlasem.
„Víš co? Svlíkni se, nahýho Majka si nespletu.“
Mikuláš se zaèal svlíkat. U¾ podle horní poloviny tìla jsem ho poznala, ale zaèala jsem se culit a nechala ho trochu vymrznout. Dr¾el si ruce mezi nohama, poskakoval z jedný nohy na druhou a køièel: „Brrr brr bllll lll lll ll.“
„Majku, ty jsi ale èert.“
Vtáhla jsem ho dovnitø a napustila mu horkou vanu s vánoèní pøímìsí. Vyprávìl, jak byl jako èert nemo¾nej, ¾e mu brejle všechno pokazily. Sundal si je, ale nevidìl skuteèný dìti, jen stíny bìhající po koberci. Chlapi ho radši pøevlíkli za Mikuláše, aby mohl mít brejle. Jedno dítì mu je ale vytáhlo z pytle a upustilo. Pak venku tøikrát upadnul na snìhu a jedenkrát se kutálel z kopce a narazil si kostrè.
„A vidíš, Zuzko, v Mikuláší kù¾i jsem zastrašil i tebe.“
A Majk od letoška ví, ¾e jeho údìlem je být Mikulášem, co nenosí pytel ale košík s dobrotami, a i pøesto se pøed ním ka¾dej tøese.
