Je to zvláštní postava v naší literatuře a vlastně i politice. Velký a potom už i jediný přítel prezidenta Masaryka, uctívaný básník jedné generace, navržený i na Nobelovu cenu, špatný voják, ale velký vizionář v naší armádě, Josef Svatopluk Machar (1864-1942).

Jeho dílo je velmi rozsáhlé a těžko k přečtení v celém komplexu. Nepřečetl jsem zdaleka vše, souhlasil bych ovšem s kritiky, kteří Macharovu poezii považují za trochu nedotaženou. Kvantita možná někdy převážila nad kvalitou. Byl prý až chorobně pracovitý, dokonce to v mládí poznamenalo i jeho zdravotní stav. Přicházel jako představitel realismu, opravdu jednoznačného a drsného, a tak se pochopitelně dostal do uměleckého sporu s romantizujícím pojetím české literatury minulosti.

V roce 1894 otevřel spor o Hálka, velmi krutě a se sžíravou ironií se utkal s Vrchlickým, který mrtvého básníka hájil a nijak nehleděl na osobní ani zdravotní problémy svého oponenta. Byl spoluautorem Manifestu české básnické moderny, což bylo uskupení hodně nesourodé (Šalda, Sova, Mrštík, Březina). O významu Machara básníka asi nejlépe vypovídá, že byl v roce 1914 navržen na Nobelovu cenu za literaturu.

Počestné dámy tři parkem jdou,
rozmluva líně se vlekla:
– Vše, co jsem zažila před svatbou,
já, prosím, mužovi řekla. –

– Já bych té kuráže neměla –
mínila druhá z těch paní.
Třetí se lehounce zachvěla:
– A já té paměti ani. –

Více se tu chci věnovat Macharovi člověku, odbojáři, politikovi a také dlouholetému osobnímu příteli T. G. Masaryka. Začnu trochu od konce, konstatováním, že to zpočátku věrné přátelství se nakonec rozpadlo. Těžko dnes říct, čí zásluhou, zdá se, že to mrzelo oba. Ve třicátých létech minulého století už měl osmdesátiletý prezident jediného přítele, s nímž si tykal, a ten se mu vyhýbal až okázale. Dokonce nezašel ani k prezidentovu úmrtnímu loži a nezúčastnil se jeho pohřbu. Zvláštní konec čtyřicetiletého přátelství, které sám básník přirovnal ke krásné čínské váze. Váze, která se nakonec rozpadla.

Básník se s vysokoškolským pedagogem a pozdějším prezidentem poznal už ve Vídni a v počátcích svého přátelství nežil ani jeden z nich zrovna v přepychu. Spojoval je nejspíše reálný pohled na české dějiny, patrně i boj o Rukopisy a také spory o českou politiku i umění. Přeskočím trochu do doby předválečné a válečné. Tam už se Machar přímo zapojil do protirakouské konspirace a hrozil mu, stejně jako příteli Masarykovi, trest za velezradu, tedy i trest nejvyšší. Masarykova emigrace, válka, rozpad Rakouska, to jsou věci známé.

Zdá se ovšem, že u rozpadu přátelství byla Macharova vojenská „kariéra“. Krátce po vzniku nové republiky jmenoval Masaryk básníka a přítele Generálním inspektorem čs. ozbrojených sil poté, co se jeho předchůdce té funkce vzdal už po čtyřech měsících. Armáda byla po rozpadu říše bez morálky, byli v ní bývalí c. a k. důstojníci, legionáři a francouzská generalita, které bylo svěřeno poradenství v naší armádě. Těžko už to dneska posoudíme, nejspíš to byl danajský dar, pravdou ovšem je, že se Machar ujal úkolu s nadšením a svědomitě.

Jeho čtyři roky ve funkci je obtížné hodnotit, vizionářem i osvětářem byl asi dobrým. Správně tušil, že po první válce je třeba připravovat se na druhou. Službu v armádě chápal jako ušlechtilou a kultivující, podařilo se mu prakticky vymýtit negramotnost, armáda skutečně byla jistým pokračováním vzdělávacího procesu. Horší to ovšem bylo s Macharem vojákem. Malý, křivonohý, s obrovským knírem, byl ideální postavou pro karikování. A když v roce 1924 při slavnostní přehlídce v Opavě spadl z koně a srazil z něj i dalšího důstojníka a navíc se zapletl - spíše byl zapleten - do dvou sporných afér, asi nebylo co řešit. Není úplně jasné, zda tatíček osvoboditel svého přítele odvolal, či rezignoval pod tlakem. Patrně díky prezidentově nenápadné intervenci ale Machar dostal na ty poměry opravdu slušnou výsluhovou penzi, kterou mu vyčítaly všechny opoziční noviny.

Přesto nejspíš těžce nesl, že v době největšího štvaní proti němu, vojákovi, se ho přítel prezident nezastal jednoznačně a veřejně. Nezaštítil ho svou nespornou mravní autoritou a dokonce proti němu i vystoupil ve spřáteleném tisku. Je těžko zpochybnitelné, že Masaryk proti svým odpůrcům vystupoval v tisku anonymně pod šifrou V.S. (verum simplex – pravda prostá). Na druhé straně ovšem také Machar přítele nešetřil. Dneska už to není tolik známé, ale v době masarykovského kultu všichni věděli, že miluje dvě písně... Ach synku, synku a Teče voda teče. A když mu Machar v tisku říkal tatíček Tečevoda... Je třeba ovšem zdůraznit, že to přátelství se lámalo postupně, rozpad přišel až ve třicátých létech, kdy už asi byl osmdesátiletý prezident trochu jako osamocený monarcha na trůnu.

Peripetie prvorepublikové demokracie jsou na Macharově příběhu krásně čitelné. Přiznejme si, že vždy pravdomluvný Masaryk se v době svého prezidentování nápisu na prezidentské standardně tak úplně nedržel. Těžko dnes soudit, každá politika má i svá temnější zákoutí. Prohradní noviny (hojně dotované) hájily každý hradní krok, protihradní opozice střílela občas z hodně smrdutých blátometů. Stříbrného aféra aktéra nepošpinila tak, jak měla, navíc ani žalobníček Beneš z ní nevyšel dvakrát čistý. Kdybych se pokusil o přirovnání: V čistotu politiky věřili tenkrát lidé podobně, jako dnes.

Líbí se mi jeden z Macharových dopisů prezidentovi. Jeho autenticita snad není ověřená. „Tomáši, drahý Tomáši, nech toho francjosefovství, nech té ješitnosti, té pomstychtivosti, buď zase člověkem, jak jsme tě znali a měli rádi.“

Sám... sám... a sám... to zdá se poslední
být pravdou, již jsi zdvihl v cestě žití.
Sta jich šlo s tebou za májových dní
a v červnu už vás zbylo ku desíti.

Pak v křižovatkách zůstal leckdo stát...
Už v holých větvích chladný vítr šumí.
Jdou dvě tři duše s tebou posavad,
ty hovoříš – a ony nerozumí.

Machar je téma košaté, mnohovrstevné. Jeho soukromý život také nebyl bez poskvrnky, žil vlastně v manželství jenom ze setrvačnosti. Zdá se, že on sám měl doma před svým prahem zameteno, ale pro bulvární žurnalisty byl chutným soustem, jeho milostné aférky se propíraly v tisku. Patřil k němu také výrazný antiklerikalismus, někdy až hrubé a provokativní výpady, předhazovaná inklinace k fašismu. Sám často a rád rozdával kritiku, pochopitelně se to někdy obrátilo proti němu. Neměl bych zapomenout ani na čestný doktorát, který básník dostal už v roce 1919, nesporně právem.

Překvapilo mne, jak obtížně se shání literatura v knihovnách. Rád přiznávám, že mi velmi pomohla kvalitní studie Petra Sýkory Básník proto hradu. Snad mi autor promine časté zjednodušení, nechtěl jsem psát obsáhlou studii. Jen připomenout člověka, kterého třeba Karel Čapek později označil za básníka, který velmi ovlivnil jeho studentskou generaci.

Lyrik i bouřlivák Machar je neprávem zapomínaným bardem bouřícího se mládí z konce 19. století.

Josef Hejna