Nikomu se nezavdìèil
Nesleduji podivný svìt „celebrit“, v nìm¾ se míra popularity mìøí poètem veøejných skandálù nebo velikostí silikonových implantátù. V porovnání s tím - kolik máme v historii neprávem zapomínaných umìlcù, myslitelù. Obèas se pokusím nìkterou osobnost pøipomenout, obèas nabídnu trochu jiný pohled na osobnost známou. Ne vìdecké práce, snad trochu zasvìcenìjší upoutávky - øíkám tomu historické klipy. Nìkomu postaèí, nìkdo se mù¾e pustit dál a hloub.
Karel Teige (1900 – 1951) je postavou neprávem opomíjenou.
Souèasní kritici se shodují v tom, ¾e jeho dílo dodnes není dostateènì odbornì zhodnoceno. Mo¾ná i proto se více zamìøím na jeho ¾ivot, na trochu struèné vyprávìní o té dobì, pøátelích i odpùrcích. Nejen Jaroslav Seifert ve svých pamìtech pøiznává, ¾e oni byli generací Teigovou.
Karel Teige pocházel z rodiny archiváøe hlavního mìsta, vìtší èást dìtství pro¾il v rodinné vile v Neveklovì. Nechodil vùbec do obecné školy, byl v péèi domácích uèitelù, vyrùstal od dìtství nejen v mateøštinì, ale i v jazyce nìmeckém a francouzském. Tato fakta zdùrazòuji i proto, ¾e mnoho z jeho posluchaèù bylo okouzleno i jeho mimoøádnou znalostí souèasných cizích autorù, tøeba Apolineira, které v kavárnách citoval pøesnì a s patøièným komentáøem.
Pøipomeòme si, ¾e do této na osobnosti bohaté generace patøil nejen Seifert a Nezval, ale i Halas, také mladší Jiøí Voskovec a další. Byla to léta po první svìtové válce, v nich¾ se právì vzniklá republika nadechovala k nové budoucnosti. U¾ v textu o Vanèurovi jsem se zmiòoval o jeho komunistickém zápalu. Platí to i pro mnoho dalších umìlcù, tøeba Seiferta, Halase, Nezvala.
Nesuïme je pøísnì, v rozjitøené dobì po jatkách války mìli právo uvìøit v novou hvìzdu komunismu, jak se psalo v programu Devìtsilu. Zajímavé spíše je, jak se jejich vztah ke komunismu vyvíjel dále. Po nástupu Gottwalda k moci se se stranou rozešli J.Hora, M.Majerová, H.Malíøová, S.K.Neumann, I.Olbracht, J.Seifert a V.Vanèura, ale vìtšina z nich se èasem pod køídla strany vrátila.
A odcitujme si prohlášení, které vydala skupina prokomunistická a pod ním¾ jsou podepsáni také Nezval, Beibel, Teige (tady u¾ jsme ale na konci dvacátých let). “Jsme pøesvìdèeni, ¾e je to komunistická strana, která má a jediná mù¾e být vùdcem revoluce, a tím i nositelkou všeho našeho kulturního sna¾ení.” A pøitom Teige nikdy èlenem KSÈ nebyl. To uvádím hlavnì pro ilustraci, jak slo¾itá ta doba byla, a jak divnì se nìkdy lámal chléb. Ještì dodám, ¾e ve tøicátých létech, v dobì stalinských procesù v Rusku, se u¾ potom vztahy vykrystalizovaly do koneèné podoby.
Vracím se pokornì k postavì Karla Teigeho
Nikdy se pøíliš neprosazoval jako výkonný umìlec, i kdy¾ mìl nespornì výtvarný talent a graficky vypravoval nejen Seifertovy knihy. Pøesedlal postupnì na teorii a kritiku umìní, v jednom období se zabýval hlavnì architekturou a její estetiku pøednášel dokonce v Nìmecku jako docent. Byl také propojený s legendárním Bauhausem, jednou z velmi významných avangadních umìleckých škol. Urèitì studoval Marxe, jako studoval i Hegela „svobodné, úèelem nevázané dílo je zpùsob, jak vyjádøit nejhlubší zájmy èlovìka, nejobsáhlejší pravdy jeho ducha“.
Nástup fašismu v Nìmecku, stalinské procesy v Rusku, to jsou mezníky, které poznamenaly i významného teoretika. Snad bych mìl ještì zmínit, ¾e se Teige vyvíjel od avantgardního, proletáøského umìní pøes poetismus a¾ k surrealismu, u kterého nakonec zakotvil i jako tvùrce surrealistických kolá¾í. Tady se sluší alespoò pøipomenout, ¾e první polovina dvacátého století byla dobou øady …ismù a opravdu si netroufám na tomto prostoru na podrobný rozbor. Teige se s nimi ovšem vyrovnává velmi fundovanì a øada jeho teoretických koncepcí je ¾ivá poøád.
Temno nacistické okupace tvrdì odnesl z mladých avantgardních umìlcù snad jenom Vanèura, ale nástup komunistù k moci po únorovém pøevratu v roce 1948 pøekvapivì tvrdì zasáhl právì ty, kteøí v mládí vìøili na jasnou hvìzdu komunismu. Není tajemstvím, ¾e Halasovi selhalo slabé srdce patrnì trochu i strachem z pøipravované kampanì proti nìmu. Konstantin Biebl svùj strach øešil skokem z okna v roce 1951. Tam ovšem mo¾ná svou roli sehrály i deprese, které snad zdìdil po otci.
Další salonní komunista, Teige, byl jistou dobu také poèítán mezi sebevra¾edné obìti komunismu. Obìtí nespornì byl, ale zradilo ho jeho slabé srdce. Je dobré si obèas pøipomenout, jak „komunistická revoluce“ po¾írala své dìti.
Tady trochu odboèím k malému srovnání. Nespornì velkým myslitelem v umìnovìdì byl také Jan Mukaøovský, pøedevším v estetice, strukturalismu, také jako jeden z prvních èlenù skvìlého Pra¾ského lingvistického krou¾ku. V mnohém souznìl s Teigem, ale po roce 1948 zapomenul na své vìdecké pøednosti, otoèil korouhvièku, stal se rektorem Univerzity Karlovy a pozdìji øeditelem Ústavu pro èeskou literaturu Akademie vìd. I tak se lámaly charaktery. Teige však zùstal svùj.
Kdy¾ se budete probírat informacemi o jeho konci, zjistíte, ¾e po jeho smrti spáchaly sebevra¾du obì ¾eny, které mu byly blízké. Seifert to vysvìtluje ve svých pamìtech. Teige v¾dy vyznával volnou lásku, kromì man¾elky mìl ještì milenku, u které zemøel. Ta po jeho smrti spáchala sebevra¾du, nejprve ale zatelefonovala man¾elce, co se stalo. Taigeho ¾ena spálila všechny mu¾ovy rukopisy a pustila si plyn.
Karel Teige byl jeden z nejvìtších talentù naší zemì v první polovinì dvacátého století. Nezavdìèil se ovšem nikomu. Pro oficiální vìdu byl pøíliš levý, pro komunistické dogmatiky potom naprosto nepøijatelný. Velkou osobností zùstal pro své pøátele z umìleckých kruhù. Jaroslav Seifert ve svých pamìtech øíká, ¾e oni byli generací Teigeho.