NA TEN DEN A NA TU CHVÍLI NELZE ZAPOMENOUT…
Autentické vzpomínky…
Mé dnešní vzpomínání odstartovala anketní otázka rozhlasové moderátorky Lenky: "Vzpomínáte si, co Vás napadlo, kdy¾ jste se dozvìdìla, ¾e v Praze propukla Sametová revoluce? Jak a kde Vás zpráva dostihla??"
Co mì napadlo? Svoboda... Návrat domù!
Jak to zaèalo
Návštìva Járy Kohouta v Lucernu v øíjnu 1984 odstartovala na øadu let èeské veèery hudby a poezie v naší pronajaté kavárnièce Roxy v srdci Lucernu. Zhruba jednou za mìsíc jsem tu s man¾elem poøádala besedy a ètení z èeské literatury a poezie, pøednášky a malé koncerty s klavírem a kytarou. Tak se u nás vystøídali mnozí umìlci z exilu i z domova. Zpìvaèka Miluška Šimková z daleké Austrálie, Ota Ulè z Ameriky, Jaroslav Hutka z Holandska, spisovatelé Vladimír Škutina a Jaroslav Vejvoda ze Švýcar, Jaroslava Tvrzníková a Martin Štìpánek ze Svobodné Evropy, umìlec mnoha tváøí Karel Trinkewitz a další. Pozdìji pøijí¾dìli i umìlci z Èech. Miroslav Šimek, herec Jiøí Kodet, hudebník a harmonikáø Milan Bláha nebo písnièkáø Bohdan Mikolášek a Jaroslav Bednáø...
Jedním z takových veèerù byl i veèer 18. listopadu1989
s výtvarníkem, básníkem a spisovatelem Karlem Trinkewitzem. Jeho haiku psané po vzoru japonských básníkù se nikdy pøedtím nerecitovaly a byly jakousi„svìtovou premiérou“.
Atmosféra byla od poèátku napjatá, nìco viselo ve vzduchu... I sem u¾ dolehly zprávy o masakru studentù v pra¾ských ulicích minulého dne a ka¾dý si v duchu dával otázku: Jak to dopadne? Tou dobou se samozøejmì ještì nevìdìlo, zda a jak moc to bude sametové...
Veèer byl v plném proudu, kdy¾ do kavárny jako velká voda vtrhl rozrušený Vladimír Škutina. Zprávu o demonstracích se neodvá¾il oznámit veøejnì, v¾dy» co kdyby to nebyla pravda? Nejdøíve zatelefonoval Ivanovi Havlovi a teprve pak jsme informace s novými podrobnostmi pøedali publiku... Málokdo si asi doká¾e pøedstavit, jaký ohlas a vlnu radosti i obav o domov a o naše doma zpráva vyvolala. Nìkteøí plakali, další se objímali a podávali si ruce. Mnozí telefonovali do Prahy známým, nikomu se nechtìlo jen tak odejít. Všichni jsme byli duší a srdcem doma na Národní tøídì a Václavském námìstí. Nadšení se støídalo se strachem uvìøit.
Události nabraly rychlý spád
Teï hlavnì neztrácet èas a rychle do Bernu vyøídit vízum! Povedlo se to po krátkém dohadování a výhrù¾ce, ¾e si budeme stì¾ovat. Stì¾ovat - my exulanti! Arogantní vystupování úøedníkù na èeskoslovenském vyslanectví doznalo mírné zmìny a o málo znejistilo. Tak to tu ještì nemìli!
Za pár dní to bylo tak daleko a jelo se! Domù... Po dlouhých jednadvaceti letech koneènì do Èech a do rodné Prahy.
Nikdy na ten den nezapomenu!
Pøed ®eleznou rudou se zvedl tì¾ký závoj mlhy a objevilo se slunce. Lehký snìhový poprašek jen jiskøil. Vnímala jsem to osudovì - jako pøíslib. Jako nadìji.
Odbavení v Rozvadovì probìhlo jednoduše. Pamatuju si západní hranice z minulosti, mnohé se mi zadøelo pod kù¾i a¾ pøíliš. Byli tohle skuteènì tití¾ strá¾ci hranic, co ještì vèera...? Ne, nesmím si to pøipomínat, teï ne... Teï je a bude všechno jiné!
Hranièní pásmo. Lesy a hájky. Atmosféra domova. Patøila k ní i líbezná jména èeských vesnic. Tøeba Èachrov, Jesená... Slyšíte to?
Jinak se zdánlivì nic nezmìnilo, pøedtím jsme byli za èarou a teï jsme pøed ní. Smìrem na Klatovy se po obou stranách rozkládají lesy. Jen kousek odtud le¾í Chebsko, moje prázdniny a moje dìtství. Na kraji lesíka se laòce paøí z nozder. Zcela automaticky se mi vybavují verše ze školy a zvolání Praotce Èecha, kdy¾ pøehlédl krajinu z vrcholu Øípu. „To je ona, zemì zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!“…
Tíha na nás padá asi 20 km za hranicemi.
Opona není ¾elezná, ale podobnì neprodyšná, tì¾ká a hustá. Jako na vlakovém nádra¾í. Mám pocit, ¾e nám hoøí motor. Vzduch je tak tì¾ký, ¾e se dá témìø uchopit a krájet.
Jedeme venkovem... První bo¾í muka. Holá, ani kytièka. První kostelík se zcela opadanou a znièenou omítkou. Jediné vozidlo, které míjíme, je koòský povoz. Èernoèernou vrstvu špíny po obou stranách silnice mylnì pokládám za spálenou zemi. A èím blí¾ k Plzni, tím hùø. Èerné mraky, èerná okna autobusù s úzkým prùhledem pro øidièe. Máme za sebou pøes sedm set kilometrù, ale jsme široko daleko nejèistším vozidlem.
V Plzni ještì straší pìticípé hvìzdy. Pøes Rokycany a Holoubkov jako by se právì pøehnala válka. Fronty pøed obchody se zeleninou. Není poznat, co se prodává. Scvrklé karikatury mrkve a brambor pod vrstvou špíny pokládám za nepovedenou atrapu.
Pra¾ská sídlištì a první studenti s trikolorou... Srdce mi buší jako splašené.
Jen vzdálenì vnímám zápach z otevøených a pøeplnìných popelnic, a to je zima! A zase kouø. Valivý, dusivý. V Praze je vyhlášen l. stupeò pohotovosti. Prý nemáme pít mléko a vodu, ¾e na to u¾ nejsme zvyklí. A samozøejmì jíst maso... Mávneme rukou, v¾dy» jsme doma!
Koneènì Praha!
Praha! Ta je krásná, snad krásnìjší ne¾ kdy døív! Proudím. Splývám. Poslouchám melodii øeèi. Lítám jako splašená tam a zpìt, nahoru a dolù Václavským námìstím, neschopná se naba¾it pra¾ské mozaiky chodníkù, tramvají, domù, ulic...
Veèer v ND. Iva Jan¾urová, která poøad uvádí, je uzardìlá a dojatá jako celé publikum. Výzva z prken ND, aby se vrátili domù odborníci a umìlci, všichni, kteøí pøed dvaceti lety museli odejít, pùsobí dojemnì a naléhavì. Já ano, já se vrátím! ®e bych musela zanechat ve Švýcarsku naše dvì holky a vnuky, to si zatím neuvìdomuju.
V¾dycky jsme vìdìli, ¾e se jednou vrátíme a od listopadových událostí jsem trhána na kusy stejnì, jako tomu bylo v prvních dnech exilu. Kolik z nás najde skuteènì odvahu nechat v cizinì rodiny, dìti a vnuky?
Program uzavírá a celou atmosféru umocòuje národní hymna. Ach, Èechy krásné, Èechy mé...
„Nikdy neskonèí okouzlení. Praha nikdy nepøestane ¾ít. V propasti zmizí pronásledovatelé a hrobaøi. A já se tam vrátím!“ øíká A. M. Rippelino v publikaci Magická Praha. Pamatuju se, ¾e jsem v noci vstala a z pøemíry duševního pøetlaku napsala velice emotivní báseò...
„Svatý Václave, vévodo èeské zemì, kní¾e náš, nedej zahynouti nám ni budoucím“.
Nedìle 10. prosince
Pøes noc napadl sníh. Praha dostala èerstvý bílý poprašek. Je krásná. Je bílá, neposkvrnìná. Svobodná, zlatá a stovì¾atá. Gustáv Husák podal dlouho oèekávanou demisi.
Odpoledne nedìlní manifest na Václavském námìstí. U¾ od 13.h se trousí skupinky Pra¾anù z boèních ulic, další pøijí¾dìjí autobusy a metrem. Všichni jsou tiší. Je mráz, -10°. Sváteènì ztichlému zástupu zpívá Marta Kubišová Modlitbu za Martu tak, jako tomu bylo toho osmašedesátého.
„U¾ jsme tady! A» ¾ije Havel!“ vítá dav svoje mluvèí na balkonu Melantrichu. Prsty zdvi¾ené do vítìzného „vé“ mi umrzají. Státní hymna... Modlím se za svobodu své zemì.
Blanka Kubešová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky